Laureátem Jungmannovy ceny za literární překlad vydaný v roce 2020 se stal Vít Kazmar za překlad prózy argentinského spisovatele Juana Filloye Op Oloop. Mimořádnou tvůrčí odměnu získali Nikola Mizerová a Pavel Novotný za převod básnické knihy Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum. Porota ocenila ještě dalších šest překladů. A do pomyslné překladatelské Síně slávy byl uveden Jiří Pechar.

Kazmarův překlad, který vyšel v nakladatelství Rubato, ocenil předseda poroty Václav Jamek takto: „Autor je svérázný, filosoficky založený ironik, kterého lze řadit po bok nezařaditelným zjevům jako Jarry nebo u nás Ladislav Klíma. Vlastní je mu také nesmírně rozsáhlý jazykový rejstřík, od artistních poetismů, neologismů, odborného názvosloví či archaismů až po nespisovné pro­středky a svébytné lexikum buenosaireských nižších vrstev. S touto lexikální obžerností jde ruku v ruce mistrné žonglování s různorodými stylovými polohami, i zdánlivě neslučitelnými, které se s brutální samozřejmostí prostupují; tyto stylové mesaliance vedou zpravidla ke grotesknímu či komickému účinku. Román Op Oloop jako by doplňoval Valéryho Pana Testa: také jeho hrdina je tvor určený a řízený výhradně intelektem, ale stane se mu to, co panu Testovi chybí: zachvátí ho vášeň. Vede to k rozpadu jeho pojetí světa, k zmatenému bloudění, a nakonec k sebevraždě. Překladatel se musel vypořádat s mnoha stylovými rovinami, od extrémně vytříbené konverzace, pro niž není v češtině kulturní obdoba, přes náznaky stylu symbolistního, výrazovou zaumnost, styl odborný a filozofický, ba esoterní, až po ustavičné průsaky mluvy sociálně nejnižší, ba argotu. Musel také vést v patrnosti, že autor často chladnokrevně užívá „vysoké“ stylové prostředky k ironizující hře.

To všechno zvládl Vít Kazmar výtečně. Postupoval v nejlepším smyslu tvořivě, do češtiny brilantně přenáší všechno mnohotvárné bohatství originálu. Přitom se vyznačuje kázní, svými bujnými nápady se nikdy nenechá unést, což jeho překladu zajišťuje plnou estetickou přiměřenost a účinnost. Příkladem může být pozoruhodná, leč střídmá práce s neologismy. Vít Kazmar se tímto dílem nesporně řadí k našim nejlepším překladatelům.“

Mimořádná tvůrčí odměna

Nikola Mizerová a Pavel Novotný za převod básnické knihy Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum (Dybbuk). „Enzensberger je nesporně básník učený, a v tomto duchu vzniklo třicet sedm balad – portrétů, o rozporuplnosti pokroku, jenž se rozvíjí po staletí a jehož významné, tragické, komické i absurdní problémy na nás stále dopadají. Pokrok je zosobněn dlouhou řadou historických postav, průkopníků či vzájemných protivníků: myslitelů, dobrodruhů, vědců a vynálezců, lékařů, umělců, politiků i revolucionářů. Text využívá prostředků vědeckého jazyka a myšlení, aniž se zříká umělecké volnosti, ponechává leccos nedořečeného, nedefinovatel­ného, ba tajemného. U některých fragmentů jde o poezii v próze, většinou o volný rytmizovaný verš. Překlad je stejně inteligentní, vtipný a zvládá veškerá zákoutí básníkovy nesnadné poetiky, zachovávaje přitom střízlivost zkratky, její tempo a intonaci,“ uvedl Václav Jamek.

Tvůrčí ocenění získali překladatelé pěti knih

* Adéla Gálová za překlad Dopisů z Bihoru Sándora Mándokyho (Radek Ocelák). Václav Jamek k tomu řekl: „Mándoky byl mladý maďarský kaplan působící mezi slovenskou menšinou v Sedmihradsku; dopisy, v nichž mladé slečně barvitě líčí rázovitou, pro něho podivnou skutečnost, a také se snaží předvést jako literát, vynikají jakýmsi insitním půvabem. Adéla Gálová si k překladu vytvořila „starobylý“ jazyk, jehož předností není nějaká snaha o autentičnost, ale to, že se stává adekvátním prostředkem vyjádření celé té pestrosti dojmů, nálad a příhod. Řeč Mándokyho listů jako by stála v uvozovkách, aby nás upozornil na ironii osudu, která ho uvrhla do absurdní situace a ponouká ho k tomu, aby se ať už přímo, nebo použitými stylovými prostředky sám sobě vysmál. Tento autorův postoj Adéla Gálová svým překladem vystihuje s nesmírnou vynalézavostí a kreativitou.“

* Denisa Molčanov za překlad čínského románu Padlá metropol, jehož autorem je Ťia Pching-wa (Dybbuk). „Fikčním světem románu je čínské velkoměsto přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Padlá metropole je ztělesněním korupce, bezuzdnosti, absurdity překotně se proměňujícího světa, absence morálních zábran a nelítostného soupeření o ekonomický i symbolický kapitál. Vyprávění osciluje mezi parodií a jakýmsi archaizujícím podobenstvím, četné jsou narážky na významná díla tradiční čínské literatury, vytvářející jakousi fantaskní až fantastickou poloskutečnost. Překladatel se výborně vyrovnává jak s touto tradicí, tak s podáním čínských reálií; po stylistické stránce se mu daří převod výrazně kompaktní a dynamické promluvy vypravěče a dalších postav i práce s kontrastními stylovými polohami,“ sdělil předseda poroty Jamek.

* Jana Pokojová a Jan Janula za překlad básnického výboru z Christiana Morgensterna 77 šibenic (Vyšehrad). Předseda poroty to okomentoval takto: „Po stávajících počinech Hiršala a Grögerové nebo Emanuela Frynty si nové podání této hravé poezie plné krkolomných slovních her a svérázného absurdního humoru jistě žádalo značnou odvahu. Sázka se vyplatila, výsledkem je nová, přesvědčivá, vynalézavá i skotačivá podoba této překladatelsky téměř nemožné poezie.“

* Michaela Škultétyová za překlad románu Nino Haratischwiliové Osmý život (pro Brilku) (Host). „Je to dílo značné epické šíře, které přes spletitý děj plný vzrušujících událostí sleduje jasnou, do dáli se rozbíhající linii. Sága šesti gruzínských generací otevírá před čtenářem panorama propracované do nejmenšího detailu a podává velkolepé svědectví o lidskosti v neúprosných časech. Jazyk a rytmus překladu jsou vyrovnané, čeština si v celém rozsáhlém textu udržuje stejnou vysokou úroveň, dokonale slouží k předestření úchvatného obrazu, který spisovatelka vytvořila,“ zdůraznil Václav Jamek.

* Ester Žantovská za překlad románu Anny Burnsové Mlíkař (Argo). „Román podává očima osmnáctileté dívky závažné společensko-politické téma, situaci v neklidných severoirských městech během krize 70. let, vyznačující se nejen násilnostmi všeho druhu, ale také všeobecným napětím, podezíravostí a nejistotou. Jazyk díla se vyznačuje jakousi překotností, vypravěčka ze sebe v dlouhých větách s pozoruhodnou výmluvností chrlí všechno, co se jí vybavuje, jako by to znovu prožívala. Styl má i naivitu a svéráz mládí. Překlad upoutává vynalézavostí, s níž překlada­telka tento bezprostřední projev restituuje: vytvořila idiolekt odpovídající mluvě dospívajícího jedince dané doby a prostředí, zároveň ovlivněný hrdinčinou zálibou v četbě klasiků, takže se originálně mísí generačně příznaková hovorovost s kultivovaností,“ podotkl předseda poroty.

Prémie Tomáše Hrácha určená mladším překladatelům

Sarah Baroniová za překlad románu Eleny Ferrantové Prolhaný život dospělých (Prostor). Václav Jamek k němu řekl: „Překladatelka se výborně vyrovnala s autorčiným hutným stylem, v němž je příběh, plasticky nasycený skutečností, veden jako konkrétní analýza dívčího dospívání, v níž se spojuje jistá strohost a odstup, jemný psychologismus i citlivá empatie.“

Síň slávy

Letos se porota rozhodla jmenovat do pomyslné Síně slávy Jiřího Pechara, „jednoho z našich překladatelů prvořadých, který od šedesátých let minulého století vytvořil více než padesát nenahraditelných překladů nejen literárních a básnických, ale také filozofických a je vzdělaným literárním komentátorem i teoretikem a v neposlední řadě autorem díla filozofického, který oslovil nejen české publikum, ale svými francouzsky psanými pracemi také publikum mezinárodní. Každý zná jeho rozhodující podíl na novém překladu Proustova Hledání ztraceného času, ale jeho dílo zahrnuje mnoho jiných spisovatelů, od Huysmanse a Zoly po autory nového románu a básníky jako Mallarmé nebo Jaccottet. Vděčíme mu však také za českého Lévi-Strausse, Lyotarda, Derridu nebo Freuda. Pozvání do této Síně slávy je malou splátkou uznání, které mu dlužíme,“ zdůraznil Václav Jamek.

Další výborné překlady

Porota se také pochvalně zmínila o několika dalších překladech, „pro něž k naší lítosti nebyly už vítězné stupně dost velké, ale zaslouží uznání a jejich autoři povzbuzení k další práci,“ řekl Václav Jamek. Jde o překladatele:

* Michala Benešová (Szczepan Twardoch: Král, Host);

* Zbyněk Černík (Ingmar Bergman: Úsměvy letní noci, Kniha Zlín);

* Jiří Holub (Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky, Rubato);

* Josef Mlejnek (Józef Czapski: V nelidské zemi, Academia);

* Vladimír Piskoř (Rosa Liksomová: Žvit je jen náhoda, Pistorius a Olšanská).


Share on Myspace

Literatura