Není důvod panikařit, ale na úplný klid to taky není. Co víme a co můžeme usuzovat o epidemii koronaviru v Číně.

Je to trochu déja vu, jak už mi taky napsalo pár čtenářů. Současný vývoj v čínském městě Wuhan poněkud připomíná hned dvě kapitoly z mých knížek: Variola vera! (Zapomenuté příběhy) a Bledý jezdec, bledý kůň (Zapomenuté příběhy 2). Jen holt v reálném světě a bez výhody zpětného pohledu, ve kterém je leccos jasnější.

Tento článek píšu ale i z jiného důvodu. Dost mě dráždí tendence internetových fór chytit se dvou totálně protilehlých pólů, v tomto případě paniky na jedné straně a stupidního omílání „je to pitomost a chřipka má víc obětí“ na straně druhé.

Nespolehlivé údaje

Čínská vláda je všelijaká, ale nikoliv úplně hloupá. Kvůli něčemu srovnatelnému s chřipkou by nestavěla dvě speciální nemocnice naráz ve zrychleném režimu a neuvalila karanténu na oblast, kde žije 35 milionů lidí. To je stojí reálné peníze a reálný ušlý zisk z podvázání hospodářské aktivity – v zemi, která povýšila ekonomický růst skoro nadevše. (Kromě vedoucí úlohy Strany a strýčka Si, samozřejmě.)

Pojďme se tedy podívat na to, co víme, a co aspoň víme, že nevíme.

Hlavní otázka: jaká jsou aktuální údaje uvolněné čínskou vládou, co se z nich dá usoudit a čím můžou být ovlivněny?

BBC má docela přehledná čísla: necelých tři tisíce potvrzených případů a osmdesát potvrzených úmrtí. Provedeme-li mechanickou kalkulaci, vychází to na tři procenta. Už to stačí některým, s odpuštěním bezmozkům, aby kokrhali na sociálních sítích, že je to ta chřipka apod.

No tak za prvé, tři procenta nejsou úplně málo. Ale ono asi u těch tří procent nezůstane. Když se podíváte na ta čísla důkladněji, vidíte, že za uzdravené bylo zatím uznáno jen 51 lidí a valná většina jich prostě ještě leží ve špitálech, z toho 461 v kritickém stavu. Někteří z těch kritických skoro určitě teprve umřou, a možná i z těch nekritických. Takže ta úmrtnost může taky být pět procent nebo sedm, to prostě nevíme. SARS, blízký příbuzný té dnešní nemoci, měl mortalitu jedenáct procent.

Toto může být do nějaké míry zase kompenzováno tím, že lehčí pacienti se možná do té nemocnice ani nedostanou. Nevíme, kolik lidí prodělalo jen nějakou lehčí formu a vyleželo si ji doma.

Kolik je vlastně nemocných?

Pak je další věc, kterou je nutno uvážit, a to kapacita laboratoří a personálu. Otestovat pacienta na přítomnost koronaviru není rutinní pětiminutová záležitost. Není to jako měření tlaku nebo glukózy nalačno, na které máme levné a osvědčené postupy. Ani ta Čína není schopna během pár týdnů rozjet mašinerii na rutinní testování desetitisíců vzorků.

Když jsem si pročítal různá zdravotnická fóra, narážel jsem opakovaně na tvrzení, že Číňané aktuálně dokážou otestovat zhruba tisíc pacientů denně. Nenarazil jsem na žádný tvrdý zdroj, ale v tomto článku se místní úřady v pátek chlubily, že až budou nějaké nové laboratoře plně hotové a funkční, budou schopny zpracovat dva tisíce vzorků denně. Takže to tvrzení, že v současné době je denní testovací kapacita kolem tisícovky, vypadá docela realisticky. Z čehož mimo jiné plyne, že množství těch pacientů, kteří byli až dosud skutečně otestováni, nemůže překračovat zhruba 50 tisíc, možná ani to ne.

No, a tím vzniká další zajímavá praktická otázka, totiž v jaké kolonce se ocitne třeba pacient, kterého někam přivezou a on vzápětí „exne“ ještě dříve, než jej stihli otestovat. Co mu napíšou do úmrtního listu? Asi ne koronavirus, když nebyl laboratorně prokázán. A mrtvolu nejspíš testovat nebudou, když kapacita laboratoří nestačí – přednost mají vzorky od živých pacientů.

Tipoval bych, že taková úmrtí se ve vládní statistice vůbec neobjeví. Neprokázáno, šlus, přeci tu diagnózu nemohou stanovit „od oka“. A odtud zdálky těžko odhadneme, kolik jich bylo.

Tak vidíte, jak je to těžké, a to jsme se ani nedostali k otázce, jak moc jsou ty statistiky upravované a zkreslované úmyslně.

Všichni lžou

Státy lžou, autoritářské i demokratické (vzpomeňte si na příběh o tom, jak Řecko kreativně účtovalo před přijetím eura), vesměs proto, aby se před světem přikrášlily. Ale v případě svobodnějších částí světa je to aspoň trochu kompenzováno existencí nějaké vrstvy na vládě nezávislých žurnalistů, blogerů a podobných existencí, které mají tendenci vyšťourávat údaje, jež měly zůstat skryty.

V případě Číny jsou ovšem všechna oficiální periodika pod dostatečně tuhým dohledem Strany na to, aby se na nezávislou investigativu spoléhat nedalo. Takže kromě státem odsouhlasených zpráv zbývá jen jeden další kanál, a to je divoká šeptanda na čínských sociálních sítích typu Weibo, občas doprovázená nějakou nahrávkou, o jejíž pravdivosti se můžeme jen dohadovat.

Jedna z nich, která se objevila včera, je tahle:

Tvrdí se tam, že nakažených už je devadesát tisíc, což vzhledem k velikosti Číny by nebylo zas tak absurdní číslo.

Ale zkuste nějak posoudit, jestli je to pravda. Já nevím, nemám křišťálovou kouli. Soudruhům z Pekingu obecně nevěřím ani nos mezi očima, ale jejich nepřátelé samozřejmě taky občas lžou. Navíc v takhle chaotické situaci se lze mýlit i zcela poctivě, bez zlých úmyslů.

To, co tam ta paní zmiňuje těsně před první minutou, je docela podstatné. Je lunární Nový rok, což je v Číně tradiční příležitost, kdy se scházejí rodiny. Asi jako u nás štědrovečerní večeře. V téhle době cestuje docela dost Číňanů-emigrantů zase zpátky do Číny, aby se setkali se svými příbuznými, a po několika dnech se zase rozletí zpátky do světa. Z hlediska možného šíření nějaké infekce po zeměkouli se to asi ani líp strefit nemohlo.

Mimochodem, Mongolsko právě zavřelo hranice s Čínou a vyhlásilo školní prázdniny až do 2. března.

Polévka z netopýrů

Chviličku bych se pozastavil ještě nad jednou věcí, a to je původ epidemie. Po internetu pobíhá teorie, že jde o virus uniklý z vojenské laboratoře. Ony tam ty laboratoře jsou, ale upřímně si spíš myslím, že jde o divoký přenos z přírody, protože Čína má velký problém s veřejnou hygienou. Věci, které se tam praktikují, by zděsily i našeho městského fyzikuse z 19. století.

Zábavný příklad toho, jak někteří tamní domorodci přistupují k hygieně, je třeba „odpadkový tuk“ (gutter oil). Zhruba řečeno, dlouho existovala čilá černá síť podnikavců, kteří sbírali vysmažený olej, a to i z kanalizace (tuk v kanalizaci je problém všude a vytváří místy až mnohatunové ucpávky), nějak základně jej přečistili a prodávali zpátky do restaurací. V roce 2011 se odhadovalo, že každý desátý pokrm prodaný v levnějších restauracích je usmažen na tomto svinstvu. Vláda proti tomu ovšem už léta vede kampaň a nejhorší jedinci dostali doživotí s tím, že v budoucnu je možný i trest smrti.

Proti čemu čínská vláda kampaň až dosud nevedla, jsou dost příšerné tradiční trhy (wet markets), kde můžete přímo vedle sebe koupit maso a živá zvířata, často nadivoko ulovená někde v lese nebo v rybníce, včetně netopýrů, žab, brouků, škorpionů a podobných pochoutek. Každý evropský hygienik by z toho dostal infarkt. (Popis českého cestovatele z roku 2018, dobrou chuť!). Nemám důvod o existenci tohoto jevu nijak pochybovat. Tohle mi líčil už jeden zcestovalý kolega asi před deseti lety a doprovázel to slovy „tam ti chudší lidi sežerou úplně cokoliv“.

Je podezření, že právě od netopýrů určených na polévku z jednoho takového makabrózního trhu se tentokrát epidemie začala šířit. Minulý týden čínská vláda konečně konání takových trhů zakázala, ale uvést to do praxe v miliardovém státě asi nebude zrovna rychlý proces.

Takovéto poměry si vysloveně koledovaly o nějaký problém. Teď tedy vznikl a uvidíme, jak velký nakonec bude. Upřímně mi největší starosti dělá možný přeskok takové nákazy do nedalekých lidských mravenišť, jako je třeba Bangladéš. Tam jsou na tom přeci jen organizačně a vědeckotechnicky daleko hůř než Čína. A panika ve stomilionovém státě by mohla mít horší efekty než infekce samotná.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace