„Básníci umírají mladí. To není jen fráze. Průměrná délka života u básníků značně zaostává za délkou dožití dramatiků, romanopisců i autorů naučné literatury. Mají vyšší četnost ‚emočních poruch‘ než herci, hudebníci, skladatelé a spisovatelé. Kromě toho mají ze všech povolání nejvyšší míru sebevražd – oproti běžné populaci více než pětinásobnou,“ píše kanadský spisovatel a novinář Malcolm Gladwell ve své nejnovější knize Proč si nerozumíme. Co bychom měli vědět o lidech, které neznáme.

Jako příklad básnického génia odsouzeného k záhubě uvádí Sylvii Plathovou. Analyzuje důvod její sebevraždy a dokládá, jak to bylo se sebevraždami svítiplynem obecně. V další kapitole se mj. zamýšlí, proč lidé skáčou z mostu přes Golden Gate. Na řadě dalších příkladů vysvětluje, že mnozí lidé se našim měřítkům vymykají a svým nepochopením můžeme jim i sobě přivodit mnoho nepříjemností a bezpráví. Současně radí, jak situaci předejít.

Při rutinní dopravní kontrole provedené po spáchání banálního přestupku byla na texaské silnici zadržena mladá žena jménem Sandra Blandová. Právě přijela z Chicaga a chtěla začít nový život. O pár dní později spáchala ve vazbě sebevraždu. Co se tehdy mezi ní a zasahujícím policistou stalo? Dalo se tomu předejít? Podle Malcolma Gladwella rozhodně dalo. Případ Sandry Blandové je zářnou ukázkou toho, jak nesnadné je porozumět lidem, jež neznáme, a jak tragické důsledky případné nepochopení může mít. Na pečlivém rozboru několika skutečných událostí autor dokládá, v čem je způsob, jakým se snažíme posoudit záměry a povahu cizích lidí, chybný. Pokud totiž chyby, jež činíme, poznáme, můžeme se jich napříště vyvarovat.

Kromě objasnění případu Sandry Bandové dojde i na vysvětlení, proč Neville Chamberlain nedokázal prohlédnout úmysly Adolfa Hitlera, v čem je složitý případ odsouzeného pedofila Jerryho Sanduskyho, proč seděla Amanda Knoxová několik let ve vězení za vraždu, přestože proti ní neexistovaly žádné spolehlivé důkazy, jak souvisí četnost sebevražd s dostupností konkrétních sebevražedných prostředků nebo v čem spočívá systémové selhání při výcviku amerických policistů.

 

Ukázka z knihy:

 Kapitola 10.

Sylvia Plathová

1.

     Na podzim roku 1962 odešla americká básnířka Sylvia Plathová ze svého domku na anglickém venkově a zamířila do Londýna. Potřebovala začít znovu. Její manžel Ted Hughes ji opustil kvůli jiné ženě a nechal ji samotnou s jejich dvěma malými dětmi. Našla si byt v londýnské čtvrti Primrose Hill, v nejvyšších dvou patrech řadového domu. „Píšu z Londýna. Jsem tak šťastná, že ani nemohu mluvit,“ sdělila své matce. „A hádej co. Je to dům irského básníka W. B. Yeatse. Nad dveřmi je modrá pamětní deska, která oznamuje, že tady žil!“

     V Primrose Hill psala brzy ráno, zatímco děti ještě spaly. Byla mimořádně produktivní. V prosinci dokončila básnickou sbírku a vydavatel jí řekl, že by mohla vyhrát Pulitzerovu cenu. Byla na cestě stát se jedním z nejuznávanějších mladých básníků světa – a její reputace by bývala v následujících letech jen rostla.

     Jenže koncem prosince se na Anglii snesla hrozná zima. Byla to jedna z nejtřeskutějších zim za posledních 300 let. Bez přestání padal sníh. Lidé bruslili na Temži. Zamrzlo vodovodní potrubí. Vypadával proud a stávkovalo se. Plathová se celý život potýkala s depresemi a temnota se vrátila. Na Štědrý den ji přišel navštívit přítel a literární kritik Alfred Alvarez. „Vypadala jinak,“ vzpomíná ve své knize The Savage God (Krutý Bůh):

     Vlasy, jež obvykle nosila pevně svázané v učitelském drdolu, měla rozpuštěné. Klesaly jí k pasu jako plachta, což jejímu bledému obličeji a vyzáblé postavě dodávalo podivně sklíčený a zadumaný vzhled. Připomínala kněžku, vyprázdněnou rituály vlastního kultu. Když přede mnou procházela po chodbě… její vlasy silně zapáchaly, jako zvířecí srst.

     Byt byl strohý a chladný, zařízený jen minimálně, pro děti zde nebyla skoro žádná vánoční výzdoba. „Pro nešťastné lidi,“ napsal Alvarez, „je vánoční období vždycky nepříjemné: příšerné falešné veselí, jež se na člověka hrne ze všech stran, a neustálé řeči o laskavosti, míru a rodinném štěstí mají za následek, že se samota a deprese stávají takřka nesnesitelnými. Nikdy jsem ji neviděl tak napjatou.“

     Oba měli po sklence vína a ona mu jako obvykle přečetla své nejnovější básně. Byly temné. Přišel nový rok a počasí se ještě zhoršilo. Plathová měla spory s bývalým manželem. Vyhodila ženu, která jí vypomáhala s domácností. Sbalila děti a odešla do domu Jillian a Gerryho Beckerových, kteří bydleli nedaleko. „Cítím se hrozně,“ řekla. Vzala si antidepresiva, usnula a vzbudila se s pláčem. To bylo ve čtvrtek. V pátek napsala bývalému manželovi vzkaz, který Hughes později nazval „dopisem na rozloučenou“. V neděli trvala na tom, aby ji Gerry Becker i s dětmi odvezl zpátky do jejich bytu. K večeru od nich odešel poté, co uložila děti do postele. Někdy během následujících pár hodin nechala Plathová dětem v pokoji vodu a jídlo a v ložnici jim otevřela okno. Napsala na papír jméno a telefonní číslo svého lékaře a dala jej do kočárku v chodbě. Pak si vzala ručníky, utěrky a lepicí pásku a utěsnila dveře do kuchyně. Pustila na kuchyňském sporáku plyn, strčila hlavu do trouby a vzala si život.

2.

     Básníci umírají mladí. To není jen fráze. Průměrná délka života u básníků značně zaostává za délkou dožití dramatiků, romanopisců i autorů naučné literatury. Mají vyšší četnost „emočních poruch“ než herci, hudebníci, skladatelé a spisovatelé. Kromě toho mají ze všech povolání nejvyšší míru sebevražd – oproti běžné populaci více než pětinásobnou. Zdá se, že psaní poezie přitahuje raněné lidi nebo otevírá nové rány. A málokdo ztělesňuje obraz génia odsouzeného k záhubě tak dokonale jako Sylvia Plathová.

     Plathová byla posedlá sebevraždou. Psala o ní, přemýšlela o ní. „Mluvila o sebevraždě stejným tónem, jakým hovořila o jakékoli jiné riskantní, náročné činnosti: naléhavě, dokonce zuřivě, nicméně zcela bez sebelítosti,“ napsal Alvarez. „Zdálo se, že na smrt pohlíží jako na fyzickou výzvu, kterou jako řadu jiných překonala. Ta zkušenost se ve své podstatě velice podobala… sjetí nebezpečného zasněženého svahu, aniž by člověk uměl pořádně lyžovat.“

     Plathová naplňovala všechna kritéria zvýšeného rizika spáchání sebevraždy. Dřív už se o ni pokusila. Léčila se na psychiatrii. Byla Američanka žijící v cizí kultuře – odloučená od rodiny a přátel. Pocházela z rozvrácené rodiny. Právě ji opustil muž, kterého zbožňovala.

     Tu noc, kdy zemřela, nechala Plathová u Beckerových kabát a klíče. Ve své knize o Plathové (každý, kdo ji byť jen okrajově znal, o ní napsal alespoň jednu knihu) to Jillian Beckerová interpretuje jako důkaz, že její rozhodnutí bylo definitivní:

     Předpokládala, že jí Gerry nebo já v noci kabát a klíče doneseme? Ne. Nečekala, že ji na poslední chvíli zachráníme před smrtí, kterou si přivodila,a ani to nechtěla.

     Koronerova zpráva uvádí, že Plathová vsunula hlavu do trouby tak daleko, jak to jen šlo, jako by byla rozhodnutá dovést svůj pokus do úspěšného konce. Beckerová pokračuje:

     Ucpala skuliny pode dveřmi na podestu a do obývacího pokoje, plynové kohoutky otočila na maximum, pečlivě složila utěrku, umístila ji na dno trouby a položila na ni tvář.

     Lze vůbec o jejích úmyslech pochybovat? Podívejte se, co napsala pár dní před tím, než si vzala život.

Teď je ta žena dokonalá.

Její mrtvé

tělo má úsměv naplnění…

její bosé

nohy jako by říkaly:

až sem jsme došly, máme to za sebou.

     Když se podíváme na básně Sylvie Plathové a na její minulost a letmo nahlédneme do jejího nitra, myslíme si, že jí rozumíme. Je tu ovšem něco, na co zapomínáme – třetí chyba, kterou v souvislosti s neznámými lidmi děláme.

 

Malcolm Gladwell (* 1963) se narodil v Anglii, ale vyrůstal v Kanadě. Po studiu historie na University of Toronto pracoval téměř deset let jako reportér ve Washington Post, kde se zabýval různými tématy – obchodem, sociologií, psychologií, novými technologiemi či psychologií spotřebitele. Od roku 1996 byl kmenovým autorem časopisu The New Yorker. V roce 1999 získal National Magazine Award a v roce 2005 byl zařazen do seznamu 100 nejvlivnějších lidí světa, který každoročně zveřejňuje časopis Time. Česky vyšly jeho knihy Bod zlomu (2006), Mžik (2007), Mimo řadu (2009), David a Goliáš (2014) a Co viděl pes a jiná dobrodružství (2014).

 

Z anglického originálu Talking to Strangers. What We Should Know about the People We Don’t Know přeložil Pavel Pecháček, 328 stran + 40 ilustrací, vydalo nakladatelství Dokořán roku 2020


Share on Myspace

Kultura