„Psaní je pro mě koníčkem i živobytím,“ přiznává Lucie Sára Závodná, která píše beletrii i odborné publikace. Původně chtěla studovat žurnalistiku, ale nakonec vystudovala ekonomii. Působí jako akademický pracovník na Vysoké škole ekonomické v Jindřichově Hradci a Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Ráda cestuje a jako čtenář čte, jak sama přiznává, všechno a všechny.

V dětství jste si psala deníky, pak jste psala příběhy, ale nedokončila jste je. A po vzoru maminky, jste chtěla učit. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaká jste byla holčička?

Musím říci, že jsem nebyla úplně typická holčička. Bavilo mě se toulat po lesích a hrát si na stromech. Hodně jsem četla, hltala jsem snad každou knihu, která byla v dosahu. Bavily mě Foglarovky, chtěla jsem zažít něco podobného, co kluci v příbězích. S rodiči jsme se často stěhovali (obvykle za prací), takže jsem téměř každé tři roky bydlela na jiném místě. Bavilo mě prozkoumávat města, různá zákoutí, uličky. Bavilo mě si představovat, že jsem součástí nějaké pouliční party a řešíme záhady.

Někde jste řekla, že jste chtěla jít studovat žurnalistiku, ale bála jste se, že byste nezvládla přijímačky, a tak jste šla studovat ekonomiku. Proč jste si vybrala právě tento obor?

Myslím si, že ekonomie je obor, kam se ukrývají studenti, když si nejsou jisti, co by vlastně chtěli studovat nebo v budoucnu dělat. Mě vždycky bavilo všechno, ale máloco do hloubky. Takže jsem si řekla, že zkusím něco, kde se ještě nemusím napevno rozhodnout. Od první chvíle jsem věděla, že chci zůstat na vysoké škole i po studiích. Líbí se mi to prostředí vzdělaných lidí, kteří vás nutí neustále přemýšlet a vyvíjet se. Baví mě zpochybňovat svoje vlastní názory, dívat se na věci z jiných úhlů a zkusit ty jiné pohledy pochopit. To se mi ostatně hodí i do románové tvorby.

V roce 2010 jste debutovala románem Alma mater. Pak přišel Deník mých kachních let a poté Pravidla smečky. Co vás přivedlo k psaní románové tvorby a kde nacházíte inspiraci?

Je to něco, co mě vystihuje. I když zrovna nepíšu, píšu si „tak trošku v hlavě”. Vidím třeba nějakou situaci a v hlavě si rovnám, jak bych ji popsala v románu. Vidím hned hlavní postavu, domýšlím si, kdo je kdo, odkud jde a kam míří. Mám velmi bujnou fantazii. Ve vteřině vidím celý děj. Právě mám doma dvě malé děti, takže mi na psaní nezbývá téměř žádný čas. Dělám si proto různé poznámky na pozdější dobu. Baví mě psát všechno – ať už kousky založené na reálných životech, tak i zcela vymyšlené věci. Zajímám se i o odborné věci, protože to spadá pod moji profesi.

V knize Život hraje blues aneb Cesta k Allanovým sestrám a zase zpátky jste čerpala ze života vaší pratety Věry Krumniklové (1924–2018), tety vaší babičky, která v knize vystupuje jako Marta Dvorská a byla členkou ženského vokálního tria Allanovy sestry, působícího ve 40. letech 20. století. Co vás přivedlo k napsání této publikace a jaké bylo setkání s touto zajímavou dámou?

Celá cesta k tetě byla obrovská náhoda. V den mých prvních narozenin mi zemřel táta a já jsem z jeho rodinné větve znala jen svého dědu, který umřel, když mi bylo 17 let. Babičku jsem také nepoznala, tedy jsem neměla o existenci tety, žijící v Mnichově, ani potuchy. Jednou jsem se na návštěvě u dědova bratra (Jindry Závodného, dirigenta a zakladatele slavného olomouckého swingbandu) náhodně potkala právě s touto tetou Věrou. Slovo dalo slovo, pár návštěv a téma románu bylo na světě. Přišlo mi velmi obtížné, ale zároveň zajímavé, pochopit celou tu dobu. Věra mi třeba tvrdila, že nikdy neuměla noty. Zpívala podle toho, co odposlechla. Byla velmi nadaná. Líbila se mi energie, která z ní šla. Neustále se vracela z Mnichova do Olomouce, kde to milovala, potkávala se s lidmi a byla velmi pozitivní.

Pracujete na nové knížce, a pokud ano, můžete prozradit, o čem bude?

Mám v hlavě asi dvě témata, která bych ráda někdy napsala. První téma navazuje na Pravidla smečky. Vidím podobný typ románu s jinou postavou, napsaný zase malinko s jiným příběhem, ale pořád tak trošku Foglarovsky. Tohle je směr, který mám moc ráda, a baví mě. Druhé téma, co si mě volá, je téma smrti a umírání. Je to něco, co kolem nás všech v posledním roce hodně krouží, a já mám pocit, že o tom nebylo dost napsáno. Příběh, který by pomohl zpracovat téma ztráty bližního.

Kromě beletrie jste napsala také několik odborných publikací a jste také spoluautorka odborné literatury. Čím je pro vás psaní? Je pro vás stále koníčkem?  

Psaní je pro mě koníčkem i živobytím. Na univerzitě píšu odborná témata – články, knihy – obvykle na téma udržitelnost v podnicích, cestovní ruch apod. Nemám problém si sednout a napsat jen tak několik stránek. Při psaní beletrie píšu maximálně dvě strany denně. Při odborných textech zvládnu i větší počet stran. Nepovažuji to za námahu. Je to něco, co mi přirozeně jde a samo tak nějak plyne.

Nakonec jste si splnila i to, že jste chtěla učit a působíte jako akademický pracovník a vaší náplní je odborný výzkum a k tomu také učíte. Co vás na této práci baví?

Mám obrovský rozsah látky. Učím od marketingových předmětů přes manažerské účetnictví až po podnikovou ekonomiku. Zase je na tom vidět, že mne prostě baví všechno a nechci se rozhodovat jen pro jednu oblast. Baví mě mluvit se studenty, diskutovat různá témata v hodinách, ale musím se přiznat, že mi z toho všeho zase nejvíc jde to psaní. Prostě to mám v krvi.

Vašimi vzory byli spisovatel Michael Vieweg a spisovatelka Petra Soukupová. A jak to máte se čtením? Jaká jste čtenářka, máte oblíbeného autora, kterému se ráda vracíte?

V tuto chvíli už nevnímám nikoho jako svůj velký vzor. Jsem čtenář – konzument. To znamená, že čtu všechno a všechny. Hodně sleduji českou scénu, hledám si svoje oblíbence. Baví mě, když to někdo pojme úplně jinak, originálně, a je „svůj”. Když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe. Někdo se položí do knihy „nahý” a nebojí se, že ho někdo tak uvidí a bude soudit. Hodně nás, autorů, se schovává za hlavního hrdinu a pak tvrdí, že jde o fikci nebo to jinak kamufluje. Ve výsledku všechno jsme to my, autoři. Kniha jsem vlastně já.

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Mojí velkou láskou je cestování. Miluju poznávání nových zemí a míst, kde jsem ještě nebyla. Taky se hodně vracím na místa, kde mi někdy v minulosti bylo fajn. Cestuju sama, protože to je jediná možnost, jak mohu nacítit atmosféru a soustředit se na dané místo.

Jinak mám malé děti, takže se mi volna málokdy dostává. Ale když už mi můj milý manžel nějaké volno bez dětí dopřeje, trávím ho v tichu. Možná to bude znít divně, ale ticho je něco, čeho se mi poslední roky vůbec nedostává. Tedy si obvykle někde zalezu, ať už na chatě nebo někde jinde v koutku, a prostě jen tak jsem. Samozřejmě v tom tichu přemýšlím, a tak trochu sním o tom, co bych všechno chtěla v životě stihnout.

Lucie Sára Závodná se narodila se 16. července 1984 ve Šternberku u Olomouce. Vystudovala Fakultu managementu a ekonomiky na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a má inženýrský a doktorský titul. Působila na FF Univerzity Palackého v Olomouci, nyní na Vysoké škole ekonomické v Jindřichově Hradci a Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Píše beletrii a odborné publikace. Napsala knihy Alma Mater, Deník mých kachních let, Pravidla smečky, Život hraje blues aneb Cesta k Allanovým sestrám a zase zpátky. Je autorkou odborných knih Udržitelný cestovní ruch: Principy, certifikace a měření a Udržitelné principy v cestovním ruchu českého venkova a jejich management a spoluautorkou publikací Mediální výchova a Jak na reklamu. Bratr jejího dědečka byl dirigentem olomouckého Swingbandu Jindry Závodného. Je vdaná a má dva syny.

Lucie Sára Závodná: Baví mne, když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe.