Úspěšný detektivní cyklus s překladatelkou Marii Kovandovou má dvanáct knih a detektivka Boty do nebe jí vynesla Cenu Jiřího Marka. Letos ji vyšel detektivní román Pod Palcem s bývalým policistou, který se shodou okolností stane starostou, Viktorem Palcem, který zahajuje další sérii, jelikož Jarmila Pospíšilová v současnosti pracuje na dalším příběhu s tímto hrdinou. Sama působí jako advokátka a psaní ji baví. Neinspiruje se skutečnými příběhy, ale nechává pracovat svoji fantazii, a knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte a jak říká: „Bez knihy si neumím představit život.“

 

Jak vzpomínáte na dětství? Jaká jste byla holčička a co vás bavilo? Měla jste vysněné povolání?

Dětství jsem měla hezké, mé vzpomínky jsou plné světla a harmonie, i když zákonitě muselo někdy i pršet a být zima. Myslím, že jsem byla bezproblémové, poměrně klidné dítě, dobře jsem se učila, se zlobením to asi nebylo nijak strašné. Uměla jsem být tvrdohlavá, což mi zůstalo i v dospělosti, ale snad jsem vcelku dělala rodičům radost. Vyrůstala jsem se dvěma sourozenci a byli jsme v úzkém kontaktu s babičkou. Ta s námi později bydlela a hodně mě ovlivnila. Oba mí rodiče žili především pro rodinu, byli jsme takový malý uzavřený vesmír. Tatínek mi vštípil lásku k přírodě a naučil mě houbařit, maminka milovala květiny a zahradu, babička byla laskavá a moudrá. Zní to téměř jako kýč, ale v mých vzpomínkách toto všechno je. Pravda, měla jsem i povinnosti a byla vedená k odpovědnosti, občas jsem něco musela či nesměla a dobře si pamatuji, že jsem se zlobila a chtěla „být konečně velká“, abych mohla dělat jen to, co chci já sama. A co mě bavilo? Od dětství jsem byla spíše tvořivá, takže jsem pořád něco vyráběla, časem jsem se naučila ručním pracím a dodnes se uklidňuji při pletení. Ráda jsem chodila do přírody, což mě provází celý život. Nevybavuji si žádné výrazné vysněné povolání, postupem doby jsem chtěla být jednou učitelkou, jindy lékařkou, veterinářkou, chovatelkou zvířat, krmičkou v zoo apod. Vždycky jsem si ale s oním aktuálním vysněným povoláním spojovala nezávislost.

 

Od roku 1993 působíte jako advokátka v Prostějově. Co vás přivedlo k této profesi?

Možná právě ona potřeba nezávislosti. Vystudovala jsem práva, prošla několika právnickými profesemi a zjistila jsem, že nezávislá advokacie mi vyhovuje ze všech nejlíp, přestože je to podle mého přesvědčení ta nejnáročnější právnická profese. Máte obrovskou odpovědnost, nic nedostanete zadarmo, a pokud nejste ze dřeva, zadírají se vám pod kůži občas i velmi těžké a složité životní osudy klientů. Přesto mám tuto práci ráda a vidím v ní smysl.

 

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste k psaní měla vždycky blízko a ráda jste se vyjadřovala psaným slovem a již na vysoké škole jste se pokoušela psát, ale k vydání první knížky Prach, popel a dým byla dlouhá cesta. Co nakonec rozhodlo, že jste stvořila překladatelku Marii Kovandovou, která zatím pomohla objasnit zapeklité příběhy ve 12 dílech?

Já vlastně sama ani přesně nevím, když se ohlédnu zpět, zdá se mi, že šlo o přirozený vývoj. Nějakou dobu jsem v hlavě nosila námět, který jsem zpracovala ve své druhé detektivce Leopard nemění skvrny. To byla myšlenkově moje prvotina. V době, kdy jsem měla příběh vcelku promyšlený a téměř se dral na svět, jsem narazila na téma, které jsem zpracovala ve své vytištěné prvotině Prach, popel a dým. Na jedné z procházek jsem narazila na ruiny starého mlýna, taková romantická zbořenina u potoka v údolí, kolem krásná příroda, místo téměř idylické. Kousek od něj stojí pomníček s křížem a vyrytými jmény. Pár dní před koncem války tam nacisté zastřelili čtyři mladé lidi z okolí. V životě jsem viděla mnoho pomníků, k některým se kladly věnce a probíhaly u nich formální vzpomínkové akce, ale nijak to na mě nepůsobilo. Ovšem tady, u křížku v lesích u potoka, kde se možná ani nikdo nezastaví, na mě dolehla síla té tragédie. Někdy v té době jsem si koupila v antikvariátu knihu a z ní vypadl starý dopis. Lišil se od dopisu, který jsem zasadila do své knihy, byly to spíše praktické poznámky, ovšem dostavil se nápad. Všechno se mi propojilo a příběh se hlásil o slovo tak silně, že Leopard musel počkat. Obě knihy jsem pak propojila postavou Marie Kovandové a časem přišly další.

 

Také jste napsala samostatné detektivky – Slepá bába a letos vyšla detektivka Pod Palcem. Kromě toho několik společenských románů a na svém kontě máte zatím celkem 22 knížek. Někde jste řekla, že je máte ráda všechny. Pracujete na novém románu?

Slepá bába není typická detektivka, není v ní nikdo zavražděný ani neprobíhá vyšetřování. Je to spíše román s napětím, je o stalkingu. Detektivka Pod Palcem už dlouho samostatná nebude, pracuji na další a pravděpodobně bude časem nová řada se starostou a bývalým policistou Palcem. Postavy, které jsem uvedla v detektivce Pod Palcem, se mi ještě nechce opouštět a volají po rozvoji svých příběhů, stejně tak i vymyšlený Kročín se mi docela zalíbil, takže se tam asi pár zločinů ještě stane.

 

Spolupracovala jste na prvních dílech krimiseriálu Policie Modrava a spolupráci jste označila za zajímavou zkušenost. Co vám tato zkušenost dala a přijala byste znovu podobnou nabídku?

Jsem autorkou námětů ke dvěma dílům a podílela jsem se jako spoluautorka na scénářích k nim. Vzhledem k rozsahu seriálu je moje spoluúčast poměrně malá. Pro mě však šlo o významnou zkušenost, do té doby jsem na ničem podobném nepracovala. Psaní scénáře má svá pevná pravidla a je to zcela jiný typ tvůrčí práce než literární tvorba. Tam mám absolutní svobodu, píšu jen podle svého. U seriálu se jednalo o spolupráci s dalšími lidmi a dodržení řady opodstatněných pravidel, bez nichž by dílo nedrželo pohromadě. Jiné je i samotné autorské vyjádření, v knize například mohu popisovat různé výjevy, prostředí, scenérii krajiny nebo počasí, hnutí mysli svých postav, jejich úvahy a vnitřní monology. Pokud jde o zhodnocení, co mi tato zkušenost dala, pak mohu říct, že jsem si cosi nového osahala a snad se i trochu naučila. Umím si představit, že bych podobnou nabídku přijala znovu.

 

Detektivka Boty do nebe vám vynesla Cenu Jiřího Marka a své detektivky zasazujete do venkovského prostředí. Proč právě venkov?

Troufám si říct, že venkov znám. Sama na venkově žiji a do značné míry jsem i vyrůstala. Bydlela jsem sice od svých dvou let v okresním městě, ale na vesnici jsem trávila víkendy, prázdniny. Pocitově to byl vždy můj domov a před lety jsem se na venkově usadila natrvalo. Myslím, že i pro čtenáře je venkovské prostředí atraktivní a dává mi prostor pro vykreslení postav a jejich příběhů. Hrdinové mých detektivek zakořeňují v určitém prostředí, které je ovlivňuje a oni zpětně působí na svoje okolí. Věřím, že vzájemná vazba mezi člověkem a jeho životním prostorem funguje obecně, ale na venkovském prostředí ji snad jsem schopná ztvárnit a čtenáři ozřejmit.

 

V jednom rozhovoru jste řekla: „Psaní mě baví, ale dává pořádně zabrat.“ Také, že psaní je protiváha práci advokátky a neláká vás psát o skutečných případech a raději necháváte pracovat svoji fantazii a při psaní požíváte hlavu jinak než při práci advokátky. O čem ráda píšete? A proč právě detektivní žánr?

Neumím asi uspokojivě vysvětlit, proč právě detektivky. Snad možná proto, že je sama ráda čtu, vždycky jsem měla k tomuto žánru blízko. Ráda píši o mezilidských vztazích, o příbězích, které často mívají kořeny v minulosti a poslední dobou mě stále více zajímá vazba mezi člověkem a jeho okolím obecně, nejen mezi lidmi, ale též ve vztahu ke krajině, přírodě.

 

Je o vás známé, že jste velká čtenářka a ráda čtěte také detektivky. Máte oblíbeného autora?

Těch je opravdu hodně a všechny je určitě nevyjmenuji. Ze starších českých autorů mám ráda Hanu Proškovou, Milenu Brůhovou, Boženu Šimkovou, Václava Erbena, Zdenu Salivarovou a Josefa Škvoreckého, ze současných Michaelu Klevisovou. Pokud jde o zahraniční autory, nemohu vynechat klasiky jako je Raymond Chandler či Dashiell Hammett, P. D. Jamesová, a také autoři, s jejichž dílem jsem se seznámila v posledních letech – zajímavá spisovatelka Fred Vargas, Ilaria Tuti. To jsou pouze někteří z mých oblíbených autorů detektivek, ale čtu i jiné žánry a mám nespočet dalších oblíbených autorů jak českých, tak i těch zahraničních a každou chvíli objevím něco nového…, byl by to nekonečný seznam.

 

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Dočetla jsem se, že vás baví zahradničení…

Jak je všem jasné z mých předchozích odpovědí, ráda čtu a bez knihy si neumím představit život. Ale také ráda chodím na procházky do přírody, houbařím, pletu. Miluji svoji zahradu, která je obrovská a letos poněkud zanedbaná, protože se mnou zahradničí odrůstající štěně. Ráda si občas zajedu na výlet, pořád mám co dělat. V životě jsem se ani chvíli nedokázala nudit.

 

Jarmila Pospíšilová se narodila se v roce 1965. Vystudovala práva (JUDr.) a od roku 1993 působí jako advokátka v Prostějově. Od roku 2007 je také spisovatelkou. Byla starostkou obce Vincencov. Píše detektivky a společenské romány. Je držitelkou Ceny Jiřího Marka za detektivku Boty do nebe. V literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce, jednou obsadila třetí místo a podruhé soutěž vyhrála. Napsala detektivky (série s Marií Kovandovou: Prach, popel a dým, Leopard mění skvrny, Podzimní blues, Kejklíř, Smrt a Blázen, Kosa a kámen, Boty do nebe, Vražda v lázních Skalka, V pekle ptáci nezpívají, Šumavský bubínek, Když se rojí smrt, Malovaná pýcha, Lišákova pravda), Slepá bába, Pod Palcem. Je také autorkou společenských románů Palačinky s pepřem, Katedrála z písku, Kočka na plotně, Šaty z duhy, Peří v průvanu, Skořápky na vodě, Pod hvězdou bláznů, …a naposled konvalinky.


Share on Myspace

Literatura