Romantické paběrkování je knihou sebraných vzpomínek, článků, písňových textů, historek i povídek známého hudebníka a kreslíře (nejen Rychlých šípů) Marko Čermáka (*14. 2. 1940). Svazeček doplňuje jeho rozsáhlejší paměti Poslední romantik, které před celým jedním desetiletím (2010) editoval k autorovým sedmdesátinám foglarolog Slavomil Janov.

Romantické paběrkování už opustilo terén Čermákova vzpomínání na spolupráci s Jaroslavem Foglarem (ne ve všem si rozuměli) a skupinou Greenhorns-Zelenáči. Místo toho se editor zaměřil na kritický, a jak tvrdí, pečlivý výběr z krátkých i delších Čermákových článků. Ty psal již kdysi pro časopis Camp, na jehož vydávání se podílel ve druhé polovině šedesátých let, a v posledních patnácti letech pro Brdskou vločku. Titul Romantické paběrkování všem neodkazuje na „pátrání“ po oněch roztroušených Čermákových textech, nýbrž na jeho trampskou osadu a současně hudební skupinu Paběrky.

O pečlivosti výběru nebude patrně sporu, co se námětů a obsažnosti příspěvků týče, a jsou to poutavá vyprávění, avšak nelze než konstatovat, že ani Marko Čermák a ani případný korektor češtinou stoprocentně nevládnou. Běžný čtenář to bude ignorovat, uznávám, ale třeba učitel se nad formulací některých vět pozastaví. Vlastně nejen učitel... Ale snad je to v tomto případě zanedbatelný nedostatek.

Marko Čermák zajde ve vzpomínkách až do poloviny dvacátého století, kdy byl okolo Kačáku poprvé uchvácen názvy i tehdejším stavem legendárních trampských osad. Vzpomíná na o deset let pozdější první setkání s Janem Vyčítalem v třeboňské lokálce v březnu 1960 a chození do přírody, lesů a zvláště na Brdy zůstává očividně nikoli jen jeho zvykem, nýbrž přímo životním postojem. Ten pak mu přináší psychickou a jistěže také fyzickou oporu, což ani aktuální éra roušek (kdož ví, kdy skončí!) nemohla zcela potřít.

Kniha editovaná Michaelem Antonym má bohužel ještě jeden handicap, za který ovšem autor a ani korektor nemohou. Kniha měla původně být ještě o nějakých padesát či sto stran tlustší, protože se uvnitř mělo dostat také na více než padesát dalších písniček s akordy a v notovém zápisu. Marko Čermák je otextoval během působení u Greenhorns, u White Stars a také v Paběrkách, dnes už 35 let hrající skupině. Jenže se převážně jedná o texty na převzaté melodie zahraničních autorů a vyřizování povolení k otištění u amerických agentur trvá prý „roky“. Nebylo možné čekat, a tak zde tyto songy nenajdete a objevíte jen pár z těch zbývajících: Hoganovo jezero, Rozmarnou krásku, Rybičky a Uhlíky.

Článků a povídky se nakonec v knize potkalo dohromady dvaatřicet. A texty jsou to hutné, na nic si nehrají a někdy dokonce čtenáře pohltí tak moc, že se probere rovnou v srdci Čermákova světa. Toulal se hodně a zvláštní je, že spolu s Honzou Vyčítalem preferovali trampy takřka nenavštěvované a spíše listnáči zarostlé Kokořínsko. Ne že by nejezdili na Sázavu, a hlavně do Brd, ale netknutost tábořišť na Kokořínsku je nikdy nepřestala ohromovat. A často tam našli svá ohniště v tomtéž stavu, v jakém je opustili, nejen po roce, ale ještě po mnoha a mnoha letech...

Kniha je doplněna mnoha – většinou barevnými – fotografiemi, na kterých vidíme nejen Marko Čermáka s pětistrunným banjem, nýbrž i chvíle u táborových ohňů v dešti i za soumraků, nitra útulných hospůdek (nejméně jedna je uvnitř zdobenou Markovými kresbami), ale i ilustrace k Babičce Boženy Němcové. Snímky zachycují rovněž spousty hub, setkání vlastníků usáren z první světové války či typický seník-nocležnu. I takovým místům přidělovali trampové jména, takže existovaly seníky Lucerna, Baret, Šestka či Muflon.

Spatříme i autorův srub El Toro z roku 1926 nebo skupinu Paběrky na festivalu v Pikovicích. K tomu řádku až překvapivě působivých obrazů inspirovaných mj. knihami Miloše Zapletala a jistěže Rychlými šípy, Stínadly a Bratrstvem kočičí pracky. Čermákovy akvarely jsou často malovány na lukách u řek, kterým nepochybně vévodí Berounka.

„V šedesátém osmém jsem se definitivně rozhodl mít vlastní stavbičku jako zázemí pro pohodu mezi trampováním. Dozvěděl jsem se, že na brdském Westendu je na prodej přesně taková bouda – El Toro. Prohlédl jsem stavbu a odhalil shnilou zadní stěnu. Tak shnilou, že jsem skrze otvory vybíral starobylé hrnečky a talíře. A na těch talířích si pochutnávám dodnes. S tehdejší manželkou (už přes 45 let dnes „tábořící“ v Londýně) jsem tehdy navštívil majitelku a dost hazardně řekl, že za tu chatu nedáme víc než deset tisíc – psal se rok 1969. Ukázala nám svazek nabídek na inzeráty, ale prohlásila, že jsme jí sympatičtí a chatu nám nechá. V té době ještě na Westendu žili původní osadníci a psala se čtvrtá osadní kronika,“ vzpomíná Čermák.

Později přikoupil sousední chatu Brotherhood (z roku 1931). A často vztahuje své texty právě ke starým trampským chatám, jejichž encyklopedii zamýšlel či ještě zamýšlí sestavit. Ač v nich už dnes většinou bydlí lidé, kteří s hnutím jménem tramping nic společného nemají, sruby a chaty přežily a někdy si podržely kouzlo dávné doby. „V jedenapadesátém si rodiče pronajali sroubek v habrové stráni nad Kačákem a už jako dvanáctiletého kluka mě vzrušovalo, že to jsou původní chaty osady Starý Potok nad osadou Batalion. V dalším údolí jsme objevovali osady Lone Star, Tři Lišky a Údolí Oddechu,“ vzpomíná Čermák.

Opakovaně si ale stýská, že trampové mají málo mladých následovníků. Řada chat bude skoro jistě po smrti „starých pardů“ stržena či přestavěna. To se ostatně už děje po dlouhá desetiletí. Většinou se tak uchovaly pouze osady a chatičky v místech extrémně svažitých a těžko tedy dosažitelných vozem, například osada El Paso. „Při nedělních návratech v brdské lokálce převažují šedé hlavy přesluhujících trampů,“ konstatuje tesklivě Čermák. „Za pár let i Paběrky zmizí z Brd a s nimi skončí kult usáren. Až se ale konzumní společnost všeho přesytí, možná se v koutku některého srdce rozhoří skomírající oharek romantiky. A třeba jako senzací objeví náš svět.“

 

Marko Čermák: Romantické paběrkování. Ilustroval autor a graficky upravil Marko Čermák mladší. Editoval a předmluvu napsal Michael Antony – Tony. Jako 32. publikaci vydalo nakladatelství Václav Vávra. Praha 2020. 96 stran.


Share on Myspace