Pražský Činoherní klub měl naplánováno uvést psychologické drama Petera Shaffera s názvem Equus v květnu tohoto roku. Koronavirová situace však plány na čas pozastavila a premiéru o pár měsíců posunula. Zkoušky pod režijním vedením Martina Čičváka už ale znovu probíhají, v hlavních rolích se diváci mohou těšit na Pavla Kikinčuka a Ondřeje Rychlého. Premiéra „Činoherák“ čeká 24. září.
Mladík Alan Strang oslepil šest koní kovovým bodcem. Soudkyni Hesther Salomonové se podaří poslat ho místo do vězení do ústavní léčby k psychiatrovi Martinovi Dysartovi, který se pokusí rozkrýt, co ho k činu vedlo. Dialog s mladíkem vytrhne vyhořelého psychiatra z rutiny jeho práce a poskytne mu až nečekanou sebereflexi. Peter Shaffer v předmluvě k Equusovi píše, že ho inspiroval znepokojivý zločin, o kterém se zmínil jeho kamarád při cestě autem a který postrádal jakékoli srozumitelné vysvětlení. Detaily případu se nikdy nedozvěděl, od začátku ho ale fascinoval natolik, že se rozhodl pokusit o vlastní interpretaci.
Drama Petera Shaffera Equus je ve Velké Británii moderní klasikou. V roce 1973 vznikla inscenace režiséra Johna Dextera s Alecem McGowenem (jako doktorem Dysartem) a Peterem Firthem (jako Alanem Strangem). Byla natolik úspěšná, že se o pár let později dostala na newyorskou Broadway, kde se neméně úspěšně odehrálo více než 1200 představení. V roli doktora Dysarta se vystřídali Anthony Hopkins, Richard Burton, Leonard Nimoy a Anthony Perkins. V roce 1977 byl natočen stejnojmenný film.
Není divu, že se do nové inscenace v Londýně nikdo nehrnul. Až v roce 2006 ohlásili producenti událost na West Endu – inscenaci Equuse s Alecem McGowenem (Dysart z původní inscenace; nakonec ho však nahradil Richard Griffiths) a s Danielem Radcliffem – zářící hvězdou Harryho Pottera. To samozřejmě způsobilo největší pozdvižení. O to větší, že postava Alana má v textu předepsanou nahou scénu a Daniel Radcliffe se nechal slyšet, že nechce nic zmírňovat nebo zakrývat. Loni v únoru měla pak premiéru inscenace režiséra Neda Bennetta v Theatre Royal Stratford East, kde koně – oproti inscenační tradici masek – hráli tanečníci a pouze pohybem.
Jak vznikla myšlenka uvést hru na jevišti Činoherního klubu? „Equus byl jeden z mých prvních zážitků z divadla, když mi bylo patnáct. Hráli to v divadle v Košicích. A to byl důvod, proč jsem se do něj zamiloval. Patnáctiletý člověk má z divadla úplně jiný zážitek. Pamatuji si hlavního představitele, jak byl poutavý, jak jsme na něm viseli a šli s ním. Tuhle emoci bych chtěl do inscenace přenést. Řekl jsem, pojďme udělat Equuse, ale musíme se na něj podívat dnešníma očima. Divadlo se v současnosti strašně rychle mění; rozezkoušíte inscenaci, a do premiéry je stará. Jazyk stárne. Všechno se rychle vyvíjí. Váhal jsem tedy jenom, jestli je to v případě Equuse opravdu možné, jestli není ta hra příliš pevně svázaná se svou antiiluzivní formou. Ale když se všechny ty nánosy 70. let, vkus dramatika a estetika měšťanského myšlení odstraní, nastoupí ten chlapec a my víme, že kovovým bodcem oslepil šest koní, a jdeme cestou analýzy té vzpoury, která v něm je, je to absolutně současné,” říká režisér Martin Čičvák.
