Spisovatel, překladatel, redaktor, jehož romány Santiniho jazyk a Hastrman byly zfilmované Miloš Urban, chystá na příští rok napínavý prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice v pražských Holešovicích. Na svém kontě má hezkou řádku titulů, které jsou plné napětí, tajemství, s detektivní zápletkou nebo nás zavedou do historie. Jak sám říká: „Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat.“

 

Narodil jste se v Sokolově, od dvou let vyrůstal v Karlových Varech, čtyři roky s rodinou pobýval na ambasádě v Londýně. Jak na ten čas vzpomínáte a jaké to je mít bratra dvojče? Co vás v dětství bavilo a čím jste chtěl být?

Pobyt v Anglii vás ovlivní víc než narození v Sokolově. Nic proti tomu městu, v posledních letech šlo hodně nahoru, ale já tam nikdy nežil ani nebydlel. Naši se přestěhovali z Doks do Chodova u Karlových Varů, poněvadž otec jako montér tam získal na sídlišti byt. Chodov spadal pod porodnici ve Varech, ale ta byla v té době v rekonstrukci, a tak se odehrál v Sokolově. Medicína v roce 67 neměla dnešní techniku, nebo aspoň ne v Sokolově, proto lékaři varovali matku, že dítě bude velké a rozhodli o porodu císařským řezem. A pak jsme se s bráchou narodili dva podměreční. To nám tak nějak zůstalo. Jinak abych byl upřímný, od nějakých sedmi let mi vadilo, že jsem dvojče. Cítil jsem se krutě nesvobodně a cestu k bratrovi jsem našel zas až ve středním věku. Jo, a chtěl jsem být popelářem, a pak jsem někde viděl agitační nástěnku, a chtěl být hutníkem.

 

Po gymnáziu jste vystudoval FF UK v Praze a po škole začínal jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta a od roku 2001 jste v nakladatelství Argo: Co je náplní vaší práce v nakladatelství?

Vybírat tipy na překlad a vydání u nás. Většinu nápadů vedení zamítne, ono je to hrozně riskantní, když podnik musí zaplatit krvavou zálohu, a pak se třeba titul nechytne. Ale už jsem na to zvyklý. I na tu nespravedlnost, když my tady vydáváme často úplné marginálie v doufání, že se to prodá a něco nám to vydělá, a angloamerický svět nás vůbec nebere vážně jako tvůrce, jako někoho, kdo má co říct. Ale asi taky počítají, prostě by to tamní čtenáře nezajímalo, nebo některé jo, ale bylo by jich málo a kniha by se prodávala blbě. Samozřejmě vybírat tituly je spíše nepříjemné, když nevíte, jak si povedou. Příjemná je redakce překladu, pokud máte dobrého překladatele, to je pak uspokojivá týmová práce. Peklo naopak je, když je překladatel jaksi nedostatečný, ale on může být dobrý, ale prostě se nepotkal s daným textem. Jenže k tomu všemu je ještě obrovské množství administrativy, odpovídání na maily, aktualizování vnitřního informačního systému, který vás nutí určovat termíny vydání, ale to je někdy těžké a ošidné, občas nemožné. Plus musíte načítat, aspoň v mém případě, původní české texty. K tomu bych poznamenal, že je to dnes lepší než před lety, kdy 98 procent bylo nepoužitelných. Dnes bych odhadl, že se to o nějakých 20 procent zlepšilo. A to je dobrý vývoj. Češi, a hlavně Češky, se naučili/y psát. Konečně.

 

V roce 1998 jste debutoval jako spisovatel knihou Poslední tečka za Rukopisy a hned nato vyšel román Sedmikostelí. Od té doby jste napsal řadu hororových knih jako Hastrman, Stín katedrály, Lord Mord nebo KAR. Proč právě horor je pro vás tak fascinující? Někde jste přiznal, že jste se od malička rád bál věcí, které vás reálně neohrožují… a strach vás fascinoval od dětství.

Já byl vždycky malý, bojavý, přecitlivělý. Všecko mě trápilo. Ale ohradil bych se vůči označení „horory“. Já s tím žánrem pracuju, ale i s jinými, detektivkou, tajemstvím, romancí, historickým románem. Nikdy to není jen to, nebo to. Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat. Je pravda, že strašidelný příběh nebo horor je mi nejbližší, ale to na věci nic nemění. Vždy se vyjadřuju k hororům v sobě. Akorát to v těch příbězích není moc poznat. Když jsem se bál reálných hrozeb, uchyloval jsem se k fantazii, ale byl to útěk, i když někdy tvůrčí. Měl jsem pocit, že když si vymyslím větší zlo, než které mi reálně hrozí – třeba šikana ze strany spolužáků nebo pedagogů –, nějak se s tím lépe vyrovnám. Ale pak to může působit až hystericky, třeba jako v KARu, který nikdo z mých karlovarských gymnaziálních spolužáků nepochopil. Jenomže šikana jako taková nemusí být jasná a vyslovená – stačí, když dítě má z učitele strach už proto, že učitel si vynucuje autoritu hrozbou, tj. výhrůžkami. A možná nejhorší na tom je, že ten učitel si někdy netroufne na vás, ale na někoho jiného, hlavně abyste to viděl a uvědomil si to.

 

Knihu Santiniho jazyk zfilmoval Jiří Strach, román Hastrman režisér Ondřej Havelka, na filmovou verzi čeká taká hororový příběh Sedmikostelí nebo román Michaela. Kniha Pole a palisáda má audio verzi a načetl ji Josef Sommer. Pracujete na novém příběhu? Kde nacházíte inspiraci pro své napínavé příběhy?

Inspirace je v éteru, buď ji chytnete, nebo ne. A i z těch chycených se jen zlomek přetaví do knížky. Jestli ty zmíněné filmy vzniknou, je taky tam, mně na tom nezáleží. Psaní a film jsou tak odlišné světy, že nemá smysl v tomto v něco doufat nebo si přát. Já bych s psaním už klidně skončil, po KARu jsem myslel, že už nebude nic. Ale jelikož miluju pražské Holešovice, kde jsem žil deset let a teď se musel odstěhovat, pocítil jsem potřebu nějak se s touto čtvrtí pořádně rozloučit. A tak jsem zvolil prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice. Vyjde to příští rok. Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost.

 

Na svém kontě máte také řadu překladů. Překládáte ještě?

Překládám pro Argo Shirley Jacksonovou, titul Loterie a jiné povídky. Ty texty jsou staré, ale stále výjimečně dobré, naposled mě takové štěstí potkalo při překládání povídek Isaaca Bashevise Singera. Ono je potřeba se pořád něčím zabývat, když zrovna není nálada na psaní.

 

Stal jste se známým a úspěšným autorem a kniha Sedmikostelí byla přeložena do několika jazyků (němčiny, nizozemštiny, maďarštiny, ruštiny, slovinštiny, bulharštiny, angličtiny…), Hastrman a Stín katedrály vyšly třeba ve Španělsku a také Lord Mord vyšel anglicky. Jaký je to pocit držet v ruce svoji knihu v cizím jazyce?

Spíš útrpný, když tam kniha neuspěje. Ale s tím já nic nenadělám.

 

Působíte jako redaktor, spisovatel a překladatel. Všechno je spojeno s psaním. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie, relax?

Je to život. Nevím, co jiného bych dělal, ani nic jiného neumím, když do toho započítám ten překlad a redigování.

 

Dočetla jsem se, že jste náruživý čtenář. Co rád čtěte? Máte oblíbeného autora?

Jako redaktor anglista musím neustále načítat anglicky psací autory, na víc mi moc nezbývá kapacita. Moje hvězdy jsou v poslední době dva Američani: Tom Franklin a Donna Tarttová.

 

Jak rád trávíte chvíle volna? V jednom rozhovoru jste řekl, že vaším velkým koníčkem je fotografování…

Jo jo, něco jsem se naučil, ale pořád je to málo, aby v tom člověk dobrý. Nejtěžší je najít si téma. A tady se to vlastně vrací k tomu psaní…

 

Miloš Urban se narodil se 4. října 1967 v Sokolově jako Miloš Svačina a má bratra – dvojče Martina. Působí jako redaktor nakladatelství Argo, spisovatel a překladatel. Vystudoval FF UK v Praze (moderní filologie se zaměřením na literaturu na katedře nordistiky a anglistiky). Napsal knihy Poslední tečka za rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu, Stín katedrály, Santiniho jazyk, Pole a palisáda, Mrtvý holky, Michaela, Lord Mord, Boletus Arcanus, Praga Piccola, Urbo Kune, Přišla z moře, Závěrka, KAR. Je autorem divadelních her Trochu lásky a Nože a růže. Obdržel Cenu Mladé Fronty za překlad z angličtiny knihy Juliana Barnese Flaubertův papoušek a Cenu Magnesia Litera za román Hastrman.


Share on Myspace

Literatura