V neděli 4. srpna zemřel literární historik, editor a bohemista Petr Holman, známý především jako badatel, editor a autor literatury o Otokaru Březinovi. Bez něj bychom například dosud neměli kritická vydaní Březinových esejů a korespondence. Důležitou práci také vykonal pro vydávání korespondence Jakuba Demla.

Březina byl Holmanovým celoživotním tématem, důležité pro něj bylo očistit básníkův život od nánosů mýtů, pomluv a ideologických výkladů. „Na první pohled by se mohlo zdát, že současná pozornost – a jak často už v historii k podobné situaci docházelo! – je spíše než dílu věnována životu básníka a všem těm jeho momentům, které ještě nebyly a ani dosud nejsou uspokojivě vysvětleny. Nikoliv bez zjevného překvapení, s očima doširoka otevřenýma a jen s nadlidskou námahou tak po sto letech můžeme číst jakési zmatené a podivně nelogické konstrukce a bez jakýchkoliv skrupulí jedině správné interpretace básníkovy domnělé homosexuální orientace … Zdá se ale také, že napříště už nebudeme nikým nuceni prohlížet pouťově řvavé barvotiskové obrázky typu Březina – pravověrný katolík, Březina – antisemita, Březina – národní socialista, bolševik nebo komunista, básník – mystik a chaosem dne vyrušovaný kontemplátor, či meditovat před staticky nedůvěryhodným obrazem Mistra zpodobeného jako téměř ortodoxního hinduistického svatého muže nebo buddhistického mnicha," napsal v Bulletinu Společnosti Otokara Březiny v roce 2003.

A takto se k Březinovi vyjádřil před deseti lety v rozhovoru pro Lidové noviny: „Březina je obecně považován za básníka kosmu a země – jak tu nevzpomenout kritika Bedřicha Fučíka a jeho studii Píseň o Zemi –, ale i podzemí, všeho, co se nachází v neustávajících procesech a stálých dynamických proměnách pod povrchem, ztajeně, skrytě. Zcela konkrétně i v přeneseném smyslu se stal básníkem univerzality. Ta, jak víme, obsahuje také nekonečné množství protikladů – a snad právě těm odpovídá i mnoho oxymór v Březinově díle. Básník se tyto, mnohdy jen umělé, protiklady snaží rušit, ponechává je svobodně žít vedle sebe, jsou pro něj zcela přirozenou součástí hmotné i duchovní existence, přirozenou součástí svobody. Nerozděluje. Spojuje. Míra jeho tolerance je nekonečná. Daleko – blízko, vysoko – hluboko, dlouhý – krátký, světlo – tma, ticho – hřmot světa, mlčení vnitřní i vnější reality – řev samoty, řád – chaos atd., vše, a ještě mnohem víc, říká se, je v Březinových textech permanentně obsaženo."

Dalším důležitým autorem byl pro Petra Holmana Jakub Deml, podílel se na vydání jeho korespondence. „Snad vůbec první kniha, která se mi kdy dostala do rukou, byl výbor Rodný kraj v uspořádání Bedřicha Fučíka a Miloše Dvořáka z roku 1967. Vše ve Dvořákově doslovu Básnické drama Jakuba Demla bylo pro mě objevem zásadního významu, jakýsi první, prvotní impuls… Později MiriamTanec smrtiHrad smrti, pak třeba Tasov, některé svazky Šlépějí a další a další a další… Ovšem pozdější seznámení s Mislou a Vladimírem Binarovými, s Jitkou a Bedřichem Fučíkovými nebo Stanislavem Vodičkou mi v jistém smyslu (možná ještě významnějším, silnějším, rozhodnějším, rozhodujícím!) dalo mnohem víc než jakékoliv knihy…," odpověděl Petr Holman na anketní otázku webu Literární bašta Dobré češtiny

O obou těchto autorech píše ve svém deníku z roku 1973, který vyšel v knize Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice vydané v  roce 2018 Ústavem pro českou literaturu. 

 

Ukázka z deníku Petra Holmana

25. července

První ráno v Tasově.

Vstával jsem brzy, abych zachytil krásu probouzejícího se dne.

     Hrob Jakuba Demla. Přes noc na něm přibyly čtyři svíčky, které někdo hned ráno, ještě před mým příchodem, zapálil a zbavil mě tak vůle učinit někdy v budoucnosti totéž. – Zvuky varhan z kostela. – Ticho. Lány obilí. Skřivánci.

     Odpoledne setkání s Josefem Demlem, synovcem Jakuba Demla. Vysoká postava, šedivý vlas, ostře modelovaná tvář (místy se zdá tvrdá), důstojná chůze. – Zahrada, češeme rybíz, vyprávění. U Demlů na návštěvě příbuzní; malá Alenka Gáliková a její slovenské pohádky (O motýlovi a o kvetinkách, O farbách a červenej astre, Príhody kocúrika Honzíčka), hry, diktáty, aforismy, otázky a odpovědi…

     Demlovo vyprávění. Jakub Deml a Bílek. Přátelé… V roce 1914 Bílek vystupuje z katolické církve a syn vstupuje do církve československé. Deml jej proto ostře napadá – neutěšená situace do roku 1929 – smrt Otokara Březiny – neshody kvůli poslednímu pomazání – Březina odmítá…

     Josef Deml – setkání v Mariánských Lázních s jakýmsi doktorem, který tvrdí, že Březina byl ateista (?).

     Vyprávění pokračuje… Demlova cesta na Březinův pohřeb. V Třebíči přesedal na vlak znojemský, Bílek z vlaku pražského na Znojmo. – Vzájemné setkání, vřelé, „objali se“ a srdečnost etc. – Pohřeb v Jaroměřicích – po pohřbu se Deml Bílka straní, nevšímá si ho, nemluví na něj etc. – Rys jeho povahy – vznětlivost – zapomnění. – Bílek: tvůrce, pracovitost, práce v Pelhřimově. – Paní Bílková posílá skrze prostředníka v Jinošově návrh na smíření. Deml ANO…, ale musíte (i syn) přestoupit do katolické církve. NE…

     Pomník Jakuba Demla, špatný stav. Snaha Josefa o zlepšení, žádost na Svaz čs. spisovatelů, žádáno 15 000 korun, příspěvek (dr. Ivan Kříž, Osová Bítýška, člověk s tituly, výkup kožek, nemůže dělat nic, co by odpovídalo jeho kvalifikaci).

     Miriam, nikoli vliv Georga Trakla, Demlova zamilovanost do jisté ženy, žili spolu v Jinošově před válkou.

     Březina – vyprávění – skromnost. Setkání s prezidentem Masarykem, Březina je zván na Hrad, nepřijímá. „Pan prezident má ke mně stejně daleko jako já k němu.“ – Krátce před Březinovou smrtí jej Masaryk navštěvuje v Jaroměřicích.

(...)

 

29. července

Stanislav Vodička za mnou přijel do Tasova! Krásná návštěva! Ve tři čtvrtě na devět setkání u Demlova hrobu (květinka!).

     Potom dlouhá rozmluva u Rousků, kde jsem v tu dobu od začátku bydlel. I tohle setkání bylo zázračné. Hospoda U Prokšů už skoro zavírala, všude tma, já neměl nocleh, a jen náhodné setkání před hospodou způsobilo, že jsem pak na výměnku u Rouskových mohl pár dní zůstat. Stanislav vyprávěl o svém životě, o knižních vazbách…, ale i tady se hovor brzy stočil k Janu Zahradníčkovi.

     Nezměrná tragika Zahradníčkova života – osud katolického básníka – po roce 1945 komunisty dlouho vězněn – tři děti – manželka. Dva měsíce před smrtí je na čestné slovo na dva dny propuštěn na pohřeb svých dvou holčiček, které zemřely na otravu houbami. Zpět do vězení – propuštěn po dalších čtyřech letech, za pět měsíců umírá.

     Pohřeb Jana Zahradníčka. Bydlel na výměnku v zabraném statku – vyháněli ho neustále i z tohoto skromného útulku („kriminálník“). – Podzim! V den pohřbu byly vyneseny máry s jeho tělem z domu a postaveny na dvorek, mírně skloněný, po kterém tekla močůvka z blízkého, výše umístěného obecního hnojiště. Podzimní den. Kněz, který promlouval nad zemřelým, se musel brodit v močůvce, přičemž z hnojiště se kouřilo – sloupy páry, hnusné a slizké… Nestatečnost lidí. Všichni byli zalezlí ve svých norách, nikdo se neodvážil doprovodit „kriminálníka“ na poslední cestu…

     Po převratě komunisti zničili Muchovu tiskárnu v Medřiči – sesypávání typů, ničení strojů atd. Pan Mucha jen bezradně a zoufale přecházel po chodníku. Blbost lidská! Tasov, dědici faráře – všechny Demlovy knihy do sběru, ručně malované lidové malby na skle (v dřevěných rámech) byly rozřezány na cirkulárce…

Album klasiků, Březinův překlad Goethova Krále duchů – text shodný v Hýskových Prvotinách?

     Společná návštěva Karla Švestky, předsedy MNV. S neobvyklou laskavostí a ochotou mi k Rouskovým zapůjčil kroniku Tasova s téměř neznámými zápisy Jakuba Demla. Vidím vůbec poprvé! – Švestkové koláče paní Švestkové! – Také domluva brigády: přidavač při opravách obrubníků na tasovském hřbitově (chleba a špek a sádlo a svačiny a stopečky slivovice na márách) a při stavbě tasovské hasičské zbrojnice…

     Návštěva u Františka Pospíšila v Bosně. Knihy Jakuba Demla i jiných autorů, velké množství krásných Vodičkových vazeb. Studium kroniky. – Večer, kolem osmé hodiny, ještě jednou na „pionýru“ přijíždí Stanislav, další dlouhé rozhovory…

 

(...)

7. srpen, Tasov – Třebíč – Jaroměřice

Dnes, sedmého srpna 1973, asi o deváté hodině dopolední, jsem dospěl k cíli své letošní cesty – k hrobu Otokara Březiny do Jaroměřic nad Rokytnou.

     Stoje před hrobem básníkovým, pociťuji tentýž stav jako před nedávnem při poslechu hudby Musorgského – stav krásy, opojení 434 435 přítomnou chvílí, která se dostavuje – jak myslím – asi jen na výslovné přání Tvůrce.

     Mystické vytržení, chvění celého těla, které současně probíhá prostorem kolem, určitá lehkost, lehkost světelná, přecházející v závrať – rozplývání Světla Všehomíra v Duši člověka, která již léta cítí blízkost jiné Duše, také tak lehké, také tak vnímající bolesti a krásy životního běhu v Přítomnosti…

     Význam Sounáležitosti a jeho hluboký smysl nemůže zůstat skryt tomu, kdo podobně jak onen předcházející porozuměl věcem tohoto světa.

     Chvění, rozechvění, zrychlený dech, věci, na které nezaostřuji pozornost, které tvoří jen pozadí, velebné pozadí této chvíle, se míhají šílenou rychlostí kolem mne, však v majestátném klidu, pohybují se, letí, stoupají, a přece zůstávají nehybny – není možné znát a identifikovat tento stav bez předchozího jeho prožitku, tak radostného, povznášejícího, naplňujícího Světlem, oddaností Tomu, Jenž Ví… Láska je to, snad bhaktická láska, láska bez mezí, obsahující v sobě i onu Bolest, která kdysi byla předchozím jejím stadiem. Aby člověk (pouze vyvolený?) této Lásky mohl dosáhnout (stačí jen jeden život?), musí nejprve trpět, trpět nevýslovně, snad jako Zeyerova Kristina, musí poznat bolest lidí a věcí a zvířat, bolest země, bolest oblaků, musí se protrpět bolestí nebes, stromů, bolestí chvějícího se přiznání a splynutí těl milenců, jež je tak blízko Smrti, i Smrt samu musí poznat (zná Smrt bolesti loučících se?) – a teprve potom se přiblíží tajemství Lásky…

     Mistře, dříve tak vzdálený a nyní mnohem bližší, věřím Vám, věřím, že Vy mi pomůžete přiblížit se všem tajemstvím Země a Nebes. Odpusťte prosím, že jsem Vaše dílo dosud studoval příliš málo a že to, co jsem z něho do dnešního dne načerpal, jako čerpáme ze studnic moudrosti posvěcené věky, staletími i tou nejpřítomnější současností, je jenom příliš nedostatečná daň Vám, který jste mi ukázal Cestu.

Když jsem dříve četl a rozjímal některý Váš verš, neměl jsem ještě onu potřebnou víru, jež by mi pomohla pochopit…

     Prosím Vás tedy zde, na tomto místě, pokorný a kající se za všechny své minulé činy, s kterými jsem nesouhlasil, ale přesto jsem se jim nedokázal (já tehdy bez vůle!) vyhnout, dejte mi vždy sílu a odvahu…

     Zdá se mi náhle, že jsem klidnější, i když tak rozrušen…

     Vidím, vidím Vaši tvář…

     A děkuji, děkuji Vám…

     Je možné chtít víc než občasné chvíle, ve kterých se zjevuje Život, po kterém tolik toužím, Život, který – aby jej bylo možno naplnit – je nutné pochopit jen jak předobraz. Je možné chtít víc? Je možné vůbec něco chtít, něco žádat?

     Sluníčko sedmitečné, hálinko, rozumíš snad ty těmto věcem tak dobře, že právě ve chvíli, kdy jsem o nich rozjímal, jsi mě přišla navštívit a povzbudit v mé cestě? Děkuji i tobě.

     Teď už snad tomu všemu dokážu porozumět lépe. Ano, jak říkáte: Největší výtvory člověka mohly vzniknout a vznikly ve chvílích největší bolesti. Nejsou Bolest a Radost jen dvě jaksi zvnitřku se třpytící plošky téhož krystalu?

     Je čas odejít – – – Proto odcházím…

 

Návštěva muzea, okouzlení… Jaroměřický zámecký park… Chrám Páně sv. Markéty… Škola v Jaroměřicích…

     Seznámení s Klenovými. – Pan Klen cituje vzpomínku Březinova osobního holiče Čapka na jeden z básníkových aforismů: „Komunismus, to je idea. K jejímu uskutečnění by musili být lidé andělé. A kdyby byli andělé, nepotřebovali by komunismus.“ – Paní Klenová mi ukazuje zápis Březinova citátu z Maeterlincka do svého památníku:

 

     Mlčení jest živel, v němž se utvářejí veliké věci, aby konečně mohly vyjíti dokonalé a velebné na světlo života, jež ovládnou. Včely pracují jen ve tmě, myšlenka jen v mlčení a ctnost v skrytu.

     Václav Jebavý

     Jaroměřice 15. II. 1917

 

Mnohahodinová rozmluva s Klenovými u nich doma, k večeři brambory a podmáslí, knihy, časopisy, fotografie (mj. Březina a Masaryk v Jaroměřicích), vyprávění o jaroměřické historii, hudebních tradicích, vzpomínky, citáty z posledního období života, například komentář k básníkovu uměleckému odmlčení: „Co jsem chtěl národu dát, to už jsem dal. A kdybych psal dál, bylo by to totéž, ale jinými slovy.“

     „Čistý víc vidí…“

     Při nabízení profesorské stolice v Brně: „ – Pavouček na dlani – třese se a celý nesvůj.“

     „Vše, co jsem měl, jsem přečetl, s mnohými autory mluvil, a všichni, když chtějí mluvit pravdu, musí říci: My víme, že nic nevíme, a Tajemství zůstává…“

     „Celé moje dílo obsahuje: abychom se milovali, jeden druhému odpouštěli a za nepřátele se modlili.“ [Zima 1928–1929.]

     Dárek – originální exemplář parte Otokara Březiny.
     Večer u bratří Krulových (Jaroslav sochař a kovotepec, žák Jaroslava Horejce, Bohuslav lidumilný právník, právní poradce…), kteří oba Březinu navštěvovali, pamatovali… Opět dlouhé rozhovory, vzpomínky, prohlížení fotografií a památek na Jakuba Demla i Otokara Březinu, hudební rod Míčů, František Antonín Míča a italská opera v Jaroměřicích. – Březinovské písemné vzpomínání Drahušky Krulové!

     V přízemí vybavený ateliér přeplněný „věcmi“, náčrty, modely, hotové práce (Anna Pammrová!), Štursa, odlitky Michelangela (koleno, ruka), fragmenty barokních prací atd. – V prvním patře velká a bohatá česká i cizojazyčná knihovna, kunsthistorie, dějiny, literatura, Březina, Deml, Florian a Stará Říše, Zahradníček, Durych, Bílek (originální alba), Váchal (rovněž originály), Reynek, Blake, Novalis, Hölderlin, Portmanovy výlučné bibliofilské tisky, Konůpek… [Kde tyhle všechny památky jsou? Po smrti obou bratří zmizely neznámo kam. – Poznámka z roku 2017.]

     Nocleh v knihovně na dřevěné pryčně, světlo, bezesná noc, komáři…

 

Petr Holman (* 1951) byl literární historik a editor, bohemista, indolog, hudebník a cestovatel. Prošel mnoha dělnickými, pedagogickými i jinými profesemi, po roce 1989 absolvoval stáž v Oxfordu a jako učitel hostoval na univerzitách v USA a Indii. Byl čestným předsedou Společnosti Otokara Březiny. Tomuto básníkovi zasvětil podstatnou část své práce. V samizdatu uspořádal a vydal Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny (1974–1986; knižně 1993) a řadu jeho doposud nepublikovaných textů. Knižně pak v edici Petra Holmana vyšla mj. Březinova Hudba pramenů a jiné eseje (1989, 1996 rozšířeno pod titulem Eseje), celoživotní Korespondence I a II (2004), podílel se též na zrcadlovém česko-latinském vydání Básnických spisů / Opera poetica (2014). Uspořádal březinovskou bibliografii, řadu sborníků a březinian – tyto jeho snahy vyvrcholily monumentální textovou koláží Březiniana II (2012). Petr Holman též publikoval několik drobnějších edic dopisů Jakuba Demla (Marii Tischlitzové, Marii Bačákové aj.) a spolupracoval na přípravě edice vzájemné korespondence Jakuba Demla a Otokara Březiny (2018).


Share on Myspace

Literatura