Psaním se živí od svých osmnácti let, když začínala jako elév v novinách. Několik let pracovala jako žurnalistka a od roku 2004, kdy debutovala v literárním světě románem Neříkej mi vůbec nic, vydala dalších deset knih. Poslední kniha Páté jablko vyšla letos. „Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost,“ přiznává Lenka Chalupová, která je tiskovou mluvčí přerovské radnice.

Již ve dvanácti letech jste si poprvé uvědomila, že byste se jednou chtěla psaním živit. V té době jste také vyhrála celostátní literární soutěž pro školáky. Co vás ještě kromě psaní bavilo? 

Moc ráda jsem četla, malovala a vůbec si tak pobývala ve svém niterním světě. Celé dětství mám protkané vyprávěním mojí mámy, s oblibou jsem poslouchala její vzpomínky, byla vždycky výbornou vypravěčkou. Milovala jsem chvíle, kdy povídala o svém dětství v malé, zapadlé a takřka Bohem zapomenuté pohraniční vesnici v jižních Čechách, kde se narodila – a kde se ve svých osmnácti letech potkala s mým tátou, který tam sloužil „na čáře“ a po vojně si ji odvedl domů na Moravu. A bylo to také ona, kdo mě přivedl ke čtení. Už jako malá jsem louskala knihy, které si v rámci Knižních čtvrtků nosila domů, byť to byly knihy pro dospělé. Ve dvanácti letech jsem už snila, že bych chtěla napsat svou knihu – třeba jako Valja Stýblová, Zdena Frýbová nebo Jaromíra Kolárová, které jsem v té době obdivovala. Ve škole mě bavila čeština, ruština, dějepis – a naopak jsem byla nešťastná z matematiky, fyziky a později i chemie. Navštěvovala jsem sportovní třídu a závodně plavala, ale ve sportu jsem se nikdy nenašla. Ve čtrnácti letech jsem navzdory svému humanitnímu zaměření nastoupila na strojní průmyslovku, protože jsme se na zvolenou střední školu nedostala. Pro mě, holku s mizerným technickým myšlením, to sice byla špatná volba, ale školu jsem dokončila a ráda na ni vzpomínám. Studium na žurnalistice, to už byla jiná káva, tam jsem byla „doma“.

Zájem o psaní vás dovedl ke studiu žurnalistiky. Pracovala jste jako novinářka v denících i časopisech a již nějakou dobu jste tiskovou mluvčí přerovského radnice. A vaše profese je o psaní a komunikaci a podle všeho vás baví. Je to tím, že je její náplň tak pestrá?

Psaním se živím od osmnácti let, kdy jsem nastoupila coby elév do místních novin. Určitě je to pestrá práce, a navíc se člověk pořád sebevzdělává a nahlédne pod pokličku mnoha oborů lidské činnosti. Patřím ke zvídavým lidem, s oblibou si stále dohledávám a třídím informace i jejich zdroje. Samozřejmě, že práce tiskové mluvčí je jiná než práce nezávislého novináře – píšu tiskové zprávy o tom, co se ve městě dělá nebo plánuje, o rozhodnutích rady či zastupitelstva, komunikuji s novináři, kteří před pár lety byli ještě moji kolegové. Ale i tenhle protipól mě baví. V tomhle jsem šťastný člověk, všude jsem pracovala ráda a do každé nové výzvy šla s vervou.

Coby spisovatelka jste debutovala v roce 2004 vztahovým románem Neříkej mi vůbec nic. Pak přišly detektivky Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Tyrkysové oko. Co vás přivedlo k psaní knížek? 

Když má člověk tendence psát, je to jakýsi přetlak, který musí jít ven. Já jsem to poznala už v dětství, kdy jsem tvořila knížky s vlastními ilustracemi, protože jsem své příběhy neuměla nechávat jen v hlavě… a vlastně se to se mnou „táhne“ celý život. První knihu jsem začala psát hned druhý den po maturitě – měla asi dvě stě stran a nikdy nevyšla, tehdy jsem tvořila spíše pro sebe a do šuplíku. Tušila jsem, že se ještě musím trochu „vypsat“ a „dozrát“, než najdu odvahu rukopis nabídnout vydavatelství. První knihu, kterou jsem vydala, byl vztahový román Neříkej mi vůbec nic – to mi bylo dvaatřicet, byla jsem na mateřské dovolené s dcerou Klárkou, a když děti spaly, usedala jsem k počítači. Už tehdy jsme si ale říkala, že budu přivádět na svět jen knihy, za nimiž bude stát vydavatelství. Nikdy jsem nechtěla jít cestou, že si budu vydání sama platit, to by mě netěšilo. Myslím, že když vydavatel investuje do knihy peníze, musí být přesvědčen o její kvalitě. A když si kniha vydavatele nenajde, tak ať zůstane v šuplíku.

Kromě detektivek jste napsala psychologické drama Ptačí žena, román Ledové střepy. Rodinným dramatem je Liščí tanec. Kniha Kyselé třešně se odehrává během 2. světové války a rodinná sága Páté jablko, která vyšla letos, na přelomu 40. a 50. let. Obě jsou inspirovány pohnutou historií vašeho rodného Přerova. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?

Inspirace je všude kolem nás. S trochou nadsázky se dá říct, že co lidský život, to námět na knihu. Moc ráda poslouchám lidi a jejich příběhy, zážitky a názory, nahlížím zlehka do jejich životů. Sama jsem povídavá a láká mě blízkost lidí zajímavých, inspirativních a otevřených. Taky mám velmi dobrou představivost a širokou fantazii, takže vymyslet příběh není pro mě složitý úkol. Naopak – je to příjemná hra skládat do sebe dílky osudů postav, které mi vznikají takřka pod rukama. Když jsem ve fázi procesu psaní, všechno s nimi prožívám – a protože děj mi tak nějak plyne sám a já ho jen popisuji, mnohdy nemám moc možností do jejich osudů zasáhnout. I když bych někdy ráda zatáhla za záchrannou brzdu, když se někomu děje příkoří či nespravedlnost. V posledních dvou knihách – Kyselých třešních a Pátém jablku – jsem zabrousila do historie. V první knize do let 1944 a 1945, kdy jsem románovou formou zpracovala konec války v Přerově i poválečný masakr na nedalekých Švédských šancích. V Pátém jablku jsem se zaměřila na léta 1946 až 1950 a čtenáře jsem zavedla do vesničky Předmostí u Přerova, kde lidé zažívají poválečné uvolnění a následné utažení šroubů, které přinesl Vítězný únor. Konkrétně popisuji život sadařské rodiny Francových, která po osmačtyřicátém roce přišla o sad i obchod s ovocem. Myslí si, že je to nejtěžší rána, která je mohla postihnout, pak ale přijde něco mnohem děsivějšího… U obou knih jsem čerpala z kronik, dobového tisku a vyprávění pamětníků.

Napsala jste 11 knih. Pracujete na nové? 

Přemýšlím nad ní, ale ještě nepracuji. Vždycky potřebuji završit čerstvě narozenou knihu křtem, takže až román Páté jablko uvedeme slavnostně do života, začnu pracovat na dalším příběhu. Ráda bych se opět v knize obrátila do minulosti, konkrétně do pohnutých padesátých let v jedné vesnici na Přerovsku.

Jste maminkou dnes již dvou dospělých dětí. Neuvažovala jste psát také pro děti?

Zatím ne, ale nevylučuji to. Asi bych zvládla každý žánr kromě odborné literatury a kuchařky. (smích) Ale když byly děti malé, vymýšlela jsem pro ně pohádky a vyprávěla jim je před spaním. Hlavně syn Štěpán byl vděčným posluchačem – a protože po mně zdědil fantazii, nechala jsem ho vždycky příběh dovyprávět podle jeho představy. Na papír jsem ale pohádky nikdy nedala, ani vlastně nevím proč… Třeba se k tomu dostanu, až budu mít vnoučata.

V jednom rozhovoru jste řekla: Psaní je můj život, radost, koníček. V jiném rozhovoru: Psaní je pro mne už diagnóza. Stále platí, že ráda píšete u televize a u kafé s notebookem v klíně?

Ano, to stále platí. Nemám ani pracovní stůl nebo pracovnu, píšu prostě do notebooku u televize, k tvorbě potřebuji ruch – neuměla bych se zavřít do klidu a psát. Nejraději si pustím nějaký starý český film a u něj tvořím. A káva je můj nezbytný společník, mnohdy mám na klávesnici jen jednu ruku a ve druhé šálek – to je pro mě známka pohody. Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost.

Lásce ke knihám vás přivedla maminka. Co ráda čtěte? Máte raději klasiku nebo ráda objevujete nové autory? Zaujal vás někdo z těch současných?

Ráda čtu současné české autory či spíše autorky. Je jich celá řada a jsou skvělé! Od Aleny Mornštajnové přes Karin Lednickou, Petru Dvořákovou, Viktorii Hanišovou, Michaelu Klevisovou, Magdu Váňovou až po Jakubu Katalpu, jejíž Zuzanin dech ráda vyzdvihuji. Čtu samozřejmě i mužské autory, ale tam raději ty starší – Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu či Pavla Kohouta. A jako malá jsem milovala všechno, co kdy napsal Josef Lada. Ovšem mou nejoblíbenější dětskou knihou, k níž se čas od času stále vracím, byl příběh od Zdeny Bezděkové Říkali mi Leni. Silný příběh z druhé světové války mě vždycky spolehlivě dojmul a rozbrečel. A já od dobrých knížek emoce očekávám.  

Co vám říká slůvko relax? Jak nabíjíte své baterky?

Samozřejmě s rodinou – dětmi, mužem, rodiči a také s přáteli. Strávený čas s mými nejbližšími je to nejvíc. A odpočívám při čtení, psaní, sledování filmů, ráda chodím do kina, do divadla, na koncerty, na výstavy, miluji výlety za historií na hrady a zámky nebo procházky po okolí. A taky ráda jen tak lenoším v teplé vodě, vydržím denně ležet hodinu ve vaně s dobrou knížkou – a ještě raději jezdím za teplou vodou do termálních lázní.

Lenka Chalupová se narodila se 4. února 1973 v Přerově. Působí jako mluvčí přerovské radnice. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka. Napsala knihy Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec, Začátek, Kyselé třešně, Páté jablko. Je vdaná, má dvě dospělé děti a žije v Přerově.