Prkna, která znamenají svět, ho nepřivítala nejvlídněji. V nabubřelém černém fráčku nanicovatého, užvaněného maloměšťáka, jemuž trčí sláma z dřeváků, dělal kašpara a dostával na frak od kolegy Kašpárka. Soucit přitom nevzbuzoval. Vhodného partnera si taky nemohl najít, byl vyděděncem. Tuto pohnutou historii bychom mu neměli připomínat… Ale při oslavách životního jubilea je to povoleno. Tedy: před sto lety spatřuje jeho ušatá pleš světlo světa. Nebojte, nebude trvat dlouho a své místo na slunci najde. Brzy se totiž stane taťuldou. Všechno nejlepší, pane Spejble!

První krůčky

Podle návrhu plzeňského profesora a divadelního entuziasty Josefa Skupy vyřeže loutku Spejbla Karel Nosek už na sklonku roku 1919. Skupa v té době vystupuje v Loutkovém divadle Feriálních osad s Kašpárkem a na podzim 1920 (přesné datum není známo) k tradiční figurce poprvé připojí cvičence na hrazdě v podání prapodivné, zlověstně vyhlížející loutky s ostře řezanými rysy. Jak vysvětluje kurátor nedávné výstavy plzeňského Muzea loutek věnované Spejblovu výročí, Tomáš Pfejfer, marioneta vycházela z dadaistické formy, která teprve přicházela do módy, a diváci ani herci na ni nebyli připraveni. Budila nanejvýš rozpaky. Teprve drobné úpravy, mírné zaoblení tvarů, jí dodaly přívětivější vzezření, na němž se ve 40. letech postava de facto ustálila (originál loutky však dnes není k nalezení). To jsme ale přeskočili nejdůležitější etapu v utváření jejího charakteru. Šest let po neslavném jevištním debutu jí osud přihraje na scénu rovnocenného partnera – syna. Gustav Nosek, synovec zmiňovaného řezbáře, vytvoří zmenšenou kopii Spejbla jako překvapení pro Skupu. U diváků dvojice okamžitě zaboduje. Sami jí spontánně přisoudí, zprvu nezamýšlený, pokrevní vztah. Rodinná vazba, která se příchodem Hurvínka (ještě ze začátku označovaného jako Spejblík či Spejblátko) ustaví, znamená rozhodující předěl ve Spejblově jevištní kariéře.

Zapomeňte však na starostlivého, roztomile zmateného otce, usedlého vyznavače konzervativních hodnot, kterému Hurvínek komplikuje život svými lumpárnami, jak Spejbla známe dnes. Jeho počátky provází nespoutaný životní styl a milostné pletky, a tak se o potomka zatím příliš nezajímá. Dialog otce a syna už nicméně tvoří jádro představení. Generační rozdělení rolí poskytuje úrodnou půdu pro divácky vděčnou konfrontaci dvou rozdílných světů: starší neustále poučuje, rozumuje, ale ve své prostoduchosti vše poplete, a ten mladší ho vždy přechytračí svou mazaností a důvtipem. Z tohoto období pocházejí dnes již legendární scénky postavené na jazykových hříčkách. Vpravdě výchovnou roli převezme Spejbl teprve v interpretaci Miloše Kirschnera, kterého Skupa roku 1956 jmenuje svým nástupcem. V jeho pojetí už taťulda dokáže prohlédnout Hurvínkovy rošťárny, přece jen vyzraje a zmoudří. Ve Spejblových historických proměnách je také výmluvně zaznamenán vývoj modelu rodičovství – od rádoby autoritativního, až autoritářského prvorepublikového vzorce ke stále benevolentnějšímu přístupu moderního otce. Martin Klásek, současný šéf uměleckého souboru Divadla S+H, v pořadí třetí interpret Spejbla a Hurvínka, který prohlubuje vytyčenou charakterovou linii, má v jejich vztahu jasno: „Je určitě takový, jaký má mezi tátou a synem být. Milující rodič a zrovna tak milující syn. Hurvínek si taťuldu rád dobírá, zvláště když cítí, že je rodič ve výchově či v odpovědích na synkovy provokující dotazy na tenkém ledě, ale nikdy nepřekročí pomyslnou čáru v úctě k otci. A protože v této domácnosti chybí matka (ta je, jak známo, neznámá!), jsou na sebe vázaní o to víc.“

Matka chybí, zato otců je hned několik. Povzbuzen popularitou svých loutek, zakládá Skupa roku 1930 v Plzni první profesionální loutkovou scénu. Počíná se tradice, jež na dalších 90 let ponese značku Divadlo Spejbla a Hurvínka. Jezdí po republice a podniká i první cesty po Evropě. Tomáš Pfejfer poukazuje na to, že humor klaunské dvojice je komickou hlasovou a pohybovou stylizací přenosný i bez textového základu. Skupa podle něj dovedl svůj hlasový rozsah z pomalého, bručivě huhňavého basu do fistule k mistrovství. Kirschner však posune předchozí zahraniční výjezdy na další „level“ – představení nastuduje vždy v jazyce hostitelské země. Stále živá praxe tak čítá už 22 jazyků, v nichž Spejbl s Hurvínkem vylíčili své lapálie. Nepřekvapí, že hlavně díky nim má české loutkářství zvuk i za hranicemi.

Na vrcholu sil

Vraťme se zpátky do Plzně. Dříve než bude roku 1944 Skupovo divadlo dočasně zrušeno a jeho majitel zatčen gestapem, stihne zažít svou největší éru. Ohrožená suverenita státu nabízí živnou půdu pro satiru, která je pevně vepsána do pracovní náplně dvojice slavných dřevěných klaunů. Vzniká hra Kolotoč o třech poschodích, jež bezprostředně reaguje na mnichovský diktát. Spejbl s Hurvínkem, vydáni na pospas rozpínavé sousedce Drbálkové, se nakrátko stávají mluvčími utlačovaného národa. Po válce bude všechno jinak. Znovuotevřené divadlo se natrvalo usídlí v Praze, ale vynucená pauza a proměněná společenská situace s sebou přináší tvůrčí nejistotu a později i umělecké kompromisy. Padesátá léta bezbřehým jazykovým hrátkám nepřejí, přesto se kritický duch z produkcí zcela nevytrácí. Skupa se těsně před svou smrtí ještě rozloučí odvážnou satirou Spejbl na Venuši, ale to už se kormidla ujímá jeho následovník Kirschner, který kvůli svému kádrovému profilu nemá zprvu na růžích ustláno. Roku 1966, když se konečně stává i ředitelem divadla, nastupuje do souboru také jeho budoucí manželka Helena Štáchová a scéna zažívá další rozkvět.

V tomto období se formuje dnešní podoba Spejblovy „rodinky“. Mánička, která se sice společně se psem Žerykem objevuje na pódiu už v roce 1930 (na její podobě se vedle Skupy výtvarně podílel i jeho žák Jiří Trnka), teprve nyní dospěje do Hurvínkovy plnohodnotné parťačky. Z původní permanentně udivené, přeposlušné holčičky, ječivou fistulkou pečlivě artikulující každé slovo, se vyvine ve vzornou školačku schopnou se už za sebe postavit. Také se stabilizuje její vzhled a z někdejší sumy opatrovnic vykrystalizuje jediná, bábinka. Kateřina Hovorková, nejmladší z loutek, supluje Spejblovi trvalou ženskou protiváhu od roku 1971. Štáchová přitom naváže na tradici Josefa Skupy, rozvíjenou Milošem Kirschnerem, a obě loutky začne sama hlasově diferencovat. 

Slova, slova, slova

Jestliže si Skupa jako jevištní technik vystačil s minimalistickou scénou a maximum pozornosti věnoval dialogu loutkových protihráčů, s Kirschnerem začíná etapa hledání nových vizuálních prostředků a prostorových vztahů. Experimentuje s černým divadlem a porušuje dosud závazné iluzivní rámování her předsunutím loutek na forbínu s vodiči jako přiznanou součástí představení. Výtvarnou stránku podpořenou snahou expandovat z kukátkového prostoru akcentuje i současný tvůrčí tým. Efektivní uplatnění moderních jevištních technologií představuje podle ředitelky divadla a dcery Miloše Kirschnera, Denisy Kirschnerové, jednu z aktuálních výzev. Přitom hlavní oporou inscenací musí zůstat text. Připomeňme jen, že důležitým vedlejším produktem značky S+H byly od nepaměti audionahrávky a knížky. 

Nakladatelství Supraphon vloni oslavilo devadesát let trvající spolupráci se Skupovými loutkami a u příležitosti letošního výročí vydalo výběrové CD se čtyřmi generacemi interpretů (nejmladším je poslední tři roky alternující Ondřej Lážnovský) pod názvem Ať žije Spejbl! Mimochodem, zvukovou historii Spejbla a Hurvínka rozebírá detailně stejnojmenný celoroční seriál recenzenta Kamila Fajmona na serveru naposlech.cz. Odkazují na něj webové stránky Divadla S+H, které během koronavirové krize nelenily a zpřístupnily svá zábavně-vzdělávací videa, včetně nově vzniklého dvanáctidílného projektu Hurvínkova nedělní chvilka pandemie s texty básníka Robina Krále. Divadlo navíc jako jedno z prvních už v polovině května zahájilo provoz. Ještě před prázdninami tak stihne uvést premiéru „miminí“ interaktivní hry Žeryčku, hop!, která bude poprvé v historii této scény určena batolatům a přizpůsobena jejich smyslovému vnímání. 

Hlavní devízou Divadla S+H zůstává však slovní humor zavedených charakterových typů, které se dokážou adaptovat na aktuální situaci, aniž by zcela opustily lidovou marionetovou tradici, z níž vzešly. Vyvíjejí se, aby byly s to reflektovat současnost, ale zároveň jen do té míry, aby neztratily svou svébytnost. K té patří i osobitý slovník postav, jak upozorňuje Martin Klásek, tu a tam proložený anachronismem. I jejich jazyk se ale přizpůsobuje moderní době, pokud, jak dodává Spejblův jevištní mluvčí, zůstane v mezích dobrého vkusu a slušnosti. A tak Mánička nyní mimoděk chatuje na Facebooku, zatímco stoletý stařík dávno vyměnil oplzlé písničky svých mladistvých let za kultivovanější filozofické glosy. Ani ve vzrůstající krizi tištěných médií ale patrně noviny za tablet hned tak nevymění. Nezbývá než popřát mu další věrné generace jak dětských, tak dospělých diváků a, zkrátka, dlouhou expirační dobu.

 

Zaujal vás náš článek? Chcete loutkám vdechnout život?

Vyšší odborná škola herecká Praha vyhlašuje na 29. a 30. června termín druhého kola přijímacího řízení oboru Herectví s loutkou.

Přihlášku lze zaslat či doručit do 23. června na adresu Vyšší odborná škola herecká, Hadovitá 1023/7, 141 00 Praha 4 nebo elektronicky na vTato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pomůžeme vám splnit vaše sny!

 


Share on Myspace

Kultura