Někdy se dlouho, předlouho nic neděje, i když z různých narážek a indicií soudíte, že pod příkrovem ledu jsou skryty značné síly, které chtějí ven. Pak jednoho dne povolí ten povrch na jednom nenápadném místě. A během chvilky je z nudné, zamrzlé plochy divoká řeka plná ostrých a zubatých ker, které se s mohutným řevem lámou na menší kousky a při své cestě k moři strhávají pilíře mostů. Takhle nějak na mne působí důsledky durynské krize uvnitř CDU.
Místopředseda durynského zemského sdružení CDU a poslanec zemského sněmu, Michael Heym, napadl 12. února kancléřku Merkelovou způsobem, který jsem ještě z téhle krotké politické strany neslyšel. Řekl, že její jednání v krizi, hlavně pak její slova o „neodpustitelnosti“ a o tom, že výsledky volby musejí být „vzaty zpět“, mu připomněly nejhlubší časy NDR. Zároveň potvrdil, že volba Kemmericha byla jednohlasným rozhodnutím poslaneckého klubu, že o možné podpoře ze strany AfD se mluvilo a že s touto možností byli poslanci za CDU srozuměni.
„Nebylo na tom nic špatného,“ řekl Heym. „Byla to demokratická, legitimní volba.“ Kritizoval mediální a společenskou štvanici (Hetzjagd, to samé slovo, které se používalo ve spojitosti s nepokoji v Saské Kamenici), která se následně rozpoutala. Pokud s takovými výsledky společnost nedokáže žít, měla by podle jeho názoru AfD raději zakázat.
No, to jsem zvědav, co se teď kolem Heyma bude dít a zda náhodou nevystřídá Kemmericha v čele pelotonu momentálně nejvíce nenáviděných pravicových politiků. A rovněž na to, zda proti němu centrála nějak zasáhne. Přirovnat jednání Merkelové k poměrům za bývalé NDR, to je přeci jen od zemského poslance CDU vážná rebelie.
Další téma, kolem kterého nyní v CDU bijí blesky, je Werteunion (WU), stranická frakce, která prosazuje návrat ke konzervativnímu pojetí politiky. WU je nepočetná, má jen asi jedno procento všech členů CDU, ale v médiích je dost hlasitá a řadí se k ní například Hans-Georg Maaßen, bývalý šéf vnitřní kontrarozvědky.
Už nějakou dobu bylo patrné, že WU svojí existencí a požadavky dráždí politiky středového proudu, ale tentokrát je roztržka otevřená. Christian Bäumler, místopředseda sdružení zaměstnavatelů v CDU, označil Werteunion za „pomocný sbor AfD“ a dodal, že „kdo nesdílí hodnoty CDU, nemá v ní co dělat.“
V médiích se objevila zpráva, že šéf WU Alexander Mitsch poslal roku 2016 na konto AfD peníze, jednou 20 a podruhé 100 eur, a že dokonce zvažoval stranický přestup. Mitsch k tomu řekl, že od přestupu jej odradila osobní setkání s některými členy AfD. To je nejspíš asi taky neodpustitelné, protože předseda mládežnické Junge Union Tillmann se od něj distancoval a řekl, že (Mitsch) se má zeptat sám sebe, zda je jeho místo opravdu ještě v CDU. A 13. února se od Werteunion distancoval také Ralph Brinkhaus, šéf spolkového poslaneckého klubu, který řekl, že kdo se jasně nevyhradí vůči pravičákům (Abgrenzung nach rechts), není v CDU „správně“.
Europoslanec za CDU Elmar Brok zase popsal WU jako „rakovinu“: „To je jako rakovina. S něčím takovým musí člověk hned od počátku s veškerou bezohledností bojovat, aby se takováhle rakovina nemohla vplížit do strany.“ (Upřímně mě to použití slov „bezohledně bojovat“, „rakovina“ a „vplížit“ v politické řeči dost znervózňuje, protože i jako Neněmci je mi známo, že tímhle typem slovní zásoby oplývala zrovna nacistická propaganda. Právě ono rücksichtslos bylo v oněch časech považováno za kladné slovo vyjadřující energii a odhodlání, tedy stejně jako v tomto citátu. A přirovnání oponentů k plížícím se parazitům či nemocem taky sedí. Tak tenhle pán reprezentuje středovou stranu v Evropském parlamentu. A patří k jejím veteránům, není to žádná bezvýznamná osoba z páté řady odzadu.)
Tím není výčet čerstvých útoků vůči Werteunion u konce, opřela se do nich i odcházející předsedkyně Annegret Kramp-Karrenbauer těmito slovy: „Otázka, kterou si jeden každý, kdo by se rád angažoval u Werteunion, musí položit, je, zda přitom ještě může zůstat členem CDU.“ A její nástupce v roli sárského premiéra, Tobias Hans, řekl: „Vnímám Werteunion jako urážku každého člena CDU. Z takových výroků si troufám usoudit, že je chtějí hromadně vyloučit nebo přimět k odchodu jinými prostředky. Tohle sektářství považuji osobně za vážný problém.
Merkelová čerstvě prohlásila, že cílem AfD je zničit demokracii (Demokratie kaputtmachen). Ale tenhle druh útoků proti vnitřnímu disentu, navíc u vládní strany, mi přijde jako daleko vážnější ohrožení demokracie než cokoliv, co zatím reálně udělala nebo třeba jen i slibovala udělat opoziční AfD. A to i přesto, že někteří její členové mají za sebou všelijaké výroky, ano, vím o nich.
Vznik znepřátelených sekt a jejich vylučování ze strany je vůbec na pravici, ba i ve „středu“ (ať to znamená cokoliv), dost vzácný jev. To bylo typické spíše u komunistů, u kterých také existovaly pojmy jako pravicová úchylka nebo pravicové živly, od kterých se u nás KSČ po roce 1968 „očišťovala“. O „titoismu“, ze kterého se po roztržce Stalina s Jugoslávií stal hrdelní zločin, ani nemluvě.
Jakákoliv strana, která si chce zachovat status strany velké, musí počítat s tím, že uvnitř ní bude existovat značné rozkročení názorů, a ještě větší mezi jejími voliči. Je nepřirozené, aby si ve straně, která si klade ambice získat ve volbách třeba 30 procent hlasů (a to by byl donedávna pro CDU špatný výsledek, tedy před dnešní pozdně merkelovskou érou), všichni mysleli totéž nebo skoro totéž. Tedy že by se ze spektra názorů stala „názorová chodba“ tak úzká, že se jejích protilehlých zdí můžete dotknout zároveň. (Mimochodem, pojem „názorová chodba“ vznikl ve Švédsku – kde jinde… Tam nebo v Německu, třetí takhle sešněrovaný demokratický stát mě nenapadá.)
Ale přesně k tomuhle se asi v případě CDU schyluje. Inu, „schlimmer geht immer“, že? Vítejte v názorové chodbě, přátelé. Je v ní prý i dostatek prostoru k tancování. Třeba tomu mezi vejci.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
