To, jak dobrodružný a pozoruhodný život může mít spisovatelka a publicistka, ukazuje v knize Cestou životem (Prostor 2019) Alena Wagnerová (*1936), brněnská rodačka žijící v Německu. Česky a německy píšící autorka v přítomném svazku shromáždila povídky, jež publikovala již dříve, ale i texty, které poprvé vycházejí až nyní.
Kromě tohoto díla plného silných příběhů je také autorkou prózy Dvojitá kaple (1991), rozhovorů se sudetskými Čechy a Němci v dílech Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001), či biografií Sidonie Nádherné (Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, 2010), jejího bratra Johannese (Bol lásky prodejné, 2014) a novinářky Mileny Jesenské (Milena Jesenská, 1996).
Příběhy jsou jako korálky navlečené na nit autorčina života, přičemž leitmotivem provázejícím celé dílo je lidské stáří či stárnutí. Nejvýrazněji je tento motiv ztvárněn v povídkách ohraničujících celý soubor. Oba texty jsou autobiografické, vyprávěné v ich-formě a vedle motivu stáří a očekávání smrti, které je tematizováno především v závěrečné povídce Půl roku na útěku před smrtí, je zde podstatným motivem i samotný proces autorčina psaní.
Zmíněná povídka je zajímavá rovněž svou neobvyklou kompozicí. Skládá se totiž z pouhých poznámek, vznikajících před napsáním vlastního díla. Ty přitom nepůsobí nijak chaoticky. Naopak mají formu určitých deníkových zápisků a jejich struktura je soudržná. Neustále se opakující slova německého lyrika Hölderlina dodávají povídce existenciální nádech a připomínají pomíjivost lidského života.
Tato povídka ale není jediným dokladem autorčiny kreativity, alespoň co se kompoziční roviny týče. I ostatní prózy působí věrohodně a vtáhnou čtenáře do děje. A pod zdánlivě banální zápletkou se často skrývá mnohem více. Příkladem je Ranní lázeň, která sestává z rozhovoru mezi sousedy. Pod všedním sousedským rozhovorem se skrývá hluboký příběh hlavní hrdinky, bývalé osvětimské vězenkyně. Povídka patří mezi řadu textů v přítomné sbírce, které jsou inspirovány konkrétní osobou, jež nějakým způsobem obohatila autorčin vlastní život.
Zmíněná povídka upomíná na to, že v každém člověku je stále – byť jen skrytě – přítomna jeho minulost, která formuje jeho osobnost, přestože se o své zážitky nemusí dělit s ostatními. V podobném duchu se nesou i ostatní prózy. Mnohé myšlenky (v některých případech to platí i o jménech postav) nejsou vyřčeny explicitně, nevystupují z proudu vyprávění a jejich identifikace závisí na pozornosti a znalostech čtenáře. Přestože mnozí zasvěcení čtenáři v Zahradě se spisovateli poznají ve starém rehabilitovaném historikovi Zdeňka Kalistu a v literárním vědci, který odvolal své práce o estetice, zase Jana Mukařovského, jejich jména jsou explicitně zmíněna až v konečné poznámce autorky.
Kniha je protkána příběhy ze života spisovatelů, především pak vzdálených rodinných příslušníků Franze Kafky. Dopravní přestupky Karla Baumanna, příběh o jedné z obětí holokaustu a zároveň členovi Kafkovy rodiny, je postaven na naprostém paradoxu. Autorka vychází z úředních zápisků o Baumannových přestupcích, které tvoří větší část tohoto textu, a ten tak nabírá na autentičnosti. Přestože ho mnohé z jeho přestupků mohly stát život, smrt nakonec nalézá až v Osvětimi, a to nikoli svou vinou.
Častým tématem je i neútěšný osud ženy, která je podřízena mužskému světonázoru, nedočkává se naplnění svého snu či lásky a jednoduše „do výšin mužského ducha proniknout nemůže“. Autorka samozřejmě mužskou nadřazenost odmítá, a to ve všech povídkách, kde se tato tematika objevuje. Jedná se především o Značně opožděnou vichřici, kde vystupuje do popředí osud muže, který odmítl ženu kvůli její moudrosti. Dovídáme se o něm prostřednictvím rozhovoru muže a vycpané opičky, která argumentuje ve prospěch ženy. Tento rozhovor lehce připomíná tvorbu Michala Ajvaze a jeho vytváření nových světů při bližším pohledu na věci všedního života za účelem narušení konvencí.
Problematikou vztahu mužů a žen se zabývá i próza V básníkově rodném domku. Příběh o památníku spisovatele Adalberta Stiftera se od samotného spisovatele postupně odklání směrem k jeho nenaplněné lásce Fanny Greipelové. Protagonistka se zabývá paralelou mezi jejím a Stifterovým životem, přičemž nakonec zjišťuje, že její osud je stejný jako osud Fanny Greipelové. Obě jsou oklamány muži, kteří jsou nakonec – na rozdíl od nich samých – stejně považováni za hrdiny.
Naprostá většina povídek je protkána právě těmito třemi tematickými okruhy, tedy životy spisovatelů, holokaustem a nadřazeností mužského vnímání světa. Autorka nezřídka nachází inspiraci v jednotlivých událostech svého vlastního života, ovšem ne všechny prózy jsou přitom nutně autobiografické – v některých vypráví o osudech lidí, s nimiž se setkala. Některé povídky pak mají až dokumentární ráz, kupříkladu próza Poslední dny hraničního přechodu ve Friedrichově ulici. Jisté je, že Alena Wagnerová rozhodně má co vyprávět.
Nakladatelství Prostor, 2019, 1. vydání, váz., 224 stran.
