S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury.

Nejvýraznějšími zážitky z české kultury pro mě letos byly seriál Most! Petra Kolečka a Jana Prušinovského a film Štěpána Altrichtera Národní třída podle scénáře Jaroslava Rudiše. Oba počiny mě potěšily mimo jiné tím, čím se sobě navzájem podobají. A sice přirozeným herectvím a autentickými dialogy, což obojí v české kinematografii posledních let postrádám. Možná díky tomu, že ve zmíněných dílech vystupují postavy z takzvaného okraje společnosti, se herci i tvůrci dokázali osvobodit od divadelního herectví, deklamované češtiny a neživotné spisovnosti, kvůli kterým na mě tuzemská produkce ve srovnání se současnou světovou tvorbou často působí jaksi ochotnicky. 

Pavla Horáková, spisovatelka

 

Za nejvýraznější kulturní událost přesahující z minulého roku do roku 2019 považuji retrospektivní výstavu FRANTIŠEK KUPKA 1871–1957, kterou připravila Národní galerie Praha ve spolupráci se zahraničními partnery ve Valdštejnské jízdárně. Zhlédlo ji více než 80 tisíc návštěvníků.

Roman Ráž, spisovatel a kunsthistorik

 

V letošním roce mne nejvíce zaujalo nové studiové album Vladimíra Mišíka s názvem Jednou tě potkám. Vydalo ho malé vydavatelství 100promotion, produkoval Petr Ostrouchov (mimo jiné též spoluautor jednoho textu). Mišíka zde nedoprovází skupina Etc..., ale mladí muzikanti, o dvě generace mladší než zpěvák sám. A jde o jedinečné dílo: autorsky, hudebně, interpretačně, koncepčně. Je to nepochybně nejosobnější Mišíkovo album, zpovědní, bilanční a autobiografické. Několik textů zde napsal Mišík sám, doplněny jsou zhudebněnými básněmi Františka Gellnera, Bohuslava Reynka, Jiřího Ortena, Jana Skácela, Václava Hraběte, Evy Mišíkové, Tomáše Belka a Pavla Zvěřiny. Album tvoří celek s dokonale promyšlenou kompozicí. Je to stavba, z níž žádná cihla nemůže být vyňata. Důležitou součástí alba je vynikající přebal a obsažný booklet – grafické dílo Karla Halouna a Luďka Kubíka. Pro mne to je jedno z nejdůležitějších českých alb tohoto desetiletí, jímž se Mišík ve zralém věku přiřadil k těm zpěvákům, kteří ve stáří vydávají jedny z nejcennějších plodů svého talentu: Johnnymu Cashovi (American Recordings), Leonardu Cohenovi (You Want It Darker) či Bobu Dylanovi (The Tempest).

Jan Šulc, redaktor a editor

 

V tomto roce mě z české kultury nejvíc zaujalo, že potkávám a pozoruji o poznání větší množství lidí než v letech minulých, kteří své bližní vidí, vnímají, vzájemně se usmívají a často oslovují. I když se neznají, pomohou, jeden druhému něco svěří, jakousi radost sdílejí i legraci si dělají. Třeba v autobusu. Nejvíc na Tabooku, festivalu malých nakladatelů. Každý tam potkal, koho měl potkat, poznal, koho měl poznat. Mezi knižními stánky i v sálech během čtení pobíhaly děti, rušily – a nikomu nevadily. 

Z knížek, které jsem letos stačila přečíst s radostí a zaujetím, jmenuji Ostrovy Dory Kaprálové. Povídky o konkrétních místech, lidech, událostech. Zní lehce o tvrdých věcech, jsou moudře vzdušné, empatické a vždycky taky jaksi vzdorují. Svět je v nich bláznivý, ale pořád ještě náš, tedy lidský. 

Sbírku básní Ivana Wernische Penthesilea jsem si na první čtení zapsala do kánonu české poezie. Ve verších žijí sny, dávné paměti, pohádky, imaginace, pověsti, příběhy skutečné, poučné, exotické, děsné, divadelní, absurdní. Řeč se někdy splétá s nesrozumitelnými slovy, třeba cikánskými. Melodie a rytmy proměňují v poezii zvláštní moudrosti, hlouposti, zprávy i posměchy, ve kterých se skrývají nepojmenované pravdy. V této knížce budu bydlet a cítit se doma, v bezpečí i v nebezpečí. I když něžná jaksi není.

Velmi cenná je kniha, kterou nikdo naráz nepřečte, zato ji myslím budou všichni často brát do rukou, probírat, pročítat, konzultovat: Český literární samizdat 1949–1989. Obsáhlý svazek, pečlivá kolektivní práce vzniklá pod vedením Michala Přibáně o literatuře mimo komerční zájmy, o literatuře, která se nebála, byla svobodná a nehleděla, kdo bude tleskat a co vydělá. O těch, kdo ji na vlastní riziko tiskli, vázali, šířili a četli. Čest každému, kdo na jejích stránkách nechybí. 

Sylvie Richterová, spisovatelka

 

1. TABOOK spolu s městem Tábor. Není to jen letos, letos mě to teprve došlo naplno. TABOOK není samozřejmost, je to událost výjimečná, ojedinělá a krásná. Její organizátoři dokázali to, o co se jiní jen vzdáleně snaží, spojit vysokou kulturu s mladistvou hravostí, profesionalitu s nenucenou uvolněností. Patří jim za to dík. A stejně tak městu Tábor, z komunistické díry po palcátu se proměnilo ve svěží a krásné město, plné úsměvu a ochoty. Kdepak Praha zastydlých hipsterů, TABOOK a Tábor.

2. Isabelle Faust, 18. 5. 2019, Pražské jaro, Rudolfinum, Johann Sebastian Bach: Sonáty a Partity pro sólové housle BWV 1001–1006. Neuvěřitelně ukázněný projev na hony vzdálený emocionálním interpretacím ve stylu Gidon Kremer. Koncert, ze kterého mrazilo, dokonalost, která za svou dokonalostí nechala vhlédnout do nádhery jiného vesmíru. Právě jsme slyšeli čistou hudbu, okomentoval koncert multižánrový genius Michal Hrubý a šel na pivo.

3. Nil, úvod, fra 2018. Zázračná poezie, zjevení. Poezie teď a tady, „kvantová poesie“. Doplněno krásnou fotografií slovenského básníka Erika Jakuba Grocha a jeho krásného Mini Morrise. Kniha, kterou vlastním mnohokrát, neb tuším, že je třeba ji šířit, kniha, kterou se však bojím dávat, neb je ponorná, dlouho trvá, než k sobě připustí, pak však šumí, bublá a klokotá kdesi v duši a za duší mnoho měsíců. Kniha nebezpečná. Kniha par excellence. Kniha nerecenzovaná. Elegance grafické úpravy pak činí ze sešitku estetickou událost, skutečnou knihu.

Daniel Podhradský, nakladatel

 

1. A začne to bzučet – mimořádné vystoupení jazzové zpěvačky Jany Koubkové a Severočeské filharmonie Teplice. Bylo pojaté jako pocta surrealistickému básníkovi Milanu Nápravníkovi, na jehož text Koncert z knihy Básně, návěstí a pohyby, psané v letech 1958–60, složil hudbu klavírista Ondřej Kabrna. Kabrnova „soudobka“ s využitím nástroje zvaného Martenotovy vlny mě do sebe doslova vsála, stejně jako Nápravníkovy verše střídavě recitované, deklamované či frázované hlasem Jany Koubkové, která má prý místo hlasivek plechy (jak mi špitl do ucha jistý, vedle mě sedící bluesový kytarista). Standing ovation na závěr bylo naprosto zasloužené!

2. Výstava 40 let Vokna s podtitulem Underground a disent na Ústecku v Muzeu města Ústí nad Labem – tedy 40 let undergroundového časopisu, který je v našich zeměpisných šířkách o deset let starší než demokracie.

3. Televizní seriál Most! – bez dalšího komentáře.

Svatava Antošová, spisovatelka a publicistka

 

Nejvíc mě oslovila kniha Jana Němce Možnosti milostného románu.

Miroslav Huptych, básník a výtvarník


Share on Myspace

Kultura