Psaní ji baví od dětství. A jak říká: „Psaní je pro mě odpočinek, únik od reálných starostí.“ Také je jejím velkým koníčkem a na svém kontě má Helena Žáková celou řadu povídek, které vyšly v elektronických sbírkách a dvě knihy a na další, kterou zasadila do Řecka, právě pracuje. A jak sama autorka dodává: „Mojí největší vášní je psát o místech, která jsem procestovala a která mě nějakým způsobem okouzlila – kulturou, povahou lidí, atmosférou, prostě čímkoliv… Prostřednictvím psaní se na ně zase vracím a navazuji s nimi i po návratu domů spojení.“   

 

Pocházíte z Plzně, kde jste vyrůstala. Jak na ten čas období dětských her vzpomínáte? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička?

Myslím, že jsem v Plzni prožila opravdu hezké dětství. Ve škole jsem vždycky byla pilná žačka, což mi v podstatě vydrželo až do dospělosti. Ve volném čase jsem jako malá holčička chodila na různé kroužky – od tancování přes tenis až po kurzy bruslení. Pořád jsem měla spoustu aktivit a koníčků, byla jsem vedena k pohybu. Zároveň jsem ale měla ráda i chvilky o samotě – hrála jsem si s panenkami a své hry jsem nazývala „tajnými“. I takovým způsobem jsem vymýšlela příběhy, nořila se do své fantazie. A taky jsem psala, tvořila časopisy a knihy. To jsem dělala už ve školce.

 

Od doby, co jste se naučila číst a psát, jste stále něco psala a jak jste někde sama řekla, tvořila své dětské knížečky, které jste sešívala sešívačkou. Pak jste se dostala k počítači a psala dál a ve svých dvanácti letech jste napsala svoji první obsáhlejší práci. Co se s ní stalo? Máte ji ještě a o čem byla?

Ano, pořád ji mám. Byl to příběh party náctiletých kamarádek, které vyrazí na čundr a prožívají různá dobrodružství. Období, kdy jsem na něm pracovala, si dobře pamatuji, odpočívala jsem tak od učení a školy. Čas, který jsem s touhle knihou strávila, jsem si hrozně užívala. Stejně to mám vlastně i teď. Psaní je pro mě odpočinek, únik od reálných starostí.

 

Co vás přivedlo ke studiu na elektrotechnické průmyslovce a pak ekonomie na vysoké škole? A bylo to správné rozhodnutí?

Myslím, že to bylo správné rozhodnutí, a nelituji ho. Na průmyslovce mě zaujal obor IT v ekonomice, připadalo mi to jako skvělá kombinace. Tahle škola mi byla obecně vždycky hrozně sympatická. Přestože se jednalo především o technickou školu, dala mi dobrý základ pro studium ekonomie, které bylo pak na vysoké opravdu náročné.

 

Od roku 2016 působíte jako copywriter, Máte vlastní blog a přispíváte do internetového časopisu Sidonie. Spolu s autorkami Janou Poncarovou a Martinou Heš Hudečkovou tvoříte trio Povídkářky, které publikuje své povídky v elektronických sbírkách. Jak se vám spolupracuje, a neuvažujete o nějaké společné knížce?   

Spolupráce s Janou a Martinou je skvělá, máme štěstí, že nás náhoda svedla dohromady. Nespolupracujeme pouze v rámci tohoto projektu, jsme také blízké kamarádky a prožily jsme toho spolu už hodně. Společné knížky jsme realizovaly právě prostřednictvím povídkových sbírek, přesně jak říkáte. Organizovaly jsme také kurzy kreativního psaní a pořádaly společná autorská čtení. Uvažujeme, že zase nějakou elektronickou sbírku vydáme, bude se zřejmě opět jednat o povídky.

 

V roce 2020 vám vyšla první knížka Kdo zastaví déšť a o rok později Saudale. Pracujete na novém příběhu? O čem ráda píšete?

Román Kdo zastaví déšť se odehrává na Kypru, Saudade v Portugalsku, nyní pracuji na příběhu, který je zasazen do Řecka, přičemž hrdinka se během vyprávění dostane na více řeckých ostrovů. Mojí největší vášní je psát o místech, která jsem procestovala a která mě nějakým způsobem okouzlila – kulturou, povahou lidí, atmosférou, prostě čímkoliv… Prostřednictvím psaní se na ně zase vracím a navazuji s nimi i po návratu domů spojení. To mě baví asi nejvíc. Na cestách ráda hledám krásu i v maličkostech.

 

Čím je pro vás psaní a píší se vám lépe povídky nebo romány? A kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát?

Je bezpečným místem, kde se dá vždycky schovat, je zábavou, je terapií, je koníčkem, je velkou láskou, je svým způsobem i smyslem života, je vzpomínkami, je budoucností, je i fantazií a představivostí. Psaní je pro mě důležité a neumím si bez něj svůj život představit.

Lépe se mi píší romány. Vždycky se mi snáze tvořily „delší“ věci. Člověk naváže se svými hrdiny hlubší spojení, doopravdy je pozná, ponoří se do příběhu, a to na dlouhou dobu. Pak je o to těžší tento příběh opouštět, pokaždé je mi téměř smutno, když se chýlí ke konci.

Na to, kde nacházím inspiraci, jsem už vlastně částečně odpověděla v předcházející otázce. Je to hlavně cestování, (nejen) krásná místa, historie různých zemí, zapomenuté události… Ráda zapojuji fantazii a vymýšlím příběhy svých hrdinů, které ovšem zasadím do nějaké zajímavé země či určitého pozoruhodného období.

 

Někde jste řekla: „Jsem šťastná, když mám po ruce hrnek s kávou a před sebou dobrý příběh.“ Jaká jste čtenářka? Co vás na knížce, kterou vezmete do rukou, zaujme jako první? Máte oblíbeného autora nebo žánr?

Tohle je vlastně motto projektu Povídkářky. Na čtení mám ráda klid a dostatek prostoru, abych si mohla knížku patřičně užít a porozumět jí hlouběji. Vždycky jsem toho nejvíc přečetla v létě, na dovolené, o prázdninách… Co mě na knížce zaujme jako první? To je dobrá otázka, že ano… První, co vidíte, je většinou obálka a název, což je vůči knize trošku nevděčné. Napsat ji někoho stálo spoustu emocí, trvalo to spoustu měsíců, někdy i let, a čtenář ji pak v první chvíli soudí právě podle obálky a názvu, přestože za tím vším se skrývá spousta úžasných vět a slov. Většinou si na knihách všímám, v jakém historickém období se odehrává či na jakém místě.

Co se týče oblíbených autorů, mám ráda afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho, který spojil historii Afghánistánu s neuvěřitelnými a dojemnými osobními příběhy. Takové knihy zbožňuji. To je třeba i případ jedné z mých nejoblíbenějších knih vůbec – Poslední kabriolet. Příběh se odehrává za druhé světové války, zprostředkovává smutnou válečnou historii, ale i postoje a pocity jednotlivců. Mám také slabost pro detektivky Raymonda Chandlera, které jsou opravdu mistrně napsané. Přestože se to na první pohled nezdá, napsat originální detektivku je podle mě hodně náročné a je to výsada nejlepších spisovatelů.

 

Dočetla jsem se o vás, že ráda cestujete a dalším vaším velkým koníčkem je tanec. Jak ráda trávíte chvíle volna a jak dobíjíte své baterky?

Přesně, jak říkáte – kromě cestování, kterým se snažím naplnit svůj volný čas tak, jak to jenom jde, se ráda hýbu. Tanec pro mě byl vždy skvělým spojením sportu a umění, roky jsem byla ve street dancové taneční skupině a průběžně zkoušela i různé další taneční styly. V zimě si třeba i ráda zabruslím, v létě si jdu zahrát tenis. Někdy si přečtu dobrou knihu nebo pustím film. Ovšem psaní samo o sobě pro mě vždy bylo koníčkem, kterým jsem si zpříjemňovala především volný čas.

 

Helena Žáková se narodila v roce 1995 v Plzni. Vystudovala Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pak na Fakultě ekonomické management obchodní činnosti a podnikovou ekonomiku s titulem Ing. Má vlastní blog a je autorkou řady povídek, které publikuje se spisovatelkami Janou Poncarovou a Martinou Heš Hudečkovou v rámci plzeňského tria Povídkářky v elektronické podobě. Napsala knihy Kdo zastaví déšť (2020) a Saudade (2021). 


Share on Myspace

Literatura