Má slabost pro záhady a jejich řešení, zajímá ho historie a středověk jej přitahoval od dětských let. A právě do tohoto období zasazuje děje svých knižních příběhů. Na svém kontě má František Kalenda šest knih, a právě připravuje dva romány – jeden pro děti a druhý pro dospělé čtenáře. Psaní jej baví od dětství a k tomu je také velkým čtenářem.   

„Psaní je pro mě celoživotní vášeň a nutnost,“ řekl jste v jednom rozhovoru a také jste přiznal, že jste psal odjakživa. Pamatuje si své první dětské „dílko“? Co to bylo? Co vás ještě v dětství bavilo a jaký jste byl kluk?

Pamatuju, samozřejmě, že ano! Bylo mi nějakých jedenáct, dvanáct, když jsem strávil celé léto na chatě tím, že jsem na lavičce pod lípou popisoval jeden sešit za druhým. Dohromady možná dvě stě stran. Bylo to fantasy, nepokrytě vykrádající mého milovaného Tolkiena, takže se všemi elfy, trpaslíky a podobně.

Takže jak je asi evidentní, bavilo mě v dětství psát. A číst, přečetl jsem všechno, co se dalo sehnat, od dobrodružných klasik od Karla Maye nebo Foglara až po romantické eposy Henryka Sienkiewicze. Nejspíš jsem se hlavně snažil utíkat z našeho světa, protože jsem byl malý, tělnatý a stydlivý kluk, který neměl mezi dětmi svého věku skoro žádné kamarády. Spíš mezi dospělými, a hlavně mezi těmi literárními postavami.

Proč jste si vybral studium na Fakultě humanitních studií UK, kde jste vystudoval humanitní vzdělanost a obecnou antropologii? Bylo to i tím, že vás vždycky zajímala historie?

Určitě, do příběhů z historie, a hlavně ze středověku jsem byl zamilovaný odmalička. A na naší FHS se mi líbilo, že mi dovolí věnovat se i dalším zajímavým oborům, jako je sociologie, psychologie nebo právě antropologie. Takže mě lákala ta pestrost a taky jsem se nesmírně těšil na některé doslova legendární vyučující, jako byl pan profesor Sokol nebo můj pozdější školitel Martin C. Putna.

Během studií jste hodně pobýval na stážích v zahraničí v Anglii a v Brazílii. Co vám tyto pobyty daly?

Hlavně rozhled. Měl jsem příležitost se seznámit s lidmi z celého světa, s jejich vlastními problémy a pohledy na život, prohlídnout si zblízka způsob, jakým fungují úplně jiné společnosti. To bylo nesmírně obohacující, protože Česko je sice nádherná a třeba oproti Brazílii velmi poklidná země, ale mám pocit, že ten místní klid může člověka někdy trochu ukolébat.

Působíte jako expert na Latinskou Ameriku. Spolupracujete také s Deníkem N, Forum 24 nebo ČRo Plus. Proč právě tato oblast?

Do Latinské Ameriky, a především právě do Brazílie jsem se zamiloval už na první cestě v roce 2013. Je to oblast v tolika ohledech neuvěřitelně rozdílná od Česka, všechny prožitky a zkušenosti jsou v ní mnohem intenzivnější, což samozřejmě není vždycky dobře, jako například v případě nesrovnatelně rozšířenější kriminality. Ale miluju portugalštinu a španělštinu, miluju latinskoamerické spisovatele, hudebníky a umělce vůbec. A taky jsem měl vždycky slabost pro baroko, které je v Latinské Americe ještě o něco barevnější a dramatičtější, tak to jsou asi ty počáteční důvody mého okouzlení.

V roce 2011 jste debutoval historickým románem Despota, který se odehrává ve středověkém Řecku. Další román Ordál nás zavádí do středověké Transylvánie. Dětem jste věnoval román Pes, kocour a sirotek a vypráví o putování této podivuhodné trojice ze středověkých Čech skoro až na konec světa. Proč právě středověk? Čím vás toto období tak fascinuje, že se děje vašich knih v něm odehrávají?

Jak už jsem naznačil, středověk mě přitahoval od dětských let. Nejdřív v tom bylo asi takové to typické klukovské nadšení pro odvážné rytíře, pak mě ale začaly fascinovat příběhy i všech možných dalších skupin, od mnichů až po kupce nebo právě pronásledované židy. Dnes mě středověk fascinuje hlavně tím, jak byla mentalita tehdejších lidí od té naší zároveň tolik vzdálená, a přesto v mnoha ohledech velmi podobná.

V letech 2016 až 2019 jste vydal trilogii Detektivní příběhy z doby Karla IV. (Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král a Šarlatové zmije) s „medikusem“ Siegfriedem z Wölfelsdorfu, jeho židovskou schovankou Rivkou neboli Klárkou a nevypočitatelným anglickým žoldákem Gabrielem z Yorku. Proč právě doba největšího českého panovníka a detektivní žánr?

Detektivně laděné byly i moje předchozí příběhy, protože mám slabost pro záhady a jejich řešení, navíc jsem sám vždycky hrozně rád četl o vraždách a politických intrikách, ať už to bylo v historických románech nebo v kronikách popisujících skutečné události. No a období Karla IV. je samozřejmě neuvěřitelně vděčná doba, kdy jsme byli pro jednou tak trochu ve středu světa, kdy byla Praha centrem nejmocnější západokřesťanské říše, a kdy se tu setkávali lidé i myšlenky z celého světa.

Připravujete nový příběh? Píše se vám lépe pro dospělé nebo pro děti? 

Připravuji dokonce hned dva – jeden pro dospělé a jeden právě pro o něco mladší publikum, který je inspirovaný starověkou řeckou mytologií. Takže pro jednou nepůjde o středověk. Psaní pro mladší čtenáře mě každopádně baví ještě o něco víc, protože mě u toho těší vidina, že z té knížky budu třeba zase jednou číst v nějaké škole, jako jsem to dělal u Psa, kocoura a sirotka. Asi nic mi nedělalo větší radost než právě číst pro děti a s dětmi.

Od dětství jste rád četl, jak jste někde přiznal, jako kluk jste měl rád Pána prstenů. A co rád čtěte dnes?  

Fantasy už mě dnes moc nebaví, i když dodnes nedám dopustit nejen na Tolkiena, ale i na Zaklínače od Sapkowského nebo na úplně všechny knížky od Neila Gaimana. A nebude to asi moc originální, ale v posledních letech čtu ze všeho nejradši historické romány a detektivky. Třeba cokoli od Kena Folleta nebo Olgy Tokarczukové. Baví mě taky latinskoameričtí autoři, z nichž spousta byla přeložena do češtiny, třeba Mario Vargas Llosa píše neuvěřitelně čtivě.

Jak to máte s odpočinkem? Jak trávíte chvíle volna?

Jelikož se psaním knížek primárně neživím, tak často právě tím, že buď píšu, nebo aspoň sbírám nějaké materiály a vymýšlím různé příběhové kličky. Pak se snažím co nejvíc číst a snad úplně nejradši v poslední době „čtu ušima“ – tedy poslouchám audioknihy a jsem taky obrovským fanouškem různých podcastů, například podcastu historiků Michala Stehlíka a Martina Gromana Přepište dějiny. A pokud to jen trochu jde, trávím co nejvíc času někde v přírodě. Na procházkách, projížďkách, výletech… Když jsem byl při prvním „lockdownu“ zavřený uvnitř betonového města, uvědomil jsem si, jak strašně moc mi příroda chybí. Nedokázal bych bez ní žít.

František Kalenda se narodil se 5. února 1990 v Praze. Vystudoval Fakultu humanitních studií UK v Praze (Bc. humanitní vzdělanost, Ph.D. obecná antropologie). Napsal knihy Despota, Ordál, Pes, kocour a sirotek, Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král, Šarlatové zmije. Učí na vysoké škole a pracuje jako redaktor v nakladatelství Bourdon.