„Malá historie se mísí s velkou z pohledu kluka, který za socialismu vyrůstal v barvitém prostředí plném jedinečných osobností, zážitků, objevů a překvapení.“ Tak první díl svých memoárů popisuje sedmdesátiletý česko-anglický hudební skladatel, producent a publicista Alexander Goldscheider. Kniha, kterou nazval Cílené náhody, vyšla v nakladatelství Pointa.

„Za Cílené náhody vděčím jednoznačně Facebooku,“ říká autor, který na něm od roku 2017 zveřejňuje skutečné příběhy, zážitky a anekdoty ze svého života. „Záhy to přerostlo v tradici – v pátek o půlnoci, děj se co děj, vždy jeden příběh uvedu. Už po několika prvních mě čtenáři začali přesvědčovat až urgovat k jejich sepsání do knihy. Rukopis jsem začal sepisovat o dva roky později,“ dodává Goldscheider.

Kniha má devět kapitol, které nejsou nutně řazeny chronologicky, ale spíš tematicky, a je zamýšlena jako první díl memoárů. Alexander Goldscheider v ní pokrývá prvních dvacet let svého života; mimo jiné vzpomíná na rané dětství, které z velké části prožil v divadle E. F. Buriana. Angažmá tam totiž měla jeho matka, herečka Nina Zvjagina. Popisuje mládí prožité v Praze i rok, který strávil ve Spojených státech – odjel tam, když mu bylo osmnáct. Píše také o rodinných přátelích, umělcích a zajímavých lidech, které v té době potkal.

Velkou pozornost věnuje předkům. Jedna celá kapitola je věnována židovským příbuzným, kteří až na výjimky zahynuli během holocaustu. Goldscheider zaznamenává i svědectví svého táty i strýce, kteří pobyt v koncentračních táborech přežili, a zamýšlí se nad tím, jak se z historie dvacátého století můžeme poučit do budoucna. V jiné kapitole líčí barvité osudy svých předků z Ruska: kozáckého atamana, sovětského brigádního generála, kterého Stalin nechal popravit, dirigenta orchestru cara Mikuláše II., babičky Věry, která před popravou uprchla z Petrohradu až do Prahy, a dalších.

„Pocit, že bych měl sepsat rodinnou historii především kvůli svým předkům a pro naše potomky, jsem v sobě nosil už desítky let, a tak jsem v roce 2016 po pár letech práce udělal velkou stošedesátistránkovou knihu s šesti sty fotografií a všemi potřebnými rodinnými údaji. Sepsat memoáry je ale docela něco jiného, byť mi všechny údaje z fotoknihy a především stovky fotografií přišly nesmírně vhod,“ vysvětluje autor, který práci na knižním rukopisu dokončil letos v únoru. Autor už pracuje na druhém dílu s pracovním názvem Mluví k vám robot. Pokračuje v něm se svými příhodami z normalizační Prahy a Londýna, kam emigroval v roce 1981.

 

Ukázka z knihy

Táta měl na rozdíl od mámy divadlo jako cíl. Oč byla jeho cesta k herectví složitější, o to byla herecká kariéra kratší. Do snů a plánů zasáhly nejprve nástup fašismu a druhá světová válka, kdy kvůli židovskému původu nesměl koncem třicátých let ani chodit do školy, natož někde veřejně hrát. Až neuvěřitelně se ale mohl plně věnovat divadlu v přestupní stanici do vyhlazovacích koncentračních táborů, v Terezíně, kam byl z Plzně transportován se svou mámou Serafnou 18. ledna 1942.

Měli štěstí, že tátův starší bratr Honza byl už v předchozím, vůbec prvním transportu do Terezína, památném Ak I, v němž bylo 24. listopadu 1941 posláno 342 mladých mužů budovat terezínské ghetto. Jejich povolávací rozkaz obsahoval celou řadu příslibů, od naprosto lživých, jak budou moci jezdit o víkendech domů, až po alespoň částečně dodržovaný a přínosný, že spolu se všemi rodinnými příslušníky nebudou posláni do dalších lágrů. Táta tak díky tomu v Terezíně recitoval a hrál téměř dva roky, než byl slib porušen a všichni tři „šli“ do Osvětimi a ještě dál. Této části jeho života se věnuji v kapitole Sbohem, civilizace, kde uvádím i tátovy vlastní vzpomínky. S potěšením tu ale ocituji pár řádek Dr. Petra Riesela z jeho sborníku dopisů a vzpomínek Protestuji (2012):

„Jednou máma přivedla nějakého staršího kluka, který seděl osamocen na chodníku. Ukázalo se, že to byl syn židovských známých mých rodičů, který přišel o oba rodiče, a tedy i možnost bydlení. Máma ho vzala k nám domů. To bylo oživení. Ten kluk byl téměř dospělý a v průběhu let dělal zkoušky na školu v Praze. Chtěl být hercem. Dodnes si pamatuji, jak se učil zpaměti Nezvalovu báseň ‚Edison‘ a básně ze sbírky Splav od Fráni Šrámka. Chodil po pokoji a recitoval, já jsem poslouchal a byl jako u vytržení.“

Ten kluk byl můj jedenadvacetiletý zubožený táta, který seděl na chodníku proto, že neměl ani kam jít, ani sílu vstát. Vrátil se do Plzně po všech lágrech a pochodu smrti v hrozném stavu, v jejich bytě bydlel někdo jiný a nepustili ho ani dovnitř. Kromě svých berlí neměl nic, a co hůře, zřejmě ani nikoho, kdo by byl přežil. Petrova máma Irena, „teta Rieselová“, jak jsem ji znal z vyprávění, tátu zvedla, vzala k sobě a žil s ní a jejími syny Petrem a Honzou dalšího půl roku jako vlastní.

S Petrem zůstali celoživotními kamarády, a když už byl táta koncem roku 1990 smrtelně nemocný, jel se za ním rozloučit do Vlašimi, kde Petr žil. Všechny básně mu tam zpaměti poznovu odrecitoval.

E. F. Burian skončil po svém zatčení v dubnu 1941 také v Terezíně, ale jako politický vězeň v separátní Malé pevnosti, nikoli v ghettu. I on tam v strašných podmínkách recitoval, památně v předvečer 1. máje Máchův Máj, než byl transportován do koncentráků Dachau a Neuengamme. S tátou se tak poprvé setkali až po válce, kterou oba přežili doslova zázrakem.

„Když se poprvé zjevil na zkoušce, jako by přišel z jiného světa,“ vzpomínala ráda máma na první moment, kdy tátu v prosinci 1945 představil E. F. Burian jako nového eléva ve své poválečné herecké škole pod jménem Studio 46.

„Vypadal tak exoticky, uhrančivě, měl v sobě tolik smutku, něhy, ale i nepřístupnosti, až jakoby arogance, a mohla jsem na něm oči nechat.“

Táta k mámě nepřístupný nebyl, a nejenže spolu hráli celkem v sedmi představeních, ale začali spolu takřka okamžitě chodit.

Táta se zotavoval z válečného utrpení, E. F. Burian ho aktivně podporoval ve vysněné herecké dráze a obsadil ho během pár let do menších rolí v jedenácti hrách.

 

Nakladatelská služba Pointa, 2020, 480 stran, vázaná.


Share on Myspace

Literatura