Od americko-britské invaze do Iráku v roce 2003 žije tato země ve stavu ztracené státnosti. Jde o výsledek kombinace několika příčin. Klíčová je všudypřítomná íránská nadvláda. Specifickou formu poručnictví Írán realizoval pomocí desítek tisíc osob naprosto loajálních íránskému klerikálnímu režimu, kteří se metodicky infiltrovali do všech životně důležitých a klíčových pozic státního aparátu. Nemálo z nich je íránského původu a mají vedle iráckého také íránské občanství.

Írán prosadil své panství také pomocí proíránských šíitských milicí přidružených dnes k jedné organizaci Hašd al-Ša'bí, která je (stejně jako Hizb Alláh v Libanonu a hutíjské jednotky rebelů v Jemenu) de facto sekcí íránských elitních jednotek Quds. Tyto jednotky jsou aktivní mimo území Íránu, jde o předvoj íránských Revolučních gard. Některé milice (jako jednotky Nejvyšší rady islámské revoluce či jednotky Strany al-Dawa) aktivně bojovaly na válečné frontě na straně Íránu proti Iráku již během íránsko-irácké války (1980–1988).

Nutno připomenout pozadí organizace Hašd al-Ša’bí (česky Lidový mobilizační dav/shromáždění), která se stala ikonou radikálního šíitského sektářství. Byla zřízena na základě fetwy k džihádu, jenž vyslovila nejvyšší šíitská instance v Iráku, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání, 13. června 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Šlo o reakci na nebezpečí teroristického tzv. Islámského státu. Je dobře známo, že tato fetwa vůbec nevybízela k založení nové bojové organizaci. Přesto tak rozhodla íránská vůle, a to za tichého souhlasu šíitské náboženské „Almardža‘ia“ (význam tohoto institutu je doslova zdroj k imitaci/následování) v posvátném městě Nadžafu.

Několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů vstupovalo do nové, rychle vytvořené bojové ozbrojené organizace, organizačně nezávislé na regulérní irácké armádě. Do ní se přidružily i již existující proíránské ozbrojené šíitské milice jako Asaib Ahl al-Haq (Liga spravedlivých lidí, lídr Qais Chazali), Brigády Hizb Alláh (Brigády Boží strany, lídrem byl Američany zabitý Abu Mahdi al-Muhandis), Liga Badr nebo Sbor Badr (lídr Hadi al-Amiri), Jednotky al-Šahíd al-Sadr (lídr Abu Džásim al-Nasiri). Každá si ovšem uchovala své jméno.

Uvádí se, že dnes existuje 22 samostatných milicí, z toho je 14 nejsilnějších, proíránských milicí podřízeno veliteli íránských elitních jednotek Quds. Nutno zdůraznit, že milice Hašd al-Ša’bí, kterým velel a osobně je v poli řídil generál Kásim Suljemání, tehdy opravdu houževnatě bojovaly proti Islámskému státu. Dle spolehlivých reportů má dnes tato organizace 75 tisíc až 145 tisíc milicionářů.

Není výjimkou, že legální politické strany si vytvoří ozbrojené oddíly jako jakýsi bojový předvoj. Častější ovšem je, že proíránské ozbrojené šíitské oddíly (milice), které nebyly založeny jako součásti regulérní irácké armády, si zformovaly legální politické strany (či hnutí). Představitelé ozbrojených oddílů a přidružené politické strany jsou pak ti samí lidé a zaujímají posty ministrů, poslanců, nejvyšší funkce v armádě, policii a ve zpravodajských službách. Třeba nejvyšší velitel milicí Hašd al-Ša‘bí je poradcem pro národní bezpečnost a členem významné irácké Rady pro národní bezpečnost. Po posledních zmanipulovaných všeobecných volbách v roce 2018 ovládají dnes tyto militární politické síly spolu se sektářskými Sunnity politického islámu (tzv. proíránští Sunnité) irácký parlament. Ten má dvě tváře, první je civilní a druhá je skrytá (a rozhodující): militární.

Ani Kurdové moc nevybočují od výše řečeného. Obě tradiční frakce kurdského národního hnutí (Kurdská demokratická strana – zakladatelem byl Molla Mustafa Barzani, a Vlastenecký svaz Kurdistánu – zakladatelem byl Džalál Talabání) mají své ozbrojené bojovníky.

Organizace, které mají civilní politickou strukturu a současně ozbrojenou strukturu, by kdekoliv na světě měly být klasifikovány jako teroristické. Existují snahy oddělit tato dvě křídla od sebe a sice tak, že to slušné křídlo (civilní politické) je v souladu se zákonem, a to druhé, zlé křídlo (ozbrojené) je mimo zákon. Takový přístup sotva lze v reálném životě aplikovat. Jde o vskutku nechutnou maškarádu!

Íránské praktiky

Lze uvést bezpočet příkladů – významných i drobných – jak Írán ovládá, řídí a kontroluje Irák na všech úrovních: politické, ekonomické, sociální včetně náboženské a samozřejmě vojenské. Uveďme pro názornost některé ukázky.

První: Rozmístění íránských balistických raket na základnách milicí Hašd al-Ša'bí na území Iráku. Rakety jsou namířeny proti americkým vojákům, ale rovněž jsou určeny proti Izraeli. Čekají na vhodné podmínky pro pozemní transport do Sýrie, a dále do Libanonu, do rukou organizace Hizb Alláh. Vláda se přitom tváří, jako by nic nevěděla, přestože se tato záležitost stala veřejným tajemstvím. Usvědčující videa jsou dostupná na internetu. Dohledatelné jsou i záběry opakovaných leteckých bombardování základen s raketami a následné výbuchy a požáry (za těmito údery údajně stojí Izrael).

Druhá: Legalizace sektářských milicí Hašd al-Ša'bí zákonem usneseným parlamentem.

Zákon stanovil, že tyto milice jsou součástí vojenských sil, i když jsou na irácké armádě organizačně nezávislé. Podléhají předsedovi vlády jakožto nejvyššímu veliteli vojenských sil v zemi. Několikaleté zkušenosti ale dosvědčují, že milice ve skutečnosti přímo podléhají veliteli íránských jednotek Quds – donedávna tedy generálu Kásimovi Sulejmánímu. Aby íránským zájmům posloužily v plné míře, mají nejen vojenskou strukturu disponující zbrojním arzenálem, ale i zpravodajskou službu. Milice mají nárok na financování zbraní a vojenských zásob, milicionáři dostávají měsíční plat. V roce 2019 činil jejich rozpočet enormní 1,7 miliardy dolarů. (Pro srovnání: rozpočet zruinované provincie Ninive se správním střediskem Mosul činil v roce 2019 pouze 120 milionů USD. Přitom je tato provincie doposud v sutinách po osvobození od tzv. Islámského státu v červenci 2017).

Třetí: Skryté vytvoření tzv. krizové buňky (jakéhosi štábu) pod osobním velením generála Kásima Solejmáního, velitele íránských jednotek Quds.

Buňka byla vytvořena v prvním týdnu října 2019 ve čtvrti Čádirija/Bagdád v jedné z operačních budov Hašd al-Ša'bí. Jejím cílem je organizovat potlačení lidového povstání, které vypuklo 1. října 2019 a trvá dodnes. Mezi prvními požadavky povstání totiž bylo skoncování s íránskou hegemonií v zemi. Heslo demonstrantů „Írán pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ zaznívá všude. Vládní bezpečnostní síly a proíránské šíitské milice dosud nebyly schopny toto překvapivé mírové povstání zdolat

Členy této buňky, jak ukazují důvěryhodné materiály na internetu, byli významní vládní činitelé, velitelé šíitských milicí a rovněž významní íránští bezpečnostní experti. Její činnosti se zúčastnil osobně velitel Hašd al-Ša'bí, dále jeho zástupce Abu Mahdi al-Muhandis (nedávno zabitý americkým leteckým úderem), ředitel kanceláře předsedy vlády, velitel jednotek rychlého nasazení, velitel zpravodajského oddělení Hašd al-Ša'bí, velitelé z jednotek Badr, velitel milicí Charasání, velitel milicí Falanga pána mučedníků a další velitelé milicí a vládních bezpečnostních jednotek.

Mohutné demonstrace a rozsáhlá protestní shromáždění mladých Iráčanů nenechávají íránský a irácký vládnoucí establishment spát. Irácké centrum pro dokumentaci válečných zločinů (Iraqi Warcrimes Documentation Center) spočítal následky od prvního dne vypuknutí povstání 1. října 2019 do konce minulého roku: 669 mrtvých, 24 488 zraněných a 2 806 zatčených osob. Počet obětí napovídá, že jde o střetnutí neslučitelných protikladů: buď vyhraje povstání nebo autonomní protektorát.

Čtvrtá: Zasedání parlamentu dne 5. ledna 2020 k projednání ukončení přítomnosti amerických vojsk v Iráku.

Po fyzické likvidaci generála Kásima Sulejmáního a zástupce velitele Hašd al-Ša'bí Abu Mahdi al-Muhandise americkým leteckým úderem poblíž letiště v Bagdádu přijal irácký parlament usnesení adresované irácké vládě, aby začala jednat o stažení koaličních vojsk ze země, včetně amerických. Zasedání bojkotovali Kurdové, Sunnité politického islámu a další menší nezávislé bloky. Na zasedání byly výlučně proíránské šíitské strany, proto se zmíněné usnesení označuje za šíitské.

Kdo sledoval zasedání toho dne, slyšel proíránské projevy řečníků, jásot pro Sulajmáního a Chameneího a tiché vyhrůžky poslancům s jiným názorem, viděl poslance zvedat portréty jmenovaných Nemohl pak mít nejmenší pochyb o tom, že nejde o národní civilní zákonodárný institut, ale o dceřinou společnost řízenou Islámskou republikou Írán, spolek lídrů silových milicí a agresivních sektářských stran, kteří zcela ovládají parlament ve prospěch Íránu.

Někteří přítomní poslanci vedli dav příslušníků milicí při útoku na americké velvyslanectví v zabezpečené čtvrti (tzv. Zelené zóně v Bagdádu) těsně po zabití generála Kásima Sulajmáního. Protestující zapálili recepční sál a část zdi. Na zdi provokativně napsali „Sulajmání je můj vůdce“, zvedali portréty Sulejmáního a Chameneího a pokřikovali „Ať žije Írán“. Dovnitř opevněného objektu se však nedostali.

Kdo žádá v této chvíli odchod amerických vojsk z Iráku, výslovně prosazuje totální dominanci Íránu v Iráku. Navíc nabízí regeneraci Islámského státu v Iráku.

Pátá: Zábavný příklad ze zahraničního obchodu Irák – Írán.

Jde o doklad vládní korupce a praní špinavých peněz. Irák podle oficiálních vládních dokumentů v roce 2017 zaplatil Íránu za dovezené vodní melouny 2,8 miliardy USD a za rajčata 1,6 miliardy dolarů. Pokud vycházíme z tržní ceny těchto komodit, výše zmíněných finančních úhrad a 36milionové populace Iráku, dojdeme k tomu, že množství „spotřebovaných“ melounů a rajčat by se mělo zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Tento příklad ukazuje, jak Írán ždímá protektorát Irák ekonomicky, a to nejen s plným vědomím irácké vlády a centrální banky, ale i s jejich plnou podporou, a to vše na úkor zbídačeného lidu.  

O iráckém státním systému

V dalším textu poukážu na některé jednotlivé charakteristiky iráckého státního systému.

– Státní systém ovládá spolek několika vládnoucích mafiánských politických stran, jak šíitských, tak sunnitských. Všechny si osvojily primitivní politický islám. Šíitské strany (či hnutí) mají své ozbrojené milice, spolehlivé zdroje mluví o 67 samostatných milicí. Nejsurovější z nich (které jsou složkami Hašd al-Ša’bí) jsou podřízeny přímo veliteli jednotek Quds.

– Šíitské milice vystupují současně jako politické strany a hnutí. Pozoruhodné jsou jejich zvučné a slibné názvy jako Koalice al-Fatah (Koalice dobytí, lídr Hadi al-Amiri), Národní hnutí moudrosti (lídr Ammar al-Hakím), Koalice právní stát (lídr je bývalý předseda vlády Núri al-Máliki) a Aliance pochodujících k reformám (často nazvané Hnutí Saairún, tj. Hnutí pochodujících, lídr Mugtada al-Sadr).

Lídři i řadoví milicionáři postrádají nejmenší politickou kulturu, vzdělanost, společenskou výchovu či náboženskou morálku. Hlásí se sice k islámu, ale jejich praktiky ukazují, že jejich islám je falešný a umělý. Tyto šíitské pseudopolitické organizace dokola omílají prázdné fráze, že se opírají o učení/pokyny Almardža'ia, respektive nejvyšší osobnosti tohoto institutu, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání.

– Nejvyšší šíitská autorita v Iráku mívá kázání každý týden při páteční modlitbě. Přednáší jej jeho zástupce šejk Abdul Mahdi al-Karbalaí v mešitě Svatyně imáma Hussaina v posvátném městě Karbalá. Současně jej přednáší zástupce sajjid Ahmed al-Safí v mešitě Svatyně imáma Alího v posvátném městě Nadžafu. Tyto projevy bohužel bývají často nekonkrétní, někdy dvojsmyslné a lze je vykládat zaujatě. Výklad předsedy vlády, vládních činitelů a provládních šíitských stran bývá často jiný než výklad protivládních demonstrantů a prostého lidu.

Šíitská Almardža'ia se kvůli lidovému povstání ocitla v bezvýchodné situaci. Na jedné straně chce uchovat šíitskou vládu v zemi, pokládanou za vzácnou historickou příležitost a plod její moudré politiky. Na straně druhé si nemůže dovolit ztrátu respektu, loajality či podřízení šíitské populace, která žádá svržení stávající vlády. Skutečný zájem Almardža'ia je odstranění stávající ztroskotané šíitské moci za jinou, ale rovněž šíitskou. Nová politická třída by ale neměla být politicky podřízena íránskému nejvyššímu vůdci Ajatolláhovi Ali Chameneímu.

– Státní systém nemá celonárodní charakter a jeho reprezentace postrádá občanskou identitu. Představitelé sektářských vládnoucích stran a ozbrojených šíitských milicí nemají v lásce pojmy jako „vlast“, „vlastenectví“, „stát“ či „nejvyšší národní zájmy“.

– Státní systém je postaven na principu al-Muhasasa, tj. principu kvót – rozdělování a přidělování státních pozic podle náboženských (šíité versus sunnité), etnických (Arabové versus Kurdové versus ostatní menšiny) a stranických kritérií. Zářivý příkladem je rozdělení vrcholných státních postů (předseda parlamentu, premiér a prezident) mezi tzv. „komponenty iráckého lidu“. Předseda parlamentu musí být Sunnita, jeden zástupce Šíita a druhý Kurd, premiér musí být Šíita, jeden vicepremiér Sunnita a druhý Kurd a prezident musí být Kurd, jeden viceprezident Sunnita a druhý Šíita. Taková politická karikatura odpovídá nízkému společenskému vědomí zúčastněných.

– Všechny vládní strany vehementně prosazují své věrné soudruhy či podkoní (bez jakéhokoliv zřetele na kompetenci) do vlády, ministerstev, státních orgánů, organizací a institucí, vyšších soudních a volebních instancí, profesních odborů a svazů. Předmětem kvót jsou konkrétně ministři, náměstci, generální ředitelé, vyšší a střední státní úředníci, poslanci v parlamentu, generalita v armádě a v policejních složkách, ve zpravodajských službách i různých bezpečnostních administrativách. I velvyslanci a další posty v zastupitelských úřadech jsou dosazováni podle politiky al-Muhasasa. Stálí zástupci Iráku při OSN, při Lize arabských zemí a dalších mezinárodních organizacích, včetně klíčových zaměstnanců stálých misí, jsou vybíráni podle příslušnosti či loajality k jedné z vládnoucích stran. Kompetence a odborné zkušenosti jsou na posledním místě.

– Ani soudnictví neuniklo úpadkové al-Muhasasa, politizování a handlování. Jeden příklad za všechny je Federální nejvyšší soud. Nelze se nezmínit také o zaujaté a zkorumpované Nezávislé vysoké volební komisi.

– Každý státní post má určitou prodejní cenu a je předmětem nabídky a poptávky v kruhu mafiánských vládnoucích stran. Cena daného postu je dána výší rozpočtu, kterým disponuje. Jde o možnosti rozkrádání státních peněz. Konkrétní případy korupce ministrů financí, obchodu, elektrifikace, bydlení a dalších jsou veřejně známé. Často nějaký ministr nebo generální ředitel po milionových anebo miliardových machinacích nenávratně opustí Irák, obvykle do zemí západní Evropy či do Spojených států, kde má druhé státní občanství. Pro každý případ existuje uzavřený korupční kruh, který tvoří jistí lídři vládních politických stran, šíitské milice a proíránští aktéři. V pozadí obvykle figuruje tzv. finanční koordinátor mezi Hašd al-Ša'bí a Quds. Všichni profitují na vytunelovaných finančních prostředcích. Stovky odhalených případů rozkrádání veřejných peněz jsou dostupné na internetu. Irácký státní systém neprojevuje vůli zkorumpované činitele a provládní podvodníky stíhat. A ani to učinit nemůže, protože by tím odsoudil sám sebe.

Rozvrácený irácký státní systém je zcela na míru šitý íránské protektorátní vůli. Islámská republika Írán využila historickou příležitost stavu země po americko-britské okupaci v roce 2003, a věru dokázala nastolit protektorát Irák.