Houellebecqovo svižné politické pábení v našich poměrech už poněkud vychladle, břitké pozorování Max Frische se i dnes čte s požitkem a Zdeněk Mahler zvolil v knize o Gustavu Mahlerovi velmi přístupnou popularizační rovinu.

Michel Houellebecq: Podvolení (Odeon 2015/ překlad Alan Beguivin)

Zvláštní věc. Když jsem tuto knížku uviděl v regále městské knihovny, sáhl jsem pro ni a říkal si, že svého času to četli všichni a že si to dopřeju teď jaksi mimo tlačenici. Ale co to? Načal jsem text a měl jsem intenzívní pocit déjà vu. Zpočátku jsem to přikládal skutečnosti, že mi v hlavě uvízl Serotonin, který má podobnou atmosféru a který jsem četl vloni. Postupem četby jsem ovšem přišel na to, že Podvolení jsem skutečně četl a že si některé detaily pamatuji dost přesně, zatímco celek se mi vypařil. Knižní hit, k němuž se dokonce vyjadřovali i četní čeští politici, jsem asi kvůli davové hektice prostě potřeboval vytěsnit, což se stalo. Opět se potvrdila zásada, že to, co čtou všichni, číst nemám. Houellebecqovo svižné politické pábení neztratilo patrně svou štiplavost ve Francii, v našich poměrech však působí už poněkud vychladle, a kdyby autor nenavlékl svou novelu o konverzi hrdiny k islámu na kontrastní huysmansovský příklon ke katolicismu, bylo by dílo literárně chabé už při narození.

Max Frisch: Z berlínského diáře (Archa 2015/ překlad Magdalena Štulcová)

Denní zápisky tohoto Švýcara tvoří zvláštní literární žánr. Na rozdíl od Deníků z různých let zvolil Frisch v tomto případě pojem diář a v závěti dovolil knižně vydat text až dvacet let po své smrti. Editoři provedli selekci toho, co našli v archivu po rozpečetění, a ryze soukromé sešity nepublikovali. V letech 1973 a 1974 pobýval autor v Západním Berlíně, kde si pořídil byt, a velmi intenzivně se zajímal o Berlín východní, kam zajížděl do nakladatelství Volk und Welt a kde navštěvoval četné východoněmecké kolegy. Nepředpojatě se snažil pochopit, o co tehdy v Německu šlo a jeho břitké pozorování se i dnes čte s požitkem. Jeho povahopisné charakteristiky Christy Wolfové, Güntera Kunerta, Wolfa Biermanna, Uweho Johnsona, Güntera Grasse nebo Alfreda Andersche fascinují psychologickou jemností a přímo loveckým postřehem. I narcismus, se kterým Frisch zaznamenává příznaky svého stárnutí, působí věrohodně.

Zdeněk Mahler: Krajan Gustav Mahler (Nakladatelství Slávka Kopecká 2009)

Knížka doplněná zajímavým obrazovým materiálem měla tehdy připomenout 150. výročí narození hudebního génia a úkol splnila, protože autor (1928–2018) zvolil velmi přístupnou popularizační rovinu. Zdeněk Mahler se nepouští do muzikologických analýz, sleduje životopisnou linku se smyslem pro anekdotické momenty. Kdo by se chtěl dostat ke složité komponistově osobnosti blíže, mohl by vzít do ruky knihu Catherine Sauvatové Alma Mahlerová a vždycky budu muset lhát. Autorka sleduje Mahlera téměř výhradně ve vídeňském prostředí, což je pochopitelné stejně jako důraz Zdeňka Mahlera na klasikovy jihlavské kořeny. Škoda, že letošní 160. výročí komponisty nemohlo ze známých důvodů být využito v koncertních sálech s plnou parádou.