V únoru loňského roku přinesly Literární noviny velký rozhovor s Martinem Otavou, ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Hovořilo se i o výjimečném projektu plzeňského divadla s pražským Hudebním divadlem v Karlíně, společném nastudování jedné z nejslavnějších a nejhranějších operet všech dob od Franze Lehára Veselé vdovy. Inscenace je velkým úspěchem nejen iniciátora a režiséra tohoto projektu Martina Otavy, ale i celého společného realizačního týmu.

Dodnes se hraje a bude se hrát ještě dlouho, protože má i rok po premiéře 94procentní návštěvnost v Plzni a v Praze je vyprodaná zcela. Světově uznávaný režisér mezitím stihl nastudovat v létě loňského roku operetu Oskara Nedbala Polská krev v Oděse. Bylo to vůbec její první uvedení na Ukrajině.

V sobotu 25. ledna měla v plzeňském divadle premiéru nejúspěšnější a dodnes vůbec jedna z nejhranějších oper, opera Georgese Bizeta Carmen, která byla zároveň jeho operou poslední. Premiéru měla v Paříži v březnu roku 1875. V tom samém roce v červnu autor zemřel.

Na plzeňské jeviště se Carmen vrací po dvaceti letech. Inscenovat tuto operu není nic jednoduchého už proto, že ji všichni znají a mají v sobě vytvořenu svoji vlastní představu.

V jeho dlouholeté režisérské dráze Martina Otavy je to první Carmen na divadle, i když jich, ale jako open air nejen u nás, ale i v zahraničí, režíroval téměř deset. Díky tomu, že režíruje doslova po celém světě, má výborné kontakty, a tak dokáže do svých inscenací vždy obsadit vedle předních českých interpretů, z nichž mnozí jsou nositeli Thálií, i přední zahraniční operní sólisty.

V roli strhující Carmen se vystřídají sólistka domácího souboru Jana Foff Tetourová, hostující Václava Krejčí Housková a teprve třiadvacetiletá Ruska Nina Gracheva. V roli Dona Joseho alternují Kanaďan Philipe Gastageier a Ital Paolo Lardizzone. Vedle českých pěvců zpívají hlavní role ještě vynikající umělci ze Slovenska, Kuby a Ukrajiny. Obsazení rolí je pro Otavu rozhodující, je si vědom, že to je výchozím momentem pro jeho další práci na inscenaci. Obsazuje nejen podle kvalit pěveckých, ale i věku odpovídajícímu věku postav, schopností hereckých a pohybových.

Jakub Hliněnský, Doubravka Součková, Václava Krejčí Housková, Tomáš Kořínek a Jana Piorecká. Foto: Martina Root.Martin Otava je znám svým osobitým inscenačním přístupem, který mimo jiné charakterizuje i to, že není příznivcem šokujících aktualizací operetního, ani operního žánru. Myslím tím extravagance, se kterými se můžeme setkávat i na operních jevištích. On se snaží k předloze, k originálu, přistupovat s respektem. Důvěřuje žánru i dílu samotnému, je k němu uctivý a pozorný. To ale neznamená, že nedokáže přiblížit dílo dnešnímu divákovi moderními formami divadelní komunikace tak, aby si ho zařadil nejen do kontextu doby, ve které se příběh odehrává, ale i do portfolia svých krásných zážitků.

Plzeňská inscenace má velkolepou výpravu, elegantní kostýmy, mnohačlenný sbor, orchestr a balet, který „protančí“ celou operou v plném lesku a velikosti. Snad nejvíce mu režisér dává prostor k výraznému vyniknutí na začátku čtvrtého aktu výstupem toreadorů. Navíc jsou všechny taneční vstupy začleněny do děje tak, že pomáhají umocnit napětí.

Znalci díla jistě ocení i to, jak koncepčně byly vytvořeny hudební úpravy. Zvláště na začátku čtvrtého aktu. Inscenační tým si dobře uvědomil, že po třetím aktu Bizet exportuje doslova ohňostroj rytmů a melodií, aby se divák cítil svátečně a že v tom momentu končí radost a následuje tragédie. Pamatuji si, že právě tento začátek byl v minulé inscenaci zásadně zkrácen, a tak plasticita závěru opery nebyla zachována v potřebné míře.

Martin Otava dokáže i u klasické opery bezezbytku využít nejmodernější prvky světelného designu, který se stává nedílnou součástí scénografie. Je tomu tak i u Carmen, kde od druhého dějství přebírá světelný design (jeho autorem je režisérův dlouholetý spolupracovník Antonín Pfleger) vedoucí úlohu scénografie. Na jednoduchých, čistých, o detaily oproštěných scénách, se stává světlo v barvě hned po hudbě rytmizujícím prvkem inscenace kopírujícím rytmus i tonalitu hudby i akce, které režisér rozehrává na scéně. To všechno jsou prostředky, které Otava užívá, které dokáže propojit, prolnout tak, aby nejen zaujal, ale vytvořil oslňující harmonický zážitek. A ono se mu to zase podařilo.

Díky tomu o jeho inscenacích recenzenti píšou, že „na jevišti vytváří něco pozitivního, na hraně magického okouzlení. Daří se mu vybalancovat rovnováhu mezi hudbou, příběhem, scénografií, choreografií… divák je zasažen nejen citově, ale i vizuálně.“

Když jsem se Otavy při zkouškách opery ptal s trochou nadsázky, kdože je vlastně ta „jeho“ Carmen, odpověděl: „Každý divák má svoji představu, jaká Carmen je. A já chci, aby až příběh skončí, byl spokojený, protože dostal Carmen právě takovou, jakou ji čekal, jakou si nosí v sobě. A proto mu nechávám prostor i pro jeho fantazii, emoce a představivost.“


Share on Myspace

Kultura


 

LtN202002

 

Aktuální číslo vyšlo 30.1.2020
Příští číslo vyjde 27.2.2020