Poněkud opožděně, zato před Vánoci se mně dostala do ruky celkem nenápadná knížka, která potěší srdce milovníků českého cestovatelství, historické fotografie i jejího restaurování. Zdála by se malá rozsahem (formát téměř do kapsy), o to ale obsažnější rozsahem.
Autorský kolektiv (Štěpánka Borýsková, Blanka Hnulíková, Jan Šejbl, Jiřina Todorovová) v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století (Akademie múzických umění) představuje na základě své práce na FAMU v rámci projektu „Zhodnocení a interpretace fotografického fondu archivu Akademie věd ČR“ (převážně) české cestovatele oné doby, jejich technické prostředky, to, co po nich zbylo a je tedy třeba zachovat a také způsob, jak to uchovat.
Většina z nás zná Josefa Kořenského (ředitele jednoho pražského gymnázia) a především Emila Holuba. Dovídáme se ale, že ani jeden z nich na svých cestách sám nefotografoval. Holub z nějakého důvodu s sebou ani žádného fotografa nevzal, ačkoliv se mu jich řada nabízela (jeho druhá výprava byla podporována samotným císařem a ministerstvem vojenství, což mne opět přesvědčuje, že Češi nebyli v monarchii tak pomíjeni, jak se jim po léta vtloukalo do hlavy).
Oba se spokojovali nákupem fotografií vytvořených jinými autory. Přesto sestavili ale zajímavé kolekce. Holub navíc přivezl řadu předmětů a byl tedy schopen ze svých sbírek připravit na pražském výstavišti, i z dnešního pohledu zajímavou a atraktivní expozici, na které představil africkou faunu a floru. A tu jsme u fotografie – nechal ji totiž profesionálně nafotografovat. Tak vznikly první české „cestovatelské“ fotografie.
Ty o několik tříd překonal zjevně z trojice zakladatelů nejméně známý Čechoameričan Enrique Stanko Vráz, kterému autorky a autor věnují hned několik kapitol. I když jsou podle autorů knížky jeho život a dílo dostatečně zpracovány, není jasný ani jeho původ (dle vlastní výpovědi se narodil v Bulharsku), ani skutečné jméno či stáří. Zato jsou přesně známy jeho nesčetné cesty prakticky po celém světě, z kterých po sobě zanechal na svou dobu obrovské dílo: Jen v Náprstkově muzeu je téměř osm tisíc negativů. A vzhledem k tomu, že svou práci zahájil v basilejské misii (v dnešní Ghaně), kde získal i svůj první fotoaparát lze předpokládat, že i tam (byť anonymně) leží další jeho práce.
Začal fotograficky pracovat i s novějším celuloidem, který nahradil těžké skleněné desky. Své cesty si financoval především přednáškami a publikacemi sám, a tak po něm zůstalo obsáhlé literární, i když vzhledem k četným onemocněním a předčasnému úmrtí (následek cest) nedokončené dílo (zajímavé – jedna z jeho knih V dálavách světů vyšla u Škvoreckých). Tak se mu nepodařilo dokončit plánované velké souborné dílo o svých cestách Orbis pictus, po němž žel zůstal jen zápis posluchače z jedné z některých Vrázových přednášek. Vráz používal ve svých přednáškách i materiálů jiných cestovatelů – dovedl tedy pracovat i s cizími poznatky.
Jeho pozůstalost věnovala Náprstkovu muzeu dcera Vlasta, která o něm napsala a vydala i publikaci a po čtyřicátém osmém roce musila opustit Československo. Což je jednou z klasických českých osudových absurdit: Vráz se angažoval v krajanském hnutí (poněvadž se v Praze neuživil, žil před a během 1. světové války v USA v Chicagu, kde měl dobré kontakty) i při volbě prezidenta Wilsona, do něhož právem vkládal naději na vytvoření vlastního českého, respektive československého státu. V knize nalezneme přesné popisy Vrázem zanechaného fotografického materiálu, který byl nyní předmětem zkoumání autorského kolektivu.
I další, pozdější cestovatelé, ať již „amatéři“, či vědci – snad krom Bedřicha Hrozného známého rozluštěním chetitského jazyka a písma nebo botanika A. V. Friče, kterého dokonce E. Beneš pověřil propagací a vyřizováním obchodních vztahů v Uruguayi a Argentině – „zmizeli“. Zčásti je to stejně jako v případě Vráze „zásluhou“ minulého režimu, což autorský kolektiv netají a je rozhodně dobře – i pro dnešního čtenáře zajímavé – že to v knize připomíná. Zpracované jsou i osudy těch, co se vydávali do světa za prací či jako profesionální spisovatelé.
Tak například Joe (Josef) Hloucha se vydal do Japonska až po tom, co napsal do této země zasazený román (pod vlivem a na základě informací od Kořenského). Japonsku se věnovala i Barbara M. Eliášová, kterou lze považovat za první samostatnou českou cestovatelku. Vzhledem k tomu, že tento autor i autorka zemřeli stejně jako v knize obsáhle představený Viktor Mussík až v padesátých letech (další Jan Havlasa dokonce v roce 1964), schází mi v této kategorii například Konstantin Biebl či Karel Čapek (nevím ovšem, zda Biebl vůbec fotografoval a zda se Čapek, který fotografoval výborně, svému „koníčku“ věnoval i na cestách). V celkovém výčtu cestovatelů mi schází především manželé Elstnerovi, kteří psali i fotografovali výtečně. Zřejmě to ale nebylo v zadání projektu. A také opět nevím, zda a jak jsou jejich práce přístupné, či a jak se zachovaly, zda i jinak než v terciární podobě.
Kdo neví, co to je, dozví se to v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století. Tedy v její teoretické části. Tu je třeba podotknout, že je psána trochu komplikovaným jazykem, který může zprvu i odradit: „Primární fotografický obraz vzniká procesem zviditelnění latentního obrazu tak, aby jej bylo možné vnímat vizuálně.“ Inu publikace zpracovává též právní předpisy v souvislosti s autorstvím i držením fotografií, a tedy i jejich reprodukcí.
A také je třeba dodat, že se jejich „terciární“ podoba scanováním a vůbec zavedením elektronické podoby fotografií od dříve běžného „pouhého“ přetištění bezpochyby nevídaně až bezbřeze rozšířila. To se týká zčásti jistě též konzervováni a restaurování fotografií či negativů, tedy činností, respektive technikám normálním smrtelníkům vzdálených a myslím i prakticky neznámých. I o těch se dovídáme v knize mnoho, a především zasvěceně na základě modelového příkladu průzkumu při povodni 2002 těžce poškozeného (a do té doby nezpracovaného) osobního fondu J. V. Daneše uloženého v archivu Akademie věd ČR.
Publikace má dobře zpracovaný aparát pramenů, který může zájemcům pomoci orientovat se dále v materii. Některé pasáže se, jak se v kolektivních dílech žel občas stává, opakují. Přičemž není zcela jasné, kdo z autorů se zasloužil především o tu kterou jednotlivou kapitolu. Autoři tedy vystupují jako kolektiv. Grafika publikace (zalomení atd.) je sice přehledná, ale jak už to tak bývá v univerzitních či vysokoškolských publikacích, ne moc atraktivní. A škoda je, že schází věcný a personální rejstřík. Asi by stálo za to tyto nedostatky v případném dalším vydání doplnit.
