„Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou,“ přiznává Klára Smolíková, autorka řady knížek pro děti, několika metodických příruček, která pořádá semináře určené převážně učitelům a knihovníkům, držitelka několika literárních cen a velká knihomolka.

V dětství jste měla ráda knížky a chtěla jste být knihovnicí nebo ilustrátorkou. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období svého dětství a mládí?

Na dětství jako takové vlastně nevzpomínám moc ráda. Osmdesátá léta jsem prožívala jako ulepenou šedivou dobu. Většina lidí se bála jakkoliv projevit, nejen občansky, ale i profesně. Stále se do našich životů promítaly křivdy padesátých let a zároveň se snilo o bájném Západě. Ráda jsem chodila do pionýra, který se naštěstí až tak nelišil od dnešního skauta. Na druhém stupni jsem milovala projekty na poznávání historie Prahy nebo lektorované programy v galeriích. Bavilo mě sjezdové lyžování nebo volejbal, ale nevydržela jsem u žádného sportu, protože tělovýchovné oddíly vyžadovaly tréninky několikrát týdně. Přestože jsem téměř každý den měla odpoledne nějaký kroužek, chtěla jsem mít i dostatek času na čtení. Vlastně mám pocit, že jsem se dětstvím pročetla.      

Co vás přivedlo ke studiu estetiky a teorie kultury na FF UK? Mělo na vás vliv, že vaše babička studovala dějiny umění na pařížské Sorbonně?

Doma jsme měli po babičce spoustu uměnovědných knih, obrazových publikací v němčině, francouzštině či angličtině, takže to určitě nějakou stopu v mém uvažování zanechalo. Vyrůstala jsem na Ořechovce, pražské vilové čtvrti, která byla nasáklá nostalgií po kulturnějších časech. Ale také jsem po mamince spřízněna s rodinou Thomayerů, po revoluci se do rodinných rukou vrátilo Thomayerovo zahradnictví, kde se prý v zahradním altánu scházeli význační literáti. Přesto si myslím, že mě víc ovlivnily moje profesorky na gymnáziu. Původně jsem uvažovala o studiu přírodních věd, ale učaroval mě záběr a nadhled paní profesorky Vojtěchové, která od nás (k nelibosti mých spolužáků) vyžadovala každý měsíc kromě přečtených knih i návštěvu výstavy a divadla. Profesorka Hrubá zase hned po sametové revoluci otevřela seminář dějin umění a latiny a opět nás velmi přátelsky do tajů kultury zasvěcovala.

Patnáct let jste s rodinou žila v Táboře, kde jste v letech 2000 až 2010 učila studenty knihovnictví historii knih, knihtisku a knihovnictví. Na Pedagogické fakultě v Praze jste v období 2006 až 2014 vedla seminář věnovaný médiím. Dnes pořádáte besedy a semináře. Jaký je o ně zájem? Co vás na setkávání se čtenáři baví? Je to ten přímý kontakt? Zpětná vazba?

Přes dvacet let se věnuji hledání cest, jak zažehnout v ostatních zájem o knihy, jak aktivizovat ve vztahu k různým mediálním obsahům i jak rozvíjet vlastní tvořivost. V tématech, kterými jsem se zabývala se svými studenty, nyní pokračuji na seminářích určených převážně učitelům a knihovníkům a jsem nadšená, že o další vzdělávání v oblasti čtenářské gramotnosti je obrovský zájem. Proto ostatně píšu i metodické publikace. Zároveň jsou mým hlavním tématem děti, protože každou další generaci musíme ke čtení i kritickému uvažování o informacích znovu přivést. Je milým bonusem, že mohu na besedách a dílnách pracovat přímo s mými knihami. Jednak mi tedy setkávání dává zpětnou vazbu, jestli mé aktivizační metody, třeba pracovní listy, fungují, jednak mně dodávají chuť i inspiraci pro další psaní. V tuto chvíli mám diář plný na rok dopředu, což není úplně stav, který mi vyhovuje. Chtěla jsem být však pro všechny zájemce, i třeba z opačného konce republiky, stejně vstřícná a transparentní. 

Přispívala jste také do dětských časopisů. Začarovaný Hvozd: Příběhy dětí z Končiny nejdříve vycházel v Mateřídoušce a pak vyšel jako kniha. Proč jste si vybrala právě psaní knih pro děti a náctileté? Uvažujete o tom, že byste napsala také něco pro dospělé čtenáře?

Asi nejvíc mých dětských knih cílí na čtenáře zhruba desetileté. Ti bývají nejvděčnější, protože už jsou rozečtení a chápou složitější, třeba historické souvislosti. Záměrně se tedy snažím věkové nůžky otevírat. Knihy pro mladší děti nebo předškoláky mají často základ či předobraz v nějaké publikované časopisecké rubrice (Kvidovy přeslechy, Vynálezce Alva či Čertice Dorka) nebo projektu (Devět malých zahradníků), tedy nejprve si mapuji terén, co unesou, čemu rozumí či co je baví. Pro náctileté jsem nedávno vydala knihu COM.ensky, která reflektuje covidovou epidemii a její dopady na životy náctiletých ve srovnání s vlivem morových epidemií na život Komenského. Zmiňovaný Začarovaný Hvozd je napsán v žánru fantasy, najdou se v něm tedy čtenáři třináctiletí i sedmiletí. Pro ty mladší Mateřídouška dokonce nahrála celý příběh jako audioknihu. Namluvil ji Jan Maxián a kapitolu po kapitole ji zdarma uveřejňuje na svých podcastových kanálech. Takže nepřekvapí, že má nejnovější kniha, kterou jsem se spoluautorem Lukášem Vavrečkou křtila na Světě knihy, se věnuje audioknihám. Oslovuje dospělé čtenáře a provází je báječným světem mluveného slova. Jen jsme jí dali trochu provokativní název Nečtu! Poslouchám.    

Napsala jste na pět desítek autorských knih a z toho několik metodických publikací. Za knihy Viktorka a vesmírná dobrodružství a S Komenským do komiksu: Únikovka s Ámosem jste obdržela literární cenu Zlatá stuha. O čem ráda píšete? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?

Jak už jsem zmínila, zajímá mě historie, koneckonců působila jsem v Husitském a v Národním muzeu a na výstavách či expozicích spolupracuji jako externista. Kniha je pak často jedním z výstupů muzejního projektu, jako třeba u komiksové výstavy o Komenském, kterou jsem vytvořila pro Národní pedagogické muzeum ve spolupráci s výtvarníkem Lukášem Fibrichem a teologem Richardem Vlasákem. Porozumění minulosti je pak často branou k současnosti a příběh obě roviny propojí. Také se snažím reagovat nejen na to, co mě samotnou bavilo v dětství číst, ale i to, co zajímá dnešní čtenáře. Nesnažím se tedy psát nové verneovky, přestože jsem je hltala, protože ten inspirační zdroj už vyschl. Zato sci-fi má stále co říct, takže se těším, až o prázdninách přepracuji s ilustrátorem Martinem Hanschildem do knihy již časopisecky publikovaný příběh Vesmírná zásilkovna.

Působíte nejen jako spisovatelka, ale také jste scenáristka komiksových příběhů a publicistka. Vše je to o psaní. Čím vás psaní tak naplňuje? Je pro vás spíše prací nebo koníčkem? Připravujete něco nového?

Právě jsem odevzdala do nakladatelství Crew rukopis komiksové knihy o morčatech, která spolu s krajtou uprchla ze zverimexu, a mám obrovskou radost. Těším se jako malá na poslední chybějící obrázky a obálku, kterou určitě parádně vymyslí Ester Kuchynková. Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou. Kvůli besedám a seminářům mi na něj často zbývá čas po večerech a víkendech. Okamžitě se tedy vrhám na finalizaci knihy o dubáncích. S fotografem Petrem Václavkem jsme vytvořili knihu Dubánek a tajný vzkaz, kterou v těchto dnech obdrželo při pasování na čtenáře přes čtyřicet tisíc prvňáků. Rádi bychom je spolu s nakladatelstvím Triton do Vánoc potěšili dalším dubánčím příběhem.

Se svým manželem, spisovatelem Jiřím Walkerem Procházkou, jste napsala série Souřadnice zločinu (kniha Mrtvá šelma) a Tajná dvojka A + B (Zločin mezi dinosaury, Poprask v divadle kouzel, Zbloudilá střela, Případ ztraceného koně) a se synem Tobiášem Smolíkem knihu o židovské historii Cha cha cha, zasmál se Mordechaj. Jak se vám pracovalo se synem?     

Spolupracovala jsem na knihách už s mým prvním manželem ilustrátorem Honzou Smolíkem a pro partnerské soužití je to přece jen velká zátěž. V roli matky jsem byla jako spoluautorka víc v klidu. Zeptejte se spíš Tobiáše, jak se mu v roli syna a autora dařilo. Vzhledem k tomu, že už dlouho žije samostatně a kniha o židovské historii čerpala z jeho studia hebraistiky, pohybovali jsme se na daleko profesionálnější rovině spolupráce, než by se zvenčí mohlo zdát.

Jaká jste čtenářka? Někde jste řekla, že jste velká knihomolka. Jaký literární žánr preferujete?

Knihy, které čtu, se proměňují v čase. Na vysoké škole jsem propadla kouzlu odborné literatury a trvalo mi dlouho, než jsem se k beletrii dokázala vrátit. V náročném období, kdy byly děti malé, jsem relaxovala u detektivek. Pak jsem začala dočítat literaturu pro děti a mládež, která mi v dětství utekla nebo nebyla k mání. Společně s dcerou a synem jsme se třeba nechali okouzlit Harrym Potterem. Studenti knihovnictví mě zase ponoukli k většímu zájmu o fantastiku a young adult literaturu. Teď už několik let nedám dopustit na audioknihy, které mi umožňují zhltnout novinky, ať už jde o novou knihu Lidmily Kábrtové, Jaroslava Rudiše, Susanny Clark nebo Andy Weira, nebo se vracet ke klasice či starším titulům, pro jejichž opětovné přečtení bych hledala čas stěží. Takže z papíru čtu většinou už jen komiksy.

A co odpočinek? Jak nabíjíte své baterky?

Dva roky covidu mi v profesní i osobní rovině rozstřelily vše, na čem můj život stál. Takže posledních dvanáct měsíců bylo nesmírně hektickým návratem k rutině a pro odpočinek v něm nezbýval prostor. Jsem ráda, když se během dne na hodinu od všeho utrhnu a jdu se projít. Se sluchátky a dobrou audioknihou rázuji Prokopským údolím, pokud jsem v Praze, nebo objevuji místa, na které mě zaválo besedování.

Klára Smolíková se narodila 8. března 1974 v Praze jako Klára Tourková. Vystudovala Gymnázium Jana Keplera a pak Filozofickou fakultu UK v Praze na katedrách estetiky a teorie kultury. Během studií publikovala v časopisech. Píše hlavně pro děti – například série Knihožrouti (tři knihy) a Vynálezce Alva (tři knihy). Napsala mimo jiné knihy Husité, Spolkla mě knihovna, Pozor, v knihovně je kocour!, Dubánek a tajný vzkaz. Je také autorkou metodických publikací Zakousněte se do knihy, Vstupte do literárního Doupěte nebo Fantastické psaní. S bývalým manželem, ilustrátorem Janem Smolíkem, má dvě dospělé děti – syna Tobiáše a dcera Joriku.