Francouzský prezident musí řešit problém, který začal vznikat už v době, kdy se narodil.
Mulhouse čili česky Mylhúzy je město velikosti Olomouce, které se nachází v jižním Alsasku, nedaleko horského pásma jménem Vogézy. V letech 1871–1918 leželo město i se svým okolím v císařském Německu a místní obyvatelstvo opravdu mluvilo převážně německy. Ještě za druhé světové války sloužili Alsasané ve Wehrmachtu, i když se některým moc nechtělo, a bohužel měli určitý podíl i na masakru v Oradour-sur-Glane, francouzských Lidicích.
Dnes je to tedy součást Francie, i když si toto území Francie musela dobýt; bez vítězství v první světové válce by nejspíš všechno bylo jinak. Nedávná návštěva prezidenta Macrona ovšem přivedla pozornost k otázce, jestli to pořád ještě stoprocentně platí.
Macron si vybral právě návštěvu Mylhúz k tomu, aby deklaroval změny v politice státu vůči zahraničním vlivům v muslimské komunitě. Mimo jiné má být osekán program, v jehož rámci přicházelo do Francie ročně tři sta imámů z Alžírska, Maroka, Tuniska a Turecka. Program funguje zhruba stejně dlouho, jako je Macron na světě – vznikl totiž roku 1977 (Macron sám se narodil 21. prosince téhož roku). Můžeme si vcelku snadno spočítat, kolik zhruba těch imámů za tu dobu bylo: přes deset tisíc.
Samotné Mylhúzy jsou sídlem velké mešity Al-Núr. Popis projektu na Weltu prozrazuje, že záměrem stavitelů bylo zřídit v jejím rámci kompletní komunitní centrum: nachází se tu nejen modlitebna, ale i nákupní centrum, školky pro děti, fitness centrum, holičský salon, pětadvacetimetrový bazén se striktně oddělenými otevíracími hodinami pro ženy a muže, a dokonce i márnice. Samotná modlitebna zabírá jen 13 procent celé plochy stavby!
Stavba začala roku 2009, ale její dokončení se protáhlo, protože roku 2012 zakázal francouzský stát další financování z ciziny (kolem 80 procent nákladů na její stavbu bylo i tak pokryto ropnými královstvími z Perského zálivu). Pravicový list Valeurs Actuelles nyní zveřejnil rozsáhlý článek shrnující kontroverze kolem stavby: už první velké shromáždění mělo za hosta prominentního antisemitu Sawfata Hidžázího, kterému sousední Velká Británie zakázala vstup na své území, a podporu projektu vyjádřil i světoznámý fanatik Júsuf Karadáví, který nesmí navštívit ani Francii. Kolem celého projektu se točí větší množství členů Muslimského bratrstva a také lidé vysloveně napojení na radikály.
Někteří místní politici, a to i za dříve dominantní pravicovou stranu UMP, dostavbu mešity podporují (viz tentýž článek), ale stejně jde o politicky bolestivé místo. Jednak kvůli neprůhlednému financování z ciziny a vazbám na nebezpečné lidi, jednak kvůli tomu, že jeho univerzální nábožensko-společenský charakter až moc odráží ideály Muslimských bratří. Podle nich by správný věřící měl trávit svůj život pokud možno odděleně od nevěřících a nepřicházet s nimi do kontaktu častěji, než je nezbytně nutné.
Ve Francii se takovému oddělení obyvatelstva říká communautarisme a je to přesně to, proti čemu současný prezident opakovaně vystupuje. Ale při svém vystoupení v Mylhúzách se přímo o mešitě Al-Núr nezmínil. Jenom o projektech financovaných z ciziny obecně.
Communautarisme ve Francii je víceméně totéž co Parallelgesellschaften v Německu: tentýž problém pojmenovaný jiným slovem (ne, že by na tom jiné státy byly lépe – zpráva baronesy Casey před třemi lety popisovala rozmáhající se segregaci komunit ve Velké Británii). Zajímavý je v téhle souvislosti ovšem ještě jiný pojem, a to Quartier de reconquête républicaine, vládní program, jehož cílem je „znovuovládnutí“ problémových oblastí strukturami Francouzské republiky. Na jejich seznamu je i Bourtzwiller, dvacetitisícová čtvrť v Mylhúzách.
Ztracená území republiky je jméno knihy Emmanuela Brennera, která popisuje dění v ghettech. Vyšla poprvé už skoro před dvaceti lety (2002) – aneb, ne že se o tom neví pěkně dlouho. Francouzská národní pravice si pojem osvojila, hlavně sympatizanti Rassemblement National (dříve Front National), ale třeba ještě takové New York Times s ním roku 2015 zacházely poněkud odtažitě (what Ms. Le Pen described as „lost territories“).
Dnes tedy ztracenost některých teritorií akceptovala i středová vláda Emmanuela Macrona. Kdyby nebyly ztraceny, těžko by bylo zapotřebí zavádět oficiální program, jehož samotné jméno odkazuje na jejich „znovuovládnutí“ či „znovudobytí“ (reconquête, slovo se stejným kořenem jako dávná iberská reconquista), a jehož součástí je posilování policejní přítomnosti ve vyjmenovaných čtvrtích.
Realita si vždycky najde nějakou cestu k akceptaci, i když v tomto případě to trvalo více než patnáct let. Jiná otázka je, zda se zrovna prezident Macron hodí k nějakému znovudobývání. Zrovna toto by byl tvrdý oříšek i pro skutečného vojáka Charlese de Gaulla.
Toto je totiž válka odehrávající se převážně v rovině myšlenek a přesvědčování. Rád bych se mýlil, ale mám dojem, že zrovna v těchto disciplínách má druhá strana náskok.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
