S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury.

Nakladatelství Pulchra vydalo dlouho očekávaný román Anny Zonové Polárník, panovnice a prezident: akribická studie tří diametrálně odlišných osobností a jejich rozdílného nakládání s mocí, kterou je osud obdaroval. V dnešní době obzvlášť poučné čtení.

Ivan Binar, spisovatel

Spojení „v české kultuře“ trochu omezuje v rozletu. Chtěl jsem dát tipy na skvělé výstavy ve Vídni, od Pierra Bonnarda přes Richarda Gerstla po Wolfganga Paalena – ale nedám. A váhám i nad dalším: Počítá se Arnon Grunberg na letošním festivalu spisovatelů Praha? Počítá se překlad nového románu Daniela Kehlmanna Tyll? Počítá se Alberto Giacometti ve Veletržním paláci? Počítá se Čechoameričan Petr Sís v DOXu? Pokud ne, pak Bohuslav Vaněk Úvalský a jeho povídkový Princ Gayaya – vtipná a trefná parodie společenské a kulturní hyperkorektnosti, která žere zaživa už i klasické pohádky od Erbena, Němcové nebo Wolkera. A návazně třeba kniha esejistiky Milana Nápravníka Prokletá slast a jiné eseje, který to, co Vaněk Úvalský pitvá konkrétně, rámuje obecně. Stručně řečeno: Je zle a bude hůř. Doma i venku. 

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik 

Nejvíc mě zaujala a nadchla hra Franze Grillparzera Sláva a pád krále Otakara (König Ottokars Glück und Ende), která měla 8. ledna premiéru ve vídeňském Volkstheateru. Sice v Rakousku, ale z velké části součást české kultury: režii měl Dušan David Pařízek, krále Přemysla Otakara hrál fantasticky Karel Dobrý a představení doprovázely české titulky, které přeložil Radek Malý.

Markéta Hejkalová, spisovatelka

Vizuální performance Fatherland autora Jana Mocka, kterou uvádělo pražské divadlo Archa. To divadlo je už několik let úplně pod zemí, takže zážitek to byl hned dvojnásobný. Že by se něco povedlo zrovna tady? A zrovna jo. V podzemním sále se během jmenovaného představení dýchalo jako na čerstvém vzduchu, lépe než v Komedii za Pařízka, civilnost sama, lehkost v tom nejlepším slova smyslu, táta a jeho kluk (žádný vztah „otce a syna“), k tomu pás na běhání. Kluk stárne, má rád běhání, běží čas. Táta hraje jako o život (čili žije na jevišti), potí se a vypráví jeden vtipný příběh z Finska. Je vtipný, všichni v sále jsme smekli. V zámlkách a nedořečenostech nebylo prázdno, ale už zmíněný svěží vzduch. Co jiného chtít po kultuře, než aby se v ní dalo dýchat. Bravo!

David Zábranský, spisovatel

Výstava Petr Sís v Doxu, z alb Travelin’ Thru Boba Dylana a Zvu tě na poušť Karakum (Vodňanský & Mizera), v divadle  v Semaforu, z koncertů Emil Viklický Trio, Kybabu s písněmi Petra Skoumala, Norbi Kovács kdekoli, elán a drive Jany Koubkové na jejích koncertech, v periodikách causy Michala Bystrova v Reflexu, z publicistiky 168 hodin a Reportéři v České televizi, na internetu seriál Lajna a z knih Zamilovaný agent od Viktora Pivovarova. 

Lubomír Houdek, nakladatel

V dnešní době převládající bezduché komercializace veškeré kultury je dotek skutečného osobitého umění vpravdě posilujícím zážitkem. Stalo se mi tak počátkem listopadu na slavnostním koncertu k 90. výročí vzniku souboru Českých madrigalistů. 

Koncert se konal v nádherně zrestaurovaném sále barokního refektáře Dominikánského kláštera v centru Prahy. Sborový zpěv ve špičkovém podání má vždy zvláštní velmi působivé kouzlo. Program z děl skladatelů C. Monteverdiho, O. di Lassa, J. D. Zelenky, M. Duruflého a F. X. Thuriho, bývalého, a právě v letošním roce zesnulého sbormistra, poučeně doprovázeli instrumentalisté vesměs členové České filharmonie.

Jak jsem se při příchodu na koncert prodíral Karlovou ulicí přeplněnou turisty lačnícími nevím po čem, snad po trdelníku, tak jsem byl automaticky rozhněvaný na celý ten konzumní cirkus. Při odchodu, v nitru souzněn s krásnou hudbou, pohlížel jsem na ještě větší zástupy pokřikujících štvanců se smírným klidem.

A ještě doporučení pro zatvrzelé obhájce nesmyslného institutu kolektivní viny. V nakladatelství Academie vyšla publikace amerického historika Eagle Glassheima pod názvem Očista česko-slovenského pohraničí. Po letitém studiu různých dokumentů i osobních svědectví o časech po válce autor zasvěceně odpovídá na řadu i rozporuplných otázek. Například, dá se vůbec zachránit paměť krajiny?

Petr Prouza, spisovatel

V šedesátých letech jsem byl nadšeným divákem Semaforu, a tak jsem si letos na jaře zašel na semaforskou Kytici. Člověk se nemá vracet k dávným láskám, dočká se obvykle zklamání, ale riskl jsem to a dobře jsem udělal. Jiří Suchý je čaroděj, umí kolem sebe shromáždit partu správných lidí a nakazit je tím správným nadšením – výsledkem jsou představení nabitá poezií a humorem. Na členy Klubu nepřátel poezie to možná nezabírá, ale fanoušky to spolehlivě potěší. Aby ne, když během představení omládnou. Já jsem omládl o padesát let. Pane Suchý, díky.

Jiří Žáček, básník