Při prvním pohledu na útlou knížku básnířky a prozaičky Lydie Romanská Dveře do zahrady, knížku krátkých příběhů, se zdá, že je určena spíše dětskému čtenáři. Nasvědčuje tomu i vnější úprava Petra Nováka, obálka v několika odstínech zelené s květinovým motivem, podobně i ilustrace doprovázející text. Lze říci, že jde o knihu, která se obrací k dospělým i větším dětem. Hrdinkou příběhů je autorka v roli vypravěčky a její literární postavy jsou zvířata větší i menší, rostliny, motýli, ptáci, kočky i psi, jak si je pamatuje z dětství i z doby pozdější. A hlavně jak je dnes pozoruje proskleným dveřmi svého domu na okraji Ostravy. I v té nejobyčejnější každodennosti dokáže Romanská najít poezii, zápletku, pointu…

Ať už jde o sýkorku uhelníčka, která ji vždy vítá na cestě, zatímco ostatní ptáčci trpělivě čekají, jak píše na jednom místě a na jiném s názvem A kdeže v městě bažant? – odpovídá: Ale ano, zrovna za mými dveřmi. (…) Bylo to v zimě. Venku sněhu po kolena (…). Moje skleněné dveře, to je jako spuštěný televizní film. Příběhy zvířátek i těch větších, myšky zmoklé jako myš, nebo kočky, mourka Micici, se kterým byly útrapy, dává Romanská do zábavných, vážných i dojemných souvislostí. Schopnost neustále se tázat je pro dětství příznačná, pro dospělého ale velmi vzácná. Dospělí mívají raději své odpovědi než otázky, a proto je možná i vztah člověka k přírodě a zvířatům, záležitostí často i politickou. A nikoliv primárně citovou.    

Lydie Romanská však dokáže ve svém malém příběhu čtenáře nejen pobavit, ale i zneklidnit, načrtnout napětí, dodnes jí bolí smutný osud, který potkal její fenku Ťapku, se kterou si hrávala v dětství. (…) prostě jednoho dne k nám přišel myslivec a nebohou Ťapku si odvedl neznámo kam. (…) Nikdo mi neřekl, kam Ťapku odvedl, a co se s ní stalo. Dneska se domýšlím a plakala bych.

Člověk a zvíře jsou si blízcí, jak říká významný francouzský filozof Alain Finkielkraut: Člověk a zvíře jsou bratranci a sestřenice. A ve společném knižním rozhovoru s neméně významnou myslitelkou Elisabeth de Fontenay, která jeho slova potvrzuje, připomíná, že člověk a zvíře mají mnoho společného, i zvířata jsou schopna: la mélancolie, la tristesse, l´ennui, zádumčivosti, smutku i nudy… (Alain Finkielkraut, Elisabeth de Fontenay, Des hommes et des bêtes, éditions du Tricorne, 2000). A já už jen dodávám, že ten, kdo nepoznal zkušenost vztahu se zvířetem, vzájemnou lásku, přišel v životě o mnoho… Už dávno to tvrdil i slavný Sigmund Freud, když v rozhovoru svěřil svému pacientovi, později příteli Smiley Blantonovi: Cit, který chováme ke psům, je stejný cit, jaký chováme k dětem: má stejnou hodnotu. Ale víte, čím se přece jen liší? (…) Není v něm nic ambivalentního, nesetkáváme se v něm s žádným odporem. (Marie Bonapartová, Topsy, les raison d´un amour, Petite Bibliothèque, 2004). Pro úplnost jen dodávám, že Freuda po dlouhou dobu jeho života doprovázel jeho milovaný čau-čau Jo-Fi, dárek od princezny Marie Bonapartové, zakladatelky francouzské psychoanalýzy. A ti dva o lidské duši věděli věru hodně…       

Kratičké příběhy Lydie Romanské jsou pestré, vystihují rozmanitost i mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě, ať už jde o zachráněnou makrelu, o slet modrásků na louce pod Železnými horami nebo o příhodu s putíkem, půvabnou sůvičkou, nočním ptákem, jsou to motivy, které se vracejí znovu a znovu, a čtenář na stránkách té útlé knížky potkává něco z nostalgie.

Lydie Romanská ve své knize Dveře do zahrady dobře ví, že příroda není žádný zázrak techniky, ale pomalé nalézání, ustavičné objevování, souhra souzvuků. I měřítko pro krásu. A jak napsal Václav Větvička ve svém doslovu: Přírodou nemusí být prales Mionší nebo na Boubíně, ale třeba i malá zahrádka, kousek od rušné ulice. 

 

Lydie Romanská, Dveře do zahrady, Bondy 2020, doslov napsal Václav Větvička


Share on Myspace

Literatura