Jana Plodková v době pandemie víc čte, dokonce si pořídila doma svůj „čtecí koutek“. Jiřího Vyorálka současná situace naučila kácet stromy a nachystat si dřevo na několik zim. Obou hercům pražského Divadla Na Zábradlí ale chybí hraní před živými diváky.

 

Jak se stavíte k umění on-line? Zaujal vás nějaký on-line projekt z poslední doby? A je to podle vás budoucnost i po skončení pandemie?

Jana Plodková: Umění on-line je poloviční umění, protože nedílnou jeho součástí je interakce s divákem. Bez diváků není umění plnohodnotné ve své podstatě. Na druhou stranu je až neuvěřitelné, s jakou invencí umění na pandemii zareagovalo a mnohým jistě online svět pomohl. A nejen umělcům, kteří se najednou ocitli bez práce, ale i divákům, kteří byli zvyklí pár dní v měsíci se kultuře věnovat. Za pozornost jistě stál Film naživo. Byl to netradiční, novátorský pokus o přenesení divadla mimo prkna na obrazovky. Do jaké míry nasytil hlad po kultuře, nevím, ale jistě byl nemalou náplastí. Tím chci říct, že umění v mých očích nemůže plnohodnotně fungovat v online světě. Protože bez diváka jako jeho zrcadla je slepé.

Jiří Vyorálek: Já sám žiji hodně off-line. Mimo sociální sítě. V téhle době, kdy není možné nic, je to určitě dobrá věc, jak si divadlo připomenout, ale divadelní zážitek, který zažijete naživo a jde o jistou formu rituálu, se podle mě bohužel tímto způsobem nahradit nedá.

 

Z čeho coby umělec čerpáte inspiraci v dnešní době, kdy se „běžný“ život více méně zastavil?

Jana Plodková: Běžný život se omezil, ale i tak lidé nezmizeli z ulic, stále je co pozorovat, o to víc se dívám. Sleduji víc i sociální sítě, zprávy, posléze dokumenty a filmy. Víc čtu knihy. Na všechno je víc času. Ale nejradši jsem venku. Moje všeobecná pozornost se přesunula k detailům. Takže raduji se i z pupenů teprve se chystajících se rozvinout. Zní to banálně, ale v rámci zachování zdravého rozumu v dnešní době mě takové maličkosti udržují v realitě. Ať se s námi děje, co se děje, příroda ve svém rytmu pokračuje dál.

Jiří Vyorálek: Herec čerpá inspiraci z pozorování okolí, a i když se může zdát, že se běžný život více méně zastavil, osudy a životy kolem nás naopak začínají být velmi turbulentní. A to je samo o sobě v dobrém i zlém velká inspirace.

 

Odnesete si něco ze současné situace? Zjistili jste něco nového o sobě samých?

Jana Plodková: Nového nic. Snad jsem se jen ujistila v tom, že nepanikařím, nedramatizuji. V každé situaci se snažím najít to, co mě pozvedne nahoru, nikoliv stáhne dolů.

Jiří Vyorálek: Tahle situace dala všem dost času k přemýšlení nad sebou a vším kolem. Co si z toho kdo odnese, to uvidíme v budoucnu. Já sám jsem třeba zjistil, že mi optimismus vydržel déle, než jsem čekal.

 

Vylepšili jste si nějak svůj byt či dům? A změnil se nějak váš přístup k pobývání doma jako takovému?

Jana Plodková: Domácí izolace nás donutila dívat se na náš prostor nejen jako místo k přespání, ale i k životu. Nic výrazného jsme nezměnili, snad jen knihovnu. Jelikož množství knih vzrostlo a nebylo je kam dávat. Taky jsem si pořídila matrace a vytvořila si svůj koutek, kam se dá s knihou zalézt.

Jiří Vyorálek: Covidová opatření mě naučila kácet stromy a nachystat dostatek dřeva na několik zim. A doma je doma, ať už za okny řádí cokoli.

 

Co byste popřáli české společnosti?

Jana Plodková: Zdraví, sílu a pevné nervy.

Jiří Vyorálek: České společnosti bych popřál co nejrychlejší uzdravení.

 

Necháte se očkovat?

Jana Plodková: Tak tohle začnu řešit, až se očkování přiblíží k mé věkové kategorii. Ale kdy to bude…

Jiří Vyorálek: Očkovat se klidně nechám, pokud možno co nejdřív a pokud možno něčím co funguje.

 

Jana Plodková je členkou hereckého souboru Divadla Na zábradlí od roku 2014. Až se opět naplno rozběhne divadelní život, vrátí se na svou domovskou scénu v inscenacích Zlatá pláž, Persony, Mýcení, Korespondence V+W, Posedlost, Hamleti a Požitkáři. Je rovněž úspěšnou filmovou herečkou, za hlavní ženskou roli ve filmu Protektor získala Českého lva 2009.

 

Jiří Vyorálek je v Divadle Na zábradlí od roku 2013. Na jevišti exceluje například v inscenacích Zlatá pláž, Tajný agent, Persony, Posedlost, Anamnéza, Europeana, Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. nebo coby Jan Werich v Korespondenci V+W. Je často k vidění také na televizní obrazovce a filmovém plátně.


Share on Myspace

Kultura