Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, sídlící v centru města v bývalém zámku, je z povšechného vzhledu i jednotlivými interiéry rozhodně nejpůsobivějším státním galerijním zařízením v kraji Vysočina. Zkraje letošní sezóny otevřela další rekonstruovaný prostor – malé atrium.
Galerie pečuje o cenné stálé expozice obrazů, soch a uměleckého skla. V programu proměnných výstav se dlouhodobě vyznačuje vyhledávací praxí, jejímiž výsledky jsou časté výstavy z tvorby současných vysočinských umělců. Přispívají k poznání vydatnosti uměleckého prostředí a úrovně z něho vystupujících projevů. To při vědomí, že výtvarná činnost na Vysočině je dlouhodobě, vlastně tradičně konána z hmotné příčiny povětšinou mimo tzv. volnou nohu, tedy jako přičleněná práce.
Největší letošní výstava v Horácké galerii představuje pod titulem Chronos výběry z tvorby šesti autorů. Až na jednoho jsou členy profesní Unie výtvarných umělců České republiky, jejího regionálního Klubu výtvarných umělců Vysočiny ve Žďáře nad Sázavou. Nejspíše proto je výstavní pozvánka taková, jaká je. Pět jmen je na ní seřazeno abecedně, šesté - Jiří Vašica – stojí bez objasnění až na konci výčtu. Rámcovým tématem uváděných děl je Čas. Posunutí termínu trvání výstavy do 29. září poskytuje autorům podstatně delší setrvání ve světle přítomnosti. Jsou to: autor grafických listů Petr Benda, kreslíř a kolážista Antonína Kanty, malíři Bořivoj Pejchal a Jaroslav Vyskočil, šperkař a sochař Miroslav Štěpánek a autor kamenných skulptur Jiří Vašica. Čím se představují, je zavěšeno, uloženo a postaveno v Malé galerii, sousedních interiérech, novém malém atriu, na velkém nádvoří a ve sklepení.
Jednotícím tématem (nepříliš explicitním) je vnímání času. Připojme otázku, nakolik jsou si vystavující blízcí uplatněnou formou? Je mezi nimi „přímý příbuzenský vztah“? Ale to je nejspíše jen hra na hledání odpovědi. V rozličných materiálech a v jejich užití nelze dospět k blízkému vyznění. Tedy odstupme od nepatřičného verbálního hraní si a akcentujme důležité. Autorů je šest a jsou šťastně nezaměnitelně odlišní.
Grafické listy (tisky z hloubky) Petra Bendy mají v lineárních sítích geometrických kompozic „slušivou“ sevřenost a ryteckou propracovanost. Platí, že právě tyto atributy konvenují milovníkům grafiky. Benda je, myslím si, na nejlepší cestě k postavení na přídi grafického umění v regionu Vysočiny.
Antonín Kanta byl ještě před několika roky autorem osobitých barevných fotografií, které dokázal přivést do přitažlivé pomyslné sféry abstrakce. Pak ho zaujala lineární perokresba. S dokonalostí vzbuzující údiv řeší složité konstrukce, v nichž ani oko striktního kritika není s to objevit chybný detail, jenž by potvrdil práci živé ruky. Tuto chladně racionální anomálii Kanta vyvažuje spřízněnými vtipnými kolážemi.
Bořivoj Pejchal bytostně tíhne k malbě s dominujícím pravoúhlým či kruhovým geometrickým řádem, jehož vizualitu vyzvedává do vyššího patra kultivovanou barevností. Témata tradičně nalézá v krajinných strukturách a v městské architektuře. Vždy je ale subjektivně osvobozuje od reality a ve stejně svobodné poloze je převádí v nepřímých zobrazeních na plátno.
Kovové šperky a od konce druhého tisíciletí i ocelové sochy (v kombinaci se sklem a barevnými kovy) Miroslava Štěpánka jsou markantními příklady ryzí krásy zdrobnělých architektonických forem konstruktivismu a funkcionalismu. Tam se Štěpánek zachytil v 80. letech obdivem. Záhy jej změnil ve schopnost přenosu základních principů jednoduchosti do svého oboru. Ve finálním výrazu ocelových šperků i věžovitých objektů je vše „zabaleno“ originální osvobozenou racionalitou.
Nejvíce exponátů (jsou také nejhmotnější) je od sochaře Jiřího Vašici. Vidíme je ve vnitřní instalaci, na velkém nádvoří, v malém atriu a v sklepení. Podobné skulptury z krkonošského mramoru a z hadce (některé mají vyvážené hrotové kotvení umožňující rotaci) daly před lety podnět k zapsání autora na nejsvětlejší stránky moravské výtvarné kritiky. Diváka přitahují ze dvou příčin. Jsou produktem ateliérové práce, ale zůstaly velkou měrou naturální, a řečeno v obráceném pořadí, jsou přírodní, ale vepsání sochařovy ruky v sekaných grafických záznamech na jejich površích jsou zrcadly umělcovým tvořivým schopností, jež jdou spojitě s velkou úctou k autenticitě dotýkaného materiálu.
Druhý (jen dle abecedního pořádku) zúčastněný malíř, Jaroslav Vyskočil, býval kdysi přívržencem plošně zobecněné krajinomalby a rovnovážných skladeb symbolizujících fragmenty lidského údělu. V posledních letech tíhne v repeticích tvarů a v barevných podáních k detailu. V náznakovém vyjádření květů a detailů vegetace lze snad vnímat vzdálený aktualizovaný odkaz baroka. Na jiných plátnech komorních formátů jej potlačuje ve svůj prospěch obrazotvornost.
Původním záměrem výstavy Chronos patrně bylo běžné představení děl kolegiálně blízkých autorů v zastřešení solidní galerijní institucí. Souběžně se zprovozněním nových prostor se ale rozrostla, stala se hlavní výstavou letošní sezony. Ukazuje účelně volený fragment současné tvorby na Vysočině. Není převratná, není popuzující, proti ničemu se nevymezuje. Je shrnutím rozličných přístupů k ateliérové práci. V podnětových východiscích z krajiny, městského prostředí, architektury a lidského konání se profilují autoři, kteří nás nevedou do enigmatických hlubin nových poznání, ale do prostoru svých myšlenek a emocí, jež se nám jeví příjemné, protože jsou poznatelné a nám nově známé.
Chronos – Petr Benda, Antonín Kanta, Bořivoj Pejchal, Miroslav Štěpánek, Jiří Vašica, Jaroslav Vyskočil, kresba, grafika, malba, sochy, šperky. Horácká galerie, Vratislavovo náměstí 1, Nové Město na Moravě. Výstava je přístupná do neděle 29. září, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 17. hodiny.
