Jsme v severočeských Teplicích v 90. letech, doznívá patafyzika, Svatava Antošová píše post-beatnickou poezii, kapela Už jsme doma vydává alba Uprostřed slov a Hollywood, všichni chodí na koncerty do klubu Knak, pořádají se akce Teplice v Praze na Deltě, radikální balet Vyžvejklá bambule kálí na pódium, hlavními hesly jsou alternativa a nezávislost. V tomto uměleckém kvasu se rodí samizdatový časopis Dekadent geniální srocený kolem dvou teplických aktérů – Patrika Linharta a Radima Husáka. Oba redaktoři pilně shánějí příspěvky a pod různými pseudonymy píší vlastní texty a komentáře, vše v duchu postmoderního mixu různých vlivů – od Váchala přes Demla, od undergroundu k surrealismu, od Charmse k Monty Pythonům.

Časopis vychází zhruba dvakrát do roka, má formát A4, je dělaný na xeroxu, grafická úprava odpovídá tehdejší době. A pozor, je financován z vlastních zdrojů. Husák v úvodníku k Dekadentu geniálnímu číslo 7 v srpnu v roce 1998 píše: „Jsme rozvášněni jako Goya na svých plátnech. Odkud ale pocházejí peníze na toto číslo? Povíme stručně: z peněženky jednoho staříka, co si zapomněl u Dvou slanečků a z našich úspor.“ Ano, z těch slov stále zní už dávno odeznělé nadšení, kdy se leccos dělalo opravdu na koleni, ostatně ono to ani jinak nešlo, grantová politika státu či měst ještě byla v plenkách. 

Na severu Čech tak vznikla nezávislá platforma, která holduje humoru mašíblu, definovanému kulturologem Vladimírem Boreckým – tedy magorství, šílenství, bláznovství. Ostatně křty jednotlivých čísel časopisu této tendenci odpovídají, je třeba, aby se redaktoři bavili, potažmo i publikum. Velká jízda na zrychlených kolech alkoholu a drog však končí v roce 2007 sebevraždou 33letého Radima Husáka, symbolicky na Kněžišti v Krušných horách, s výhledem na milované Teplice.

Jeho posmrtná kniha, vydaná ve skvělé grafické úpravě na recyklovaném papíru nakladatelstvím Větrné mlýny počátkem letošního roku (ale s vročením 2019), nese název Milenec zakletých žen a mapuje celou jeho tvorbu, jež byla fragmentárně roztroušena časopisecky a v rukopisech. Editor – výše jmenovaný Patrik Linhart – ji rozdělil do několika oddílů (Děti, mír a umění, Já jsem Roman Krajíc, Epitaf, Království Madmajlán, Deník, Psáno hrůzou a klínovým písmem a Dekadenti) a z hlediska žánru tu nalezneme krátké lyrické básně, mikropovídky a úvodníky k několika číslům již zmíněného časopisu. Výjimku tvoří některé deníkové záznamy, zejména z psychiatrické léčebny v Ústí nad Labem, které nesměly být na žádost autorovy sestry publikovány – Linhart však několik z nich do knihy přesto propašoval.

Určitě stojí za zmínku celá plejáda pseudonymů, pod kterými Radim Husák psal: např. Roman Krajíc, Midár Kásuh, Jan Emanuel Manuel, Tonda Vrchovec, Edmont Blemont a polovina Anny Marie Pecháčkové. Ostatně Patrik Linhart, který tvořil druhou polovinu posledně jmenované dámy, si dodnes nárokuje další heteronyma (Albert Krásno, Pavel Jazyk, Lux von Dux), která se všechna na knize podílela, jak zjistíme z její tiráže.

Nutno podotknout, že celý svazek Milence zakletých žen je, abych použil parafrázi Jiřího Gruši, modlitbou za jedno město a jednoho přítele a dokumentem jednoho literárního přátelství. Husákova tvorba se nijak nevymyká z okruhu úvodem naznačených kulturních vlivů, je fragmentární a zlomkovitá, punkově drzá, vtipně se šklebící, ale zároveň klaunsky smutná a citlivá. Doporučuji všem literárním fajnšmekrům, kteří nehoví současným literárním trendům a mají cit pro postmoderní starou školu. 

 

Autor je básník a pedagog.


Share on Myspace

Literatura