Drzé pravdy Davida Zábranského se nekrotí před nahotou a o totemické komponenty demokracie si klidně opírají smeták a Baarův Jan Cimbura nám připomíná, že bychom neměli ztrácet schopnost nechat se oslovit lidskou autenticitou ani v literatuře.

 

David Zábranský: Republika (Větrné mlýny 2020)

Čas našich životů překrývaný s důslednou zlomyslností Májinými závoji politických aktualit. Lidé přicházející na svět s předem danými parametry jako automobily různých značek z výrobní linky. Ani celoživotní úsilí nezbaví lidské exempláře cejchu místa, kde se narodily, kým byly vychovány a s kým vyrostly. Lidem z Východu se točí pohled věčně a marně na Západ nebo na Jih. Středoevropanství jako prokletí a nerozlomitelné pouto. Zábranský hbitě zaznamenává politické události v současných Čechách i na Slovensku a jeho šikovný talent je vyostřuje v provokaci. Groteska a někdy i málo vkusná karikatura ho baví, nenechává se krotit kompoziční kázní, ani konvenční motivickou skladbou prózy. Jeho drzé pravdy se nekrotí před nahotou a o totemické komponenty demokracie si klidně opírají smeták. Tak čteme, že investigativní žurnalistika zhusta se pídí jen po dokladech podpírajících předpojatosti pátračů, že tu neplatí presumpce neviny, že osobní averze jsou nejlepší navigací. Povýtce privátní motivace novinářů se povyšují na nosné principy demokracie, a dokonce za její obnovu a posilování. Viz zvolení bývalé manželky šéfredaktora úhlavního média za prezidentku. Z přesvícené scény médií a politiky bolí oči, a přede všemi ty, které čekaly literaturu.

 

Friedrich Nietzsche: Zrození tragédie čili helénství a pesimismus (Elektronické vydání v Městské knihovně Praha, 24. září 2019/ překlad Otokar Fischer)

„Odkud plyne umělci povinnost, aby se přizpůsoboval moci, jejíž síla tkví jen v její početnosti?“ Kniha vznikla v letech 1870 až 1871, autor nemohl tudíž tušit nic o tlaku mas, jemuž je umění v dnešní době podrobováno, nic o lajcích a množství přátel na sociálních sítích, nic o influencerech, kteří jako v drtičích citrusových plodů pouštějí šťávu k vteřinovému použití a věčnému zapomenutí. Doba bez mýtu je bezdomovectví, praví klasik, a ani umění v ní nedosáhne dále a výš než k nápodobě jevů a uctívání jejich jedinečnosti bez zřetele k univerzalitě života a její potřebnosti. Mýty počínající heroickými vášněmi a boji se přestěhovaly dnes do mytologie reklam na čisticí prostředky, ve kterých svádějí svůj boj detergenty s nečistotami. Mýtus vystřídala věda, tragický pocit života vplynul do optimistické vize stále efektivnějšího ovládání přírody a nakonec jejího nahrazení dokonalými technologiemi. Co s námi bude, až se i tento příkrov mámení rozplyne?

 

Jindřich Šimon Baar: Jan Cimbura (Elektronické vydání v Městské knihovně Praha, 3. listopad 2011)

Už vidím ten pošklebek ironie. Cimbura? A v tomto kontextu? Cosi chatrně starožitného, soucitně ironicky chápaného, dětinská naivita. Promíjím všem, protože tím dosvědčují, že tento román nikdy v životě neměli v rukou. Kdo postál u kostelíka v Krtni, kdo se zasnil pod ořechem před farou v Ořechu, kdo si prošel Baarův domek v Klenčí, měl by pokračovat na cestě k lidské tváři těchto krajin, měl by, šťastně pootevřen určitému typu češství, bez předsudků a školských strusek začít číst Baarovy texty. Literatura zemité opravdovosti sice zpočátku vyžaduje jistou dávku vůle k nudě, ale když člověk zapomene na svůj dnešní zpovrchnělý vkus, na svou závislost na zábavnosti, na svou zpovykanost ironií, na ohoblovanou češtinu, na progresivismus, rozevře se před ním pevná stupnice pozitivních hodnot ovládaných opratěmi selství. Moudrá vyváženost vztahu člověka k přírodě je zde až klasicky sošná. Autorova náboženskost je daleka katolické ofenzívnosti, má blízko k proudům francouzského písemnictví, jak je známe pak později například do Jeana Giona. Topos Putimi vám každý štamgast hbitě spojí se Švejkem a jeho anabází, se svíčkou v poledne byste ale museli hledat někoho, kdo není rodák a kdo si vybaví ten představový komplex, jenž na tímto místem vztyčil J. Š. Baar svým Cimburou. Neměli bychom ztrácet schopnost nechat se oslovit lidskou autenticitou ani v literatuře.


Share on Myspace

Literatura