Nejen u nás, i na planetě Praminda má velkou důležitost hláska Ř. Dvojčata Kařut a Řabach si musejí pohlídat nejen ji, ale také jeden druhého. Jak to dopadne s uneseným Kařutem? Najdou jeho blízcí cestu k Hoře zapomnění? A kdo je strašlivý Hun-gen-dung? Napínavé dobrodružství i veselé putování do temné sluje a zpátky domů začínají.

Ukázka z knihy:

ŘABACH ŠEL A SVĚT MU PŘIPADAL PUSTÝ ANEB JAK SE PŘIDALI KROKORAF A ŽIRADÝL

Řabach putoval prakrajinou a připadala mu pustá, nevlídná a cizí. Bez brášky všechno zešedlo a potemnělo, ačkoli jsme řekli, že na Pramindě tma není, takže si musel svítit lucernou, protože Blikavec řekl, že dětem nesvítí, kam by přišel, kdyby pracoval zadarmo, nemluvě o tom, že pracuje marně.

Řabachovi se zdálo, že pořád zakopává a naráží, že na něj útočí podivné stíny a že je hrozně sám. Navíc zjistil, že se mu to nezdá. Že sám opravdu je. Když zakopl podesáté, posadil se a opřel si hlavu o nějakou praboudu, která se zrovna namanula za kopcem. Jenže v praboudě se cosi hýbalo a brzy to začalo i řinčet. Rámusilo to a kolotalo, a nakonec se z praboudy vykolíbala dvě prapodivná stvoření. Byli to Krokoraf a Žiradýl.

Krokoraf má zuby jako český krokodýl, ale místo šupinaté kůže hebkou srst a tělíčko se mu tělí na dlouhých žirafích nožkách. Krokoraf mluví výborně nespisovně, a navíc hezky k věci. Do písku snáší veliká vejce, z nichž se brzy klubou malí krokoráfkové. Tedy, vylíhnou se, pokud vajíčka rychle nepřipraví na ohništi. To je z nich pak vynikající lahůdka, kterou obzvlášť Žiradýl velmi miluje. Hrozné, že?

Žiradýl vypadá jako česká žirafa, dlouhý krk a hnědé skvrny, ale nožičky má hrabavé jako želva nebo krtek a mluví plynule spisovně. Používá ale velmi rád slovní vatu. To jsou takové výplně jako do polštáře: věty taková vata změkčí, ale většinou pak nemají žádný význam. To, co chce Žiradýl říct, si tudíž musíte z jeho řečí procedit ušním řešátkem.

Krokoraf říká, že Žiradýlovu řeč napadli zvlášť zákeřní zelení slovní paraziti, kteří se dále množí a zahušťují, čímž zcela překrývají původní významy, které chtěl Žiradýl sdělit. Proti těmto slovním parazitům však není žádné obrany ani očkování, ačkoli se Vědecké oddělení planety Praminda, pobočka Prapraha, laboratorně snaží.

Žiradýl má ke svačině nejradši ropuchy, ale těch je na Pramindě nedostatek, a tak se většinou musí spokojit s tím, co mu Krokoraf ve chvílích laskavosti uvaří. Někdy to není moc k jídlu, ale jindy to jsou hotové pralinky. Většinou jsou ovšem zase vajíčka, které Krokoraf sám snese.

 

Krokoraf miluje škraloup,

na ten on nešetří chválou.

Housky, ty baští jen ztvrdlé,

běda, jak nedrhnou v hrdle!

Banány musí být hnědé,

to potom radostí přede.

Jí jenom sýr, který okorá:

zvláštní má chutě, ten Krokoraf.

 

Tak tahle básnička musí být o nějakém jiném Krokorafovi, všechno tomu nasvědčuje. Krokoraf s Žiradýlem se mají rádi, ovšem tak nějak zvláštně. Pořád na sebe pokřikují, hádají se, ale než se stihnou popraprat, vždycky se obejmou a usmíří. Kdyby vás to zajímalo, tak Krokoraf se hádá rád a na světě je v umění hádání jednoznačně nejlepší Žiradýl. Od Prajedle získali v tomto oboru četné medaile a všelijaká vyznamenání.*

Řabach se namanul zrovna v okamžiku, kdy jedna z tahanic vrcholila:

„Nemám tě rád, neuklízíš a nepomáháš mi v kuchyni. Akorát vždycky vyjíš celou spižírnu, a na mě nic nezbude! Pak nemám bejt tak hubenej – podivej, jak se mi třesou nožičky! Sem celej slaboučkej a křehoučkej!“ lamentoval Krokoraf a zatřásl svou hustou srstí.

„Ale jdi ty, ergo, chuderenko! Vždyť máš takříkajíc zubiska, žes bys mohl – nebojím se to říct – prostě praskály lámat! Co ti pořád, abych tak řekl, vadí, že si rád poležím a přispím, však ty taky nemusíš ustavičně kmitat jak Oscilka, kdo se vlastně má na to, povězme si to upřímně, koukat!“ přisadil si Žiradýl.

„Proč tak zhurta, kumpáni?“ vyrušil je Řabach. „Však se jistě nic tak strašného nestalo, vy si jen neumíte poradit se vztekem. Co kdybyste se posadili a pověděli mi hezky v poklidu, co vás tolik žere?“ To tedy z Řabachovy hlavy nebylo, takhle jim radila Řeřicha, když se prali s bratrem. Ale dalo se to s úspěchem použít právě teď. Řabach se u toho zkusil tvářit stejně smířlivě jako maminka. Zkusil se tvářit dokonce nadvěcně, jenže tu zrovna žádnou věc po ruce neměl, aby se nad ni důstojně zatvářil.

„Mě nic nežere,“ opáčil nezaujatě Krokoraf, „zatim sem celej nesnědenej – jen tendlencten, co ho tu furt vopečovávam, mně vždycky všecko, ehm…, sní, protože já teda mluvim slušně. A kromě toho, my si se vztekem umíme poradit dost dobře, čéče. My se s nim radíme imrvére, to jako furt. A navíc, špatně tomu rozumíte, kámo. My se hádáme s láskou! Je to naše tó, nejvoblíbenější činnost, jó.“

„Ale to není, a v tomto bodě se mnou budete jistě souhlasit, žádná pravda! On mi pořád vyváří, že se to do mě ani takříkajíc nevejde. Podívejte, příteli, jak bych tak řekl, jaké mám přece kulaťoučké bříško, není-liž pravda? A přitom jsem od přírody jemný, až bych si dovolil upřesnit, decentní. Jak já k tomu přijdu? A, když už jsme tedy u toho, jak vy jste sem přišel? Podle všeho jste ve své podstatě taky pěkně kulatý, abych to zjednodušil. Jestlipak vás nějaký kuchtík, pokud proti tomu nic nenamítáte, poněkud, jak já často a rád říkám, nevykrmuje, jen co je pravda…“

„Ani tě neznáme, milej panáčku,“ přidal se smířlivě Krokoraf a pohladil Žiradýla po krku. „Nedáš si čaj? Právě vodbila padesátá hodina. Vhodnej čas něco teplýho popít. Tak poďte dál, ať nám nevynesete hádáníčko, a nezírejte těma třema kukadlama tak překvapeně!“ Řabach šel, čaje popil, nějaké ty dobroty pojedl a nakonec byl i uložen, odpočat a vyspán.

Předtím Krokorafovi s Žiradýlem povykládal, co se stalo a že mu bříškového brášku odnesl na břehu Magnetického toku strašlivý Hun-gen-dung. Krokoraf s Žiradýlem se celí otřásli, ale nepolekali, jen na sebe nenápadně mrkli. O Hun-gen-dungovi totiž věděli své. Jen tomu našemu Řabachovi to své neprozradili, a dělali, jako by to děsivé jméno slyšeli právě poprvé. A vám taky nic neřeknou, až pak a kdoví jestli.

Na druhý den Krokoraf Řabachovi na slunečním praprsku usmažil ke snídani dvě vajíčka z vlastní snůšky a pravil:

„Helejce, kámo. Ty to s náma umíš, my to teda musíme umět s tebou. To je logický. Co kdybysme tě na tý tvý dobrodružný cestě za bratrem doprovázeli?“ Žiradýl snědl z Krokorafova vajíčka žloutek, protože bílek on nerad, zatímco Krokoraf jí prakticky jen bílky a jinak už nic: „Už mám takříkajíc sbaleno!“ zvolal. „Takže v zásadě nás po pravdě řečeno nemůžeš odmítnout, brachu!“ zakýval z výšky hlavou.

„To není špatný nápad. Rád vás, kamarádíčkové, vezmu s sebou. Ve třech se nám třeba půjde líp, to jsem žvejkal v nejedný pohádce. Znáte třeba tu O ředkvi v bouři? Nebo Jak Oldřich zařídil přetlak v komoře?

A tak vyrazili, a byli tři.

  

KDYŽ SE KAŘUT PROBRAL Z MDLOB

Hun-gen-Dung funěl a supěl, jak Kařuta vlekl přes pradoly a pralesy k sobě do jeskynního doupěte. Prachsprostě u toho nadával: „Uch, uch, u všech čečetek! Jestli já tu hlásku s háčkem nad r ještě jednou uslyším, tak se neznám! To si budu úplně cizí! Nechutné, vpravdě nechutné! Ten kluk bude můj a bude chodit na mé školení Svět bez háčkovaného r – lepší svět,“ supěl cestou do vršku. V každé jeho stopě se svíjelo a všelijak kroutilo hejno žvižounů, kteří se Kařutovi strašlivě posmívali, jak se říká: na každém kroku.

Ale Kařut byl dočista omdlelý. Z toho smradu se nedalo nic jiného dělat. Když se probral, ležel v jakési noře nebo spíš v kamenné jeskyni, kde byla tma a vlhko a okolo si něco třemi hlásky podivně pošuškávalo:

 

Šupity šepty šušky šuf,

šupity šluk,

on je tu kluk!

Šepty šušky tajnosti,

je to dobrák od kosti!

Šepty šept a špity k tomu,

unesl ho Huňák z domu!

Šuškandička šuškaranda,

snad s ním bude ňáká švanda!

 

Kařut chvíli mžoural, než si jeho očka navykla na tmu. Pravou tmu! Tu Kařut ještě nikdy v životě neviděl. Když se rozkoukal, zahlédl na vlhkých kamenech něčí ocásek. Mrskal se jako hádek, vedle druhý, a nakonec i třetí sebou opodál švihnul.

Potom na Kařuta zasvítily tři páry žlutých očí pichlavých jak špejle a ozvalo se chichotání:

„Pět nožiček, viděli jste to někdy?“

„No vážně, má jednu navíc!“

„A schází mu ocásek, nemá vůbec žádnou oháňku!“ A šepotali zas ty své šuškandy.

„Mám, co mám! A ten váš ocásek mi ani neschází. K čemu vy ho vlastně máte?“ ohradil se statečně Kařut.

Ti tři neviditelní se zase začali pochichtávat a ze smíchu dokonce i pištěli. Kařutovi ty hlásky začaly připomínat pramyši.

„On se ptá, k čemu je kanům ocásek! On je hloupý!“

„A kdo vůbec jste? Myši? A kde jsem já?“

„Myši?! No dovol! My jsme kani. Já jsem sám Nadkan.“

„Já jsem Kan. Nejsem sám.“

„A já jsem jenom Podkan, ale nikdo se mi tu vysmívat nebude.“

Kařut už ve tmě viděl celkem slušně, a zdálo se mu, že se tedy moc nespletl. Ti tři vskutku hodně připomínali myši, akorát byli o dost větší a měli každý jinou čepičku. Nadkan měl spíš královskou korunu, Kan měl klobouk a Podkan obyčejnou čapku.

„Aha, pánové, tak mě asi těší, nedá se nic jinýho dělat. Já se jmenuju Kařut.“

Kanové vypískli jak píšťalky, když uslyšeli Kařutovo jméno. Začali si zacpávat ouška a zběsile pobíhat po jeskyni.

„Tak tu hlásku už nikdy nesmíš vyslovit! U nás je zakázaná! To by ti Hun-gen-dung dal!“

„No právě,“ posteskl si Kařut, „právě že ten už mi dal. Teda vlastně nedal, on mě vzal. Unesl mě, když jsme se s bratříčkem (na to slovo zas kani začli zběsile pobíhat), když jsme se s bratříčkem zrovna napájeli u Magnetického toku. Normálně mě sebral. A to se nesmí. A ještě mi vyhrožuje, že budu muset k němu na školení! A strašně u toho všeho smrdí!“

„Tak podívej se…,“ prapravil uvážlivě Nadkan. „Teď už víme, prrrroč tě tu máme. Tak za prrrvé: pít z Magnetického toku jest zakázáno. Za drrrruhé, ty jsi tu na prrrrevychování. Musíš se naučit, že háčkované r se prostě nedělá. To je nezdvorrrrilé a nezdrrrravé. Škodí uším i hlasivkám. Můžeš z toho chytit i prrrýmu, prrravši a čerrrvenku. Za trrretí: ty se tu u nás naučíš, že bez háčkovaného r je svět mnohem hezčí. A když bys ho náááhodou potrrrreboval – vidíš –, vystačíš si i bez háčku – a každý ti beztak rrrozumí.“

„To tedy nevím. U nás v Prapraze a vůbec na celé Pramindě jsme na naše ř dost hrdí.

Já bych si ho, s dovolením, nechal. To by mě maminka ani nepoznala,“ a už začal Kařoutek málem natahovat moldánky, kdopak ví, co to ty moldánky jsou a jak se natahují, když si vzpomněl na Řeřichu, svou milovanou, laskavou a především jedinou maminku. A hned za ní se vynořila vzpomínka na sestřenku (víte kterou). Kařutovi proběhlo tělem mrazení – jako by se ta vzpomínka trošku potrhala. Tady ho už nikdo nenajde. Sto sáhů a ještě jedno sáhnutí pod zemí. Sto loktů a ještě jedno koleno k tomu pod povrchem, který už Kařoutek nikdy neuvidí. Sto palců a jeden malíček od maminky. Do smrti smrťoucí tu bude zašantročený s těmi přerostlými myšáky, kteří nenávidí jeho pěkné ř.

„Pánové kani, poraďte mi, prosím, jak se odtud můžu dostat?“ zkusil to přece jen.

Kanové se zase začli ošklivě chichotat: „Odtud se nedostane nikdo, to by tě musel prrrrrijít vysvobodit ten, kdo tě má na světě nejrrrrradši, ten, kdo tě zas vytáhne na světlo. A nejdrrrrív by tě musel najít. Jenže to bys ho musel myšlenkou prrrritáhnout,“ řekl Nadkan. „A v tom je prrrrávě ta potíž,“ přerušil ho Kan. „Prrrrotože nejvzácnější vzpomínky u nás v Horrrre zapomnění vyprrrrchají. Blednou a blednou pokaždé, když si je znovu vybavíš. A nakonec…“

„… nakonec,“ přidal se i Podkan, „nakonec na své milé zapomeneš docela. Tak to u nás prrrrostě chodí. My jsme možná taky drrrrív na někoho vzpomínali, ale teď už si nevzpomenem, na koho.“

Kařoutek se rozplakal už úplně: „Takže čím víc si budu vzpomínat na maminku, brášku a sestřenku, tím míň si na ně vzpomenu příště?“

„Sestrrrrenku, ksakrrru! Ale nakonec nebudeš tak hloupý, ačkoli nemáš ocas,“ zamyslel se Nadkan a pohladil vouskama svůj ocásek hnedle u kořínku.

 

JAK ŘABACH, KROKORAF A ŽIRADÝL ŠLI PO ČUCHU

Když se tři noví kamarádi vydali na cestu, nevěděli, kterou si mají vybrat, a tak zůstali stát u rozcestí za Ohňovou loukou. Kudy se tak kráčí za bratříčkem? Podél Magnetického toku? Okolo pralouky? Směrem k pralesu? Krokoraf s Žiradýlem se úplně zapomněli pohádat.

„Jak mám jít, když nevím kam?“ stýskal si Řabach, „Hun-gen-dung strašně smrděl a dupal a já jsem se tak bál, aby si neodnesl i mě, že jsem se ani nepodíval, jakým směrem si Kařoutka odtáhl. Já vím, že to není zrovna statečné, ale to jsem se mu měl nabídnout? Stejně by mě už neunesl, no nemyslíte? … Neměli byste pro mě radu?“ ptal se zkroušeně Krokorafa s Žiradýlem. Ti na sebe po očku mrkli, protože jinak se ani mrkat nedá, ale neprozradili zase nic.

„Já bych věděl. Co kdybysme se zeptali v prapralese Prajedle? Ta přece ví všecko.“

„To je, nebojím se to říct, výborný nápad, Krokorafe, nezbývá než zkonstatovat, že jděmež!“ prapravil Žiradýl. A přitom se na Krokorafa uculoval jak culík. Jako by něco věděl.

K Prajedli to měli větší kousek, jen co něco malého zakousli. Krokoraf cestou nachytal pár praropuch, ale bylo mu jich líto, a tak se rozhodl, že je nesní, nýbrž zabalí s sebou pro strýčka Příhodu, nebo spíš pro tetu Náhodu, kdyby na tyto příbuzné cestou narazili.

„Dej nás tady do pytlíčku a pořádně nás namokři, abychom se nevysušily, a my tedy s vámi půjdeme,“ nechaly se slyšet ropušky. „Až na nás budeš mít chuť, tak křikni, abychom stačily vyskočit a utéct.“

„Tak dobře,“ řekl Žiradýl, „je to, dá se říct, dohodnuté. Ale teď už, pokud proti tomu nic nemáte, nekvákejte, nastává totiž bez nadsázky důležitý okamžik, totiž nacházíme se, což bych rád zdůraznil, praprávě takříkajíc u kořenů Prajedle, když se to vezme kolem a kolem. A když se to vezme z druhé strany, nacházíme se tam taky.“

„Ale ale, koho nám to sem páníčkové vedou? Jestlipak to není ten zlobivý synáček Řeřichy? A kde máš toho druhého nekňubu, pandrholo?“ obořila se na Řabacha Prajedle, protože znala své pramindské.

„Jdu za vámi, milá Prajedle, abych vás poprosil o radu. Mohla byste mi prosím říct, kam šel Hun-gen-dung s mým bratrem a třeba i proč?“ poklonil se Řabach slušně Prajedli.

„Ach, to je zlá věc,“ zašuměla Prajedle teskně jehličkami. „Jestli ti Hun unesl bratříčka, budeš ho dlouho hledat, a nevím nevím, zda ho najdeš. To bys ho musel mít opravdu rád. A musel bys ho mít rád moc, aby tě bratrská láska k němu zavedla. Ale proč já bych ti vlastně pomáhala? Kdo se moc ptá, ten má v puse otazníky! Vždyť ty jsi mě ani ve větvičkách nepodrbal, žádné úslovíčko na občerstvenou nedonesl! Mluviti zlato, mlčeti za to!

„Ehm ehm, abych tak řekl,“ ozval se Žiradýl. „My jsme tu jaksi, což by nemělo uniknout vaší pozornosti, také.“

„Však vás vidím, Krokorafe s Žiradýlem. A doufám, že jste tomu hošíkovi nekloudnému nic neřekli. Chytrému napověz, na hloupého mrkni!

„Žádnej strach, Prajedle, my víme svý. Ani slovíčko,“ ujistil velkou stromovou dámu Krokoraf.

„Dobře tak. Nesmíte mu prozradit ani rožek toho tajemství, jinak byste všecko pokazili. Nesmíte mu cestu ukázat.“ Řabach se podivoval, chtěl se ptát, co Krokoraf s Žiradýlem vědí a jak je to možné, ale netroufl si. Místo toho se vyškrábal na Prajedli a začal ji pořádně drbat mezi větvičkami. A ještě tady a ještě sem.

 

Jelenovi pivo nelej.

Kuna nese nanuk.

Sob běžel bos.

V elipse spí lev.

Jedu kýbl býku dej!

Je blbej.

 

Dobrý, co?!“

Prajedle se ošívala: „Už jsem řekla dost.“

„Nesu i spoustu přísloví,“ zoufal si Řabach, „poslouchejte:

 

Protiklady se přitahují.

Kdo se bojí, nesmí do lesa.

Když se kácí les, tak lítají třísky.

Komu se nelení, tomu se zelení.

Mrtvý prd ví.

 

„To je dobré! Kuna nese zmrzlinu. Je hloupý. Otrav býka! Komu se jelení, tomu se zelení! Odvážného šiška hřeje. Protiklady se vytahují! Když se kácí les, tak se to nesmí! Láska hodně vynáší! Mrtví – teď si nejsem jistá. Oprapravdu pěkné. Tak dobře. Něco ti povím,“ pokývala Prajedle spokojeně větvemi.

„Musíš věřit, že Kařoutka najdeš. Musíš věřit, že jsi statečný a silný, že víš, kde je a jak tam dojít. Když tomu uvěříš, uvidíš, že to tak i bude. Dobře sis na cestu společníky vybral, pravdaže, chachá! Lepší sis ani vybrat nemohl!“ A Prajedle rozšuměla všechny své větve a smíchy se protáhla v kmeni. „A teď už jdi, nemáš času nazbyt. Kdo pozdě chodí, za nos se vodí! Kařut je v nebezpečí a moc tě potřebuje!“

A pak Prajedle zašuměla svou povídačku:

„Tak Prajedle, vy mi vážně neporadíte?“ zkusil to Řabach, když už byla Prajedle tak ulechtaná, že nemohla popadnout dech. „Ale já jsem si pro vás nachystal i palindromy. Ty se čtou zepředu stejně jako zezadu, samé lesní:

 

Když se bratři rádi mají,

ačkoli se nevidí,

tak se zase uhlídají,

jelikož se návidí.

Hun-gen-dung ho unes

v Horu zapomnění,

Řabach zítra, snad dnes

láskou svou to změní.

Čím víc budeš, bratře milý,

na Kařuta vzpomínat,

tím dřív, možná už za chvíli,

najdeš Hunův hrozný hrad.

Nic se neboj strachu svého,

Řabachu, ty nejsi sám,

na bratříčka odvážného

čeká Kařut oklamán!

 

Na ta slova Řabach už nečekal ani chvíli, a rozběhl se směrem ke kopcům v dáli. Na nejvyšším vrcholku se třpytil černý praprašan. A tak už ani neslyšel konec té Prajedliny básně.

 

Nepozná ho, bratr smutný,

bojovat s ním bude chtít,

slziček napláče putny,

Kařut nechce odejít!

 

* Krokoraf je nejpyšnější na jejich společný diplom Za šťavnatost hádky na téma vaření s přechodem k pranici, kterou si tehdy vydobyli proti silným sourozeneckým týmům z Magnetického Předpolí. Ale Žiradýl samozřejmě tvrdí, že diplom je výlučně jeho.

 

Olga Stehlíková se narodila roku 1977 v Příbrami. Maturovala na gymnáziu, vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Působí na volné noze jako básnířka, časopisecká a knižní redaktorka, jazyková lektorka, editorka a literární kritička. Orientuje se především na současnou českou poezii a prózu. Podílela se na přípravě desítek knih, autorsky debutovala sbírkou Týdny (2014), za kterou obdržela Magnesii Literu za poezii. Experimentální titul vejce/eggs (2017), který vytvořila spolu s hudebníkem Tomášem Braunem, obsahuje 101 dvojverší a propojuje poezii, překlad a hudbu. V roce 2018 publikovala dvě knihy: nejprve sbírku Za lyrický subjekt, kterou napsala společně s Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská, pak svoji samostatnou sbírku Vykřičník jako stožár. V loňském roce jí vyšla dvojice knih pro děti Kluci netančej! a Kařut a Řabach a básnická kniha O čem mluví Matka, když mlčí.  Žije v Praze.

Ilustrovala Barbara Šalamounová, nakladatelství Běžíliška, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 168 stran.


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel