„Český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přetrvává,“ řekl Krištof Kintera v rozhovoru s Ondřejem Mrázkem pro Literární noviny, který vyšel před osmi při příležitosti Kinterovy výstavy Výsledky analýzy v pražské Městské knihovně. Zveřejňujeme ho ve zkrácené podobě v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.

 

Z vašich objektů čiší šibalství, až dětinská radost z tvorby, ale i nelítostný výsměch naší uspěchané a přetechnizované společnosti. Výsledky vaší „analýzy“ dnešní doby jsou ovšem ve své podstatě varující a hluboce pochmurné. A tak bych vám rád položil otázku, kterou na výstavě pokládá jedna z vašich mluvících soch: „Ahoj, čau, hele, podívej, já vím, že tě to ani moc nezajímá, ale to neva. Poslouchej, potřeboval bych se tě zeptat, co si myslíš o budoucnosti lidstva? Jaký to tady za chvíli bude?“
Tak to jste mě hned na začátku zatlačil do hodně pochmurného kouta. Z toho se budu těžko vyhrabávat. Co na to říct? Nevymýšlím si dopředu, jak sochy mají působit, nechávám to zkrátka intuitivně proudit. Některé vyjdou ironické, jiné vyloženě veselé, a další jsou prostě ponuré a děsivé, s tím nic nenadělám. Není to dopředu vymyšlená strategie, je to spíš princip vypouklého zrcadla.

 

Nakolik v tomto směru ovlivňují váš pohled na svět vaše malé děti?
Mám dvě dcerky, pětiletou a osmiletou, a to je samozřejmě naprosto neuvěřitelná zkušenost. Já se nad tím nerad nějak takto veřejně dojímám, protože, kdo děti nemá, tak ho to nedojme, a ti, kdo je mají, tak to sami znají. Je to skvělé, člověk má pocit, že se podílí na předávání štafety v čase. Ale pochopitelně najednou cítí daleko větší odpovědnost za svět, který tu těm dětem necháme.

 

Vaším hlavním tématem je stav současného světa: vymývání mozků, diktatura konzumu a kýče, agresivita reklamy. To jsou věci, ze kterých si i nejotrlejší vtipálek přestane dělat legraci ve chvíli, kdy dolehnou na jeho potomky. Jak to snášíte?
Je to dost zlé. Trápí mě hlavně nemožnost to změnit. Umění sice je jistou zpětnou vazbou, jenomže taky samo o sobě nepřináší řešení. Můžete lehce nakousnout problém a něco kritizovat, nebo se tomu vysmívat, ale ve skutečnosti záleží hlavně na tom, jaký sám vedete život.

 

Myslíte život v pravdě?
Jasně. Já třeba nemám pocit, že bych žil nějak příkladný ekologický život. Jezdím sice nejradši na kole, ale neobejdu se bez auta. Přece jen dělám trojrozměrné věci, navíc velice rozměrné. Na kole to nepoberu. Jsem si vědom své ekologické stopy. Stále častěji mi táhne hlavou, jak to vymyslet, aby se umění dalo použít jako nástroj nějakého vylepšení, byť sebemenšího. Zároveň ale nemám takový ten mesiášský pocit, že bych tím mohl zachránit svět, to mi přijde moc patetické. Ale třeba alespoň stáhnout pracháče a použít pak ty jejich prachy ku prospěchu lidí ve svém okolí, ve veřejném prostoru.

 

Pro sochaře, který stvořil desítky všelijak se pohybujících, očičkama blýskajících a mluvících soch, musí být zvláštní pocit přivést na svět vlastní děti. Plození a výchova dětí je vlastně taková trochu jiná sochařina, Adam byl přece taky uplácaný z hlíny.
Přesně tak, akorát své děti raději do umění a priori netahám, k tomu si musí najít cestu sami. I když ta mladší už mi někdy leze do zelí. „Táto, měl bys udělat popelnici, která se sama otvírá. A měla by taky mluvit.“ Takže už jsou v tom možná taky trochu namočené.

 

A vy jste zase namočený v jejich dětském světě... Třeba to není náhoda, že vašimi oblíbenými motivy jsou poslední dobou sněhuláci a čerti?
Možná, ale i kdybych děti neměl, asi bych si vzpomněl, jak jsem jako kluk stavěl sněhuláky, je to intuitivní návrat ke kořenům a archetypům, na kterých jsme vyrostli. Představte si, že napadne sníh. Najednou je všude kolem spousta materiálu a jakási úplně elementární energie nám velí udělat z toho sněhu kouli, druhou a třetí, postavit je na sebe, a najednou je tady figura, navíc tajemná a majestátní, na kterou se díváme odspodu. To je přece úžasné! No a čert je v tomto smyslu jenom kousek od sněhuláka. Je jednou z posledních živoucích, nebo spíše živořících archetypálních postav. K motivu čerta jsem se vrátil opravdu velice rád, dělat čerty mi přináší hodně radosti a potěšení.

 

Co vás na čertovi tak po čertech přitahuje?
Jak to říct? No, je to vůl. Takový český, nablblý a patřičně zabedněný strážce morálky. Ten, kdo přináší trest.

 

Takže to není takový ten sympatický, rošťácký, ale neškodný čertík z pohádek?
Ne. Musí z něj jít hrůza, že jo? Ale zároveň je pravda, že český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přece přetrvává, já osobně jsem se z čerta málem počural strachy.

 

Převlékáte se na Mikuláše za čerta a strašíte vlastní dcerky?
To si přece nemůžu nechat ujít. Dávám si na tom patřičně záležet. Mám třeba takový kouřostroj na dvanáctivoltovou baterku. Ocas, pytel, kouř, kopyto, brambory, uhlí. Ale převlek není to hlavní. Nejlepší čert je takový, který ani moc nemrmlá, ale přirozeně si získá autoritu už jen svou existencí v místnosti. Čerti se bohužel zaměřují jenom na děti – měli by si posvítit na dospělé!

 

Měl byste je vypustit do parlamentu nebo do Strakovy akademie...
Přesně tak. Jak jinak jim naznačit, že je všeho do času? Kdo tu dnes v naší společnosti dělá čerta? Nikdo. Snad by to měla dělat policie, jenomže ta to dělá většinou blbě a mnohdy ne tam, kde by měla.

 

Jistou čertovskou přiblblost a zabedněnost jí ovšem upřít nelze?
To ne, ale dělá to špatně. Myslím, že můžeme bez uzardění konstatovat, že policie neplní roli čerta dobře. Nedávno mě v souvislosti s čerty pobavila jedna příhoda. V Lidových novinách jsem viděl fotku Ratzingera s titulkem Papež na Kubě. No a ten Ratzinger na snímku měl takové černočerné oči a v tom taláru vypadal úplně jako čert. Převlečený za papeže. Strážce morálky jako strážce morálky.

 

Třeba to je převlečený čert? Ale odhalit ho dokázal až současný český sochař, který se specializuje na čerty.
To by se mi líbilo. To ten Wojtyla tak tolik nevypadal, že?

 

Asi měl lepší maskéry. Čert je ale vlastně také démon. Jeden z vašich objektů nese název Démon růstu. Co vás k němu inspirovalo?
No vidíte to! Už jsme zase zpátky u těch sněhových koulí. A u Vánoc. Blyštivé vánoční koule na stromeček se proměnily z čirého těšení se na Vánoce v symbol hrůzy, který nás od září atakuje ze všech výloh a zvěstuje mánii zběsilého nakupování. V těch koulích je všechna ta ošklivost, soudobé rokoko, pokleslost stylu doby. Tak jsem se rozhodl, že je použiji jako takovou molekulu a udělám z ní molekulární výron, jakéhosi nezmara neboli hydru, které když useknete nějakou část, tak hned zase doroste. Proto Démon růstu.

 

Takže jsem to mylně pochopil jako metaforu na kultovní neoliberální zaklínadlo o nutnosti neustálého zrychlování ekonomického růstu?
V tom názvu je samozřejmě obsaženo i toto. Tím se právě dostáváme k něčemu, co je pro mě důležité, a totiž, že mé sochy mají názvy. Kladu na to velký důraz, protože název sochu ukotvuje. Někdy ty názvy opravdu těžce roním a trýzním se čekáním, kdy už mě to správné slovo nebo výkřik napadne, a jindy mám název ještě předtím, než je socha hotová.

 

Názvy soch seřazené za sebou tvoří jakousi surrealistickou báseň, která se vznáší nad výstavou. Tento literární rozměr vaší tvorby se zhmotňuje v jedné z výstavních místností, jejíž stěny jsou polepeny slogany, vytrženými z původních kontextů: „I am not you, Zimní gumy, weather is changing, Don’t think about money, I don’t want to have problems, hovno, bůh, believe it or not, Falus a.s., Idiots l.t.d., Don’t complain, We are all criminals.“ Jak jste k tomu došel?
Nejsem básník, jen ta hesla vyplivuji, čímž zároveň lehce parafrázuji svět, který na nás takovými slovními plivanci útočí – svět reklamy. Vymýšlejí to celé týmy kreativců, kteří tím na nás na všechny šijí boudu. Tak si z nich dělám legraci.

 

Objektem na rozhraní sochy a básně je i váš krákoravě promlouvající havran na stromě. Jako by k vám přiletěl časem od Edgara Poa a zbláznil se z naší doby?
Havrani mě naprosto fascinují. Jsou to úžasně chytří tvorové, navíc s působivým mytologickým pozadím. Havran dokáže imitovat zvuky, takže jsem mu vložil do zobáku okleštěný jazyk reklamních sloganů, jako „Let’s make thinks better“ nebo „Just do it!“ A z těchto žvástů, vytržených z kontextu, jsem se pokusil poskládat zprávu, která v zobáku havrana získá metafyzický nádech. Zkusil jsem uplést z toho slovního průjmu bič.

 

Uplést z hovna bič, to je také počin až archetypální. Vybíráte si témata civilizačně pochmurná i existenciálně depresivní, ale v samotném ztvárnění vašich objektů je patrný úsměvný nadhled. Jaký význam přisuzujete humoru ve své tvorbě?
Dost zásadní. Myslím, že jako Češi jsme na to geneticky vybavení. Ten náš pivní distanc z nás na jednu stranu dělá tupé knedlíky, ale zároveň nabízí svobodu v úniku do ironie. Bez humoru by to tady nešlo, nejen v umění, ale ani v životě.

 

Nemáte pocit, že právě onen tradiční český humor, který dokáže démona proměnit v čerta, se z galerií i života vytrácí?
Těžko říct, já si rád dělám ze života legraci a on ze mě taky. Je ale pravda, že takový ten laskavý humor, nebo i nelaskavý, ale s přesahem, který vás přinutí se zamyslet, je dnes válcován prvoplánovými fóry, křečovitě drsnými a cynickými hláškami. Moudrých anekdot se nám nějak nedostává.

 

Některé vaše sochy se svou funkcí blíží loutkám, sám jste se mimo jiné věnoval kolektivní performanci v divadelní skupině Jednotka, expandujete tvorbou do veřejného prostoru. Nakolik je pro vás důležité oslovovat obyčejné lidi mimo galerii a uměleckou smetánku?
Nesmírně důležité. To je to, co mě vlastně nejvíc baví, když nachytáte nebo nějak jinak oslovíte člověka, který není vůbec zatížen takovou tou kunsthistorickou břečkou. V tom je pouliční divadlo velice inspirativní. Když jsme dělali s Jednotkou naše divadelní věci, byla to obrovská satisfakce. Přijedete do nějakého města nebo vesnice a tam to rozbalíte, děje se to přímo v tu chvíli, teď a tady, je to událost, která je neopakovatelná. Je skvělé, když vidíte, že lidé, kteří by nikdy nepřišli do galerie, protože jsou tak už a priori nastavení, se nechají nachytat.

 

Přiznám se, že jsem se v Městské knihovně taky nechal nachytat. Člověk vejde do galerie a najednou se ocitá v obchodě se smíšeným zbožím, kde si u paní pokladní můžete koupit pivo, prášek na praní nebo toaletní papír. Celou galerii jste přeoral, pobořil, vpustil do ní světlo. Jak se vám takový nápad prosazoval?
Nic jednoduchého to nebylo, protože ta instituce je hodně zkostnatělá. Ale ve srovnání s Veletržním palácem zase nejsou ozbrojení, není tam žádná ABL ochranka. Takže vlastně paráda. Nakonec to klaplo. Věděl jsem, že musím být radikální, přemostit dusivou deku té instituce.

 

Architektonický oblouk rozhovoru se uzavírá, což je pravý čas položit vám znovu úvodní otázku, ze které jste se elegantně vyvlékl: Co si myslíte o budoucnosti lidstva?
Vy si nedáte pokoj! No, po pravdě řečeno to s námi vypadá dost špatně, ale tak to bylo víceméně vždycky. Já věřím, že to nějak přemostíme, princip přežití je pořád zásadní a až nám opravdu poteče do bot, budeme schopni přešaltovat na nějaké nové metody. Do té doby vydrancujeme, co půjde, ale pak to snad zase nějak zachráníme, když do nás nenabourá nějaký meteorit. Ale kdo ví, jsou i tací, kteří si to nemyslí. Uvidíme letos v prosinci, jak říkali staří Mayové.


Share on Myspace

Kultura