Režisér snímku Zatoulaný Camille Vidal-Naquet chodil téměř tři roky do Bouloňského lesíku na okraji Paříže, kde se nabízejí homosexuální prostituti. Mluvil s nimi, poznával je a zamiloval si je (tím nemyslím sexuálně). A jeho filmu to velmi ublížilo.
Dvaadvacetiletý bezdomovec Leo si vydělává na ulici prostitucí a jediné, co ho zajímá, je kouření cracku, pervitinu a hašiše. (Hraje ho Félix Maritaud, kterého čeští diváci mohli zaznamenat v jiném filmu s gay tematikou filmu 120 BPM.) Je zamilovaný do svého "kolegy" Ahda, který je ovšem heterosexuál a prostituce s muži je pro něj prostě práce.
Leo je takovým mužem bez vlastností, žije daným okamžikem a jen fakt, že trpí chronickým kašlem, který postupně huntuje jeho tělo, je hybatelem nějakého děje (i když tvrzení lékařky, že má zápal plic s náběhem na tuberkulózu je trochu legrační, bakterii tuberkulózy buď v těle máte, nebo nikoliv). Režisér ho ukazuje jako takové zvířátko, které nemá vlastní odpovědnost. Pozoruhodná je bezproblematičnost hlavního hrdiny: nemá vlastně jiný problém než marnou lásku a nemoc, a je tím pádem vlastně ničím nezkažený.
Vlastně problematické moc nejsou ani jiné postavy, sem tam sice dojde ke konfliktu, ale nejde o nic tragického. Tvůrce filmu se nesnaží jejich životy nějak hodnotit, jenže právě to je obrovským selháním. Prodávání vlastního těla je zde líčeno jako něco, co s sebou nenese žádná rizika (kromě zvrhlého zákazníka zvaného Pianista, před kterým se ovšem všichni varují). Dokonce když Leo s dalším prostitutem jednoho zákazníka uspí, je následné "bílení" bytu citlivé, v zásadě vezmou jen cetky.
Ale co, lze namítnout, i Bohumil Hrabal dokázal udělat z hospodských ochlastů zajímavé postavičky. Jenže Vidal-Naquet nemá dar hledat perličky na dně, v jeho pojetí je dno plné normálních lidí, kteří jsou úplně stejní jako třeba dělníci v továrně. A někdy proto se divák diví, když filmem probleskne úvaha, že nemohou jinak. Třeba když se Leo loučí s Ahdem, který odjíždí s postarším homosexuálem do Španělska, protože nemá jiné východisko a tam zase "začne trénovat". Proč si ale tento svalnatý a pohledný zdravý muž zvolí tuto cestu, jasné není. Je líný a pohodlný? Nikdy by nesplatil své dluhy? Žádná odpověď: ta by totiž mohla narušit celé pojetí filmu.
A tak sledujeme různé příhody, které Vidal-Naquet zřejmě v průběhu let zaznamenal, všechny jsou celkem milé (i když dětem bych je nevyprávěl) a i trochu agresivní snaha dvou vymydlených cool homosexuálů narvat Leovi do análu "sloní" dildo vlastně končí spravedlivým trestem. A protože v posledních letech musí být ve francouzských filmech o homosexuálech ztopořené penisy, veze se na této vlně i Vidal-Naquet. Jeho pokus o artový film se tu dostává přes hranici soft pornografie a není moc jasné proč, leda že je to komerční počin kvůli gay divákům.
Leo také učiní krok k opuštění světa pouliční prostituce, ale dopředu můžeme tušit, že nebude úspěšný, protože vlastně nechce. A i když v závěru filmu budeme ignorovat některé (dosti nedůstojné) polopatismy (jako parafráze Krista sundaného z kříže s jeho matkou) a očekávaná vyústění děje, stejně nám zbude (přes veškerou Maritaudovu snahu hrát na hranici fyzických sil, což je asi jediný klad snímku) jen zapomenutelná historka, která v nás nevzbudila žádné emoce. Když totiž chcete zaujmout vyprávěním, nestačí, že danou postavu či prostředí milujete, jako se to stalo Vidal-Naquetovi.
