Když jsem chodil do školy, tak nás učili, že metafora je přirovnání. Dnes je otázka složitější, ale abychom tu složitost pochopili, museli bychom se naučit spoustu dalších pojmů a slov a oddělovat od sebe například metaforu a metaforické vyjádření. Nevím, jestli je to důležité pro kohokoliv kromě jazykozpytců.

Zůstaneme-li u toho jednoduchého starého – že metafora je přirovnání, což pro účely tohoto přemýšlení snad stačí, můžeme se na nějakou tu paní M. podívat.

Ve Špalíčku veršů a pohádek, kde se sešel Jiří Trnka a František Hrubín je báseň o Šahrazád, která tak dlouho králi vyprávěla pohádky (tisíc a jednu noc jí naslouchal), až zachránila život svůj i životy dalších panen. A když chtěl Hrubín popsat, o jak dávných časech se bude vyprávět, napsal, že v těch pradávných, velmi dávných dobách ještě věřil lid i knížata, že hvězdy visí na železných skobách a zem je jako koláč placatá…

V jiné básni popisuje zase Vladimír Holan důvěru sázkaře, jeho víru, že jednou vyhraje, přirovnáním – tak také čekávají lebky, že naroste jim zase vlas.

Ach ano, gambleři, navštivte kostnice a jejich kadeřnictví! A teprve až na staré, zpráchnivělé lebce učešete pěšinku z nových vlasů, pak jeďte do Vegas Las.

A co třeba: Miluju a pták zpívá v mém hrudním koši…? To mě tak napadlo, vy mi rozumíte a přitom víme, že v hrudníku žádného ptáka nemám, natož takového, který by zpíval!

Bývá metafora v poezii věčně živá, ale ona je živá i v každé z řečí.

V dlouho ztracené a po letech nalezené přednášce J. L. Borgese na Harvardu (Ars Poetica, MF 2005) čteme: Pro antické autory byly tedy knihy pouhou náhražkou… Schopenhauer prý napsal, že spousta lidí zaměňuje koupi knihy se zakoupením jejího obsahu. Dal bych hodně za to, kdybych s panem Borgesem mohl mluvit dnes a zeptat se ho, co si myslí o dnešní už ne teorii, ale praxi nadbytku(!) kdy spisovatelů je víc než čtenářů…

Kapitolu v knize Ars poetica, nazvanou Metafora, si dovoluji doporučit.

Jenže nejvíc důležité je, co jsem se nedávno dověděl – můžete si to dohledat v knize R. M. Sapolského Chování.

My lidi, přesněji asi – náš mozek, nedokáže spolehlivě odlišit metaforu od skutečnosti! To znamená, že přirovnání je pro naše myšlení stejně skutečné jako vlastní palec, o který zakopneme. Kdybych vám vyprávěl o vších či mravencích na intimních místech budete se drbat, i když mravenci u vás žádní nejsou!

Anebo – všimněte si, jak jinak vnímáte strom, podle toho, jestli je jeho jméno (jen jméno!) rodu ženského či mužského. Třeba modřín je v němčině žena…

A metafora se dá zle zneužít.

Odlišovat koupi knihy od jejího obsahu! Ale hlavně – nezaměňovat metaforu se skutečností – povede se nám to někdy? Protože třeba v politice to už nejsou nálady, básničky, vyprávění. To může být a mnohokrát už bylo – zabíjení, krutost, zmar.

Pan Sapolsky píše:

Nedáme-li si pozor na to, komu nasloucháme, čemu věříme, čím měříme svoje činy, nový vlas už nám nenaroste.


Share on Myspace

Literatura