S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury.
Líbil se mi ve Stavovském výkon Saši Rašilova v Bernhardovi, jinak básnická sbírka Z. Kaprála Elegie naruby, dále Roth zbavený pout od Claudie Rothové Pierpontové, dále Deník varšavského ghetta Adama Czerniakowa a kniha Františka Emmerta Holocaust.
Arnošt Goldflam, spisovatel a herec
Stálici s trvalou úrovní pro mě představuje Roš Chodeš, věstník židovských obcí. Každé číslo je událostí, skvělé jsou například rozhovory připravované Alicí Marxovou. V čísle se ale uplatní i povídka či poezie. To podstatné se může odehrávat mimo pozornost velkých médií...
Josef Kroutvor, spisovatel a kunsthistorik
Prožívám hezké životní období, v němž konečně mohu věnovat svůj čas všestrannějšímu kulturnímu vyžití. V letošním roce jsem navštívila mnoho zajímavých výstav a byla jsem nadšena jejich realizacemi. Několikrát jsem se vrátila na výstavu s názvem Stories Renáty Fučíkové ve Ville Pellé. Považuji autorku za jednu z našich nejvýznamnějších ilustrátorek a „vypravěček“. Doporučuji i dosud probíhající výstavu Petra Síse v Doxu. Jsem i častou návštěvnicí Národní galerie, v níž jsem ve výstavách děl Josefa Šímy a Alberta Giacomettiho rozpoznávala rezonanci přínosného výstavního konceptu odvolaného ředitele galerie Jiřího Fajta.
Nadchlo mě několik divadelních představení; třeba Divadlo v Dlouhé svým repertoárem nikdy nezklame. Líbila se mi hra, jež měla letos premiéru, Romeo, Julie a tma.
Chodím často na pořady v Knihovně Václava Havla, říkám jí „moje kaplička“ a z pořadů a setkání, které se zde odehrávají, odcházím vždy povzbuzena a potěšena. Z těch mnoha si vybavuji setkání s Radkou Denemarkovou, pořady Obce překladatelů, vzpomínání na Ivana Medka. Sleduji rovněž pořady v Městské knihovně, jejichž dramaturgický plán je vždy zajímavý. Letos mě zaujalo setkání s Alexandrou Alvarovou nad její knihou Průmysl lži.
Baskytarista Guma Kulhánek slavil v Lucerna baru pětasedmdesátiny a tenhle hudební happening se moc povedl. A Vladimír Mišík má nové a překvapivé CD! V souvislosti se stárnutím a odcházením muzikantů jsem si uvědomila, že pro mne byl v životě důležitý hlavně Semafor a jeho protagonisté v čele s panem Jiřím Suchým, o němž letos natočila Olga Sommerová báječný dokument.
A knihám, které k mému soukromému i profesnímu životu vždy patřily, se věnuji stále. Z těch od českých autorů se chystám na Vabank.
A aktuálně se mi moc líbilo na Festivalu svobody na Václavském náměstí a následně v Činoherním klubu na vzpomínání na OF a události před 30 lety s přímými účastníky a organizátory.
Dana Kalinová, bývalá dlouholetá ředitelka Světa knihy Praha
Každý rok je to vždy v prvé řadě čekání. Čekáme na velký román, kulturní manifest, dílo hudební, architektonické, výtvarné nebo jiné, ale pokud možno mimořádné. V roce 2019 to bylo zase totéž, chaotická tříšť, ze které nic nevyčnívalo. Tvůrce, který by oslovil společnost, zlomil nehybnost bažiny, vyjádřil požadavky nové doby, usiloval o „něco nemožného“, se zase nedostavil. Až na sklonku roku jsme se dočkali. Vzniklo dílo. AIVA/Antonín Dvořák: From the Future World. Z padesáti šesti taktů rozepsaného notového zápisu pro klavír v tónině e-moll, z fragmentu díla geniálního skladatele vytvořila umělá inteligence patnáctiminutovou skladbu o třech větách. Skladbu spolu s Dvořákem tak zkomponoval systém AIVA, který má jako jediná umělá inteligence na světě přiznán statut ´autor´, od začátku se učí na dílech klasické hudby a do své paměti dostal kromě třiceti tisíc všemožných partitur světových také partitury Mistra. AIVA byla prý při komponování stále lepší a lepší, a tak mohla být třetí věta představena na živém koncertu v pražském Rudolfinu v podání PKF – Prague Philharmonia pod vedením Emmanuela Villauma. Byla to světová premiéra, a i když má AIVA podle „lidských“ spolupracovníků ještě určité nedostatky v dynamice a frázování, úspěch byl jedinečný. Možná jí chybí i emoce, tvrdili Humpl a Stiebitz z agentury Wunderman, ale mě tato skladba emotivně chytla. Byl to opravdový Dvořák, romantický, harmonický, malebný, dojímavý, a kdybych se nebál, že budu obviněn ze slabosti pro hudební kýč, připomněl bych nostalgicky Novosvětskou, nejoblíbenější jeho symfonii č. 9 e moll, op. 95, anglicky From the New World. Tři počítače, tři bedny, které by se vešly na kuchyňský stůl, a obrovská míra energie stačí dopovědět něco, co skladatel zamýšlel stvořit. Umělá inteligence bude mít možná v naší kultuře ještě hodně co říci. Zejména proto, že třeba AIVA je podle slov jednoho z odborníků „inteligentní lopata, která se nemůže unavit“.
Petr Koudelka, spisovatel
Schopnost nadhledu je vzácností a malíř Bedřich Dlouhý (1932) tím darem oplývá. Dokládá to šťastně koncipovaná retrospektivní výstava jeho děl v Galerii hlavního města Prahy v prostorách Městské knihovny. Autor byl svého času spoluzakladatelem svérázné skupiny Šmidrové, v níž působil například i Karel Nepraš a Jan Koblasa. Zmíněná přehlídka nabízí průřez umělcovy tvorby od roku 1956 až do současnosti. Jestliže doprovodné texty k různým výstavám se někdy míjejí s obsahem na stěnách, zda jde o vzácné lícování. Dovolím si proto výstižnou citaci z galerijní prezentace: „Pronikáme do umělcovy stále živé šmidrovské dada strategie balancující na hraně vážného, nevážného a absurdního; seznamujeme se s bravurností jeho malířského podání…“ Jde-li pro mě o jednu z kulturních událostí roku 2019, pak pro případné zájemce dodávám, že má i časový přesah do letopočtu 2020, a to do 16. února. Závěrem ještě informace, že výstava má i sympatický název, a to Bedřich Dlouhý: Moje gusto.
Rudolf Křesťan, fejetonista
V neděli 17. listopadu (jak jinak) jsem se prodrala davy na Národní třídě do Ponrepa a viděla s dalšími osmi diváky celovečerní dokumentární film Jiřího Krejčíka Maturita v listopadu natočený v lednu 1990, s dotáčkami po deseti letech. Syrový dokument o studentech a učitelích gymnázia v České Třebové pár týdnů po sametu. Autenticita tehdejších výpovědí bere dech. To by měla zařadit ČT do vysílání!
V říjnu, rovněž v poloprázdném sále Hraničář v Ústí nad Labem, koncert Mikoláše Chadimy a Mona Mur postavený na zhudebněných básních sbírky Tagesnotizen Jürgena Fuchse. Konal se jako entrée Česko-německých dnů. Tady Češi a Němci, narození v druhé polovině 20. století, skutečně a aktuálně souzněli. Vivat Collegium bohemicum, organizátor z české strany hranice.
V září uspořádala Litoměřická galerie v bývalém jezuitském kostele v Litoměřicích výstavu Kontinuita malíře Radana Wagnera a sochaře Jasana Zoubka. Silné obrazy a sochy autorů vypovídaly o kontinuitě jejich tvorby, převrat nepřevrat, a kontrastovaly s dosud přetrvávající atmosférou jezuitského prostoru.
V srpnu opět silný výtvarný zážitek na výstavě NG ve Valdštejnské jízdárně na výstavě Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře. Tady bylo návštěvníků plno. Myslela jsem si, že malíře dobře znám, ale byla jsem hodně překvapená. Tahle hodnota přetrvá.
V dubnu Galerie výtvarného umění v Chebu uspořádala objevnou výstavu Vidět sochy. Díla sochařů Jana Svobody a Zdeňka Palcra nejsou v obecném povědomí, ač jsou autoři klasiky druhé poloviny 20. století. Nevím, jaká byla návštěvnost Chebanů, my Pražáci jsme se na výstavu dostali díky vstřícnosti ředitele chebské galerie.
V březnu filmový zážitek Central Bus Station – dokumentární film (2018) o hlavním autobusovém nádraží v Tel Avivu, kde se lidé ztrácejí (i já jsem tam zabloudila). Natočil český režisér Tomáš Elšík. Silná výpověď nejen o architektuře, ale i politice a životě v Izraeli.
V únoru uvedla Knihovna Václava Havla pořad O lásce a tmě a Amosi Ozovi. Román nedávno zesnulého izraelského autora skvěle přeložil Michael Žantovský, který o Ozovi také velmi zajímavě mluvil.
Jana Zoubková, překladatelka
Veliký boom knih o tom, jak žít dobrý život. Přibývá autorů, kteří říkají – a) Chceš-li změnit svět, změň sebe. b) Žij svůj život tady a teď. A do třetice – začínáme chápat, že dětství je pro náš život možná nejdůležitější.
Post Scriptum – Znovu vyšla Velká kniha o dřevě.
Martin Patřičný, výtvarník a spisovatel
