Profesionální tanečnice a vystudovaná režisérka fyzického a mimického divadla Miřenka Čechová (*1982) dala již jednou vědět o svém literárním talentu, když před dvěma lety vydala s dalšími dvěma autory dvojjazyčnou publikaci Miss AmeriKa (wo-men 2018). Kniha kombinující beletrii, komiks a fotografii téměř zapadla, ještě téhož roku se ovšem sama autorka ujala její dramatizace, uvedla ji – opět se svérázností sobě vlastní – coby „rapový muzikál“ s vlastním souborem Spitfire Company a vysloužila si nominaci na Cenu Thálie v nové kategorii alternativní a loutkové divadlo. Ve své druhé próze Baletky (Paseka 2020) vychází z osobních prožitků studentky pražské taneční konzervatoře, ironii a sarkasmus, příznačné pro hrdinčin vztah k New Yorku v její prvotině, ovšem neopustila ani tentokrát.

Ba co víc, ke své zkušenosti přistupuje bez jakýchkoliv iluzí a demaskuje krásu a estetiku uměleckého tance (sama hovoří o „pozici baletních loserů“), za nímž stojí téměř nelidská dřina, léta odříkání a život diametrálně odlišný od toho, jaký vedou její vrstevníci. Text Čechové svojí kontroverzí jistě vyvolá (pokud se tak již nestalo) silnou nevoli v baletním českém rybníčku, neboť i když už dávno nejsou devadesátá léta, do nichž je děj prózy zasazen a kdy studenti neměli téměř žádná práva, tvrdé požadavky tanečních mistrů se od těch dob jistě příliš nezměnily.

Provokovat však podle všeho nebyl autorčin hlavní záměr, mnohem spíše jí šlo o cynické vyrovnání se s vlastní minulostí. Učinila tak velmi kriticky a bez jakékoliv sebelítosti, neboť si byla vědoma toho, že přes to všechno tehdy po úspěchu na tanečních prknech šíleně toužila a byla schopna se pro něj obětovat, stejně jako její spolužačky.Svou dospívající verzi nyní dokázala s odstupem nahlédnout jako dospělá žena a novopečená matka a zároveň jako úspěšná umělkyně ve svém oboru.

Její próza nemá souvislý příběh (snad s výjimkou linie hledání nevlastního bratra, jehož průběh nechci vyzrazovat), přesto se autorce podařilo dosáhnout emotivní naléhavosti celého textu. Stojí za tím důsledné užívání nepříliš obvyklé du-formy, která stojí na pomyslném pomezí mezi postavou a čtenářem: i když ten ví, že je řeč o anonymní protagonistce, formálně (slovesnou osobou) se text neustále obrací na něj. K tomu přidejme volbu přítomného času vyprávění, obecnou češtinu, jmenné věty bez přísudku a krátké kapitoly v rozsahu od jednoho odstavce do čtyř stran. Výsledkem je literární text, který vyvolává dojem vyprávění vznikajícího teď a tady, čímž nabývá skoro apelativního charakteru. Proud řeči nijak nenarušují ani vložené a odlišným fontem písma vysázené – nejspíš autentické – deníkové zápisky. 

Čechová navíc brilantně ovládá schopnost vydělit podstatný aspekt do samostatné věty: „Tuc tuc, letí se v perníkovým duchu. Houba má koženou minisukni, černý boty na extra vysoký platformě, špagetový ramínka černýho tílka, černočerný mikádo useklý nad čelem ofinou, jak Lola běží o život. Všude černá. Totálně se našla. Tepe. Má pocit, že tohle je ten život, o kterej tady běží. A tak běží. Všechno stíhá, všude je, se všema si povídá, když ne ve škole, tak v Radosti královnou parketu rozhodně je.“ Stručná pasáž je ukázkou několikeré koncentrace na jednom místě: neopakovatelné atmosféry devadesátých let, trefné a vtipné charakteristiky postavy, obojí je přitom aluzivně provázáno s jedním z ikonických filmů poslední dekády minulého století.

Nedokážu přirozeně posoudit, do jaké míry autorka ztvárnila tělesná a ve výsledku i duševní muka mladých dívek věrohodně a kde už si skutečnost účelně přibarvila, aby svoji hrdinku vehnala do extrémních situací. To mi ovšem nebrání vyslovit názor, že Miřenka Čechová vytvořila svrchovanou uměleckou výpověď. Její druhý literární text jasně dokládá, že autorka velmi dobře ví, co a jak jím chce sdělit. V mém případě se jí podařila nevídaná věc: dokonale mě zasvětila do prostředí, o jehož existenci jsem dosud neměl ponětí. A jestliže je zvolená forma textu, ony krátké a nelineárně řazené kapitoly, výsledkem autorčiny aktuální situace, kdy psala v přestávkách mezi kojením, pak nezbývá než smeknout. 

 

Autor je literární historik a kritik.


Share on Myspace

Literatura

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel