Německá učitelka Jacqueline Gies (*1967, vystudovala dějiny umění) zkoumá od mládí, ne-li dětství, život a zločiny svého vlastního dědečka (1902–1974), esesmana a velice schopného tajemníka K. H. Franka.

Robert Giese zemřel, když jí bylo sedm, a po válce uměl mlčet. Především o vlastní minulosti. A nepůsobil ani dojmem muže stíhaného nějakými výčitkami. Pokusy jej obvinit po něm vždy sklouzly. I navzdory snaze antifašistických organizací unikal trestu. Zaslouženému?

Patrně zaslouženému! Paní Jacqueline se velmi šťastně spojila s Emilem Hruškou (*1958), rovněž právníkem (a také poradcem českých europoslanců, který léta žil v Bruselu a mezi mnoha jinými napsal také knihu o K. H. Frankovi Pán protektorátu), a plodem společného úsilí (Hruška navíc vyšel například z poznatků Jaroslava Čvančary) stala se jim analýza kariéry typického „úředního vraha“. A jednoho z té nechvalné menšiny doktorů práv, kteří nehledí od stolu „za humna“ a nevidí obětí. Které ani trochu nezaujme bolest, tragédie nebohých.

A vysoký důstojník SS Robert Gies sice v letech 1939–1945 s K. H. Frankem nemanipuloval přímo jako loutkou, ale... V mnoha případech fungoval jako šedá eminence a možná i našeptávač někdejšího karlovarského knihkupce. Formuloval mnohá klíčová a šéfem už jen parafovaná memoranda. I včetně toho o „konečném řešení české otázky“; a jak se zdá, ve finále dokonce směle dohlédl na „štěchovický archiv“. Stoprocentně pak mu bylo známo, kam se vypařily insignie Univerzity Karlovy.

Jeho štěstím bylo, že formálně nikdy neměl pravomoc rozhodovat. Vždy stál v pozadí. Byl to přitom sám Reinhard Heydrich, kdo v březnu 1942 navrhl, aby se Giese stal ministeriálním radou. Návrh nejprve narazil, Gies totiž býval nacisty vnímán i jako „pouhý“ kariérista, jenž ostatně do NSDAP vstoupil až po převzetí moci. Ale to jeho přítel K. H. Frank po Heydrichově smrti rád ignoroval. A přímo píše: „Pokud Gies dosud nemohl absolvovat vojenskou službu, důvod je u představených. Vzhledem k jeho schopnostem jej nemohli během války postrádat.“

Jakkoli nevoják, byl Gies vždy činorodý. Výkonný. Za heydrichiády, v čase likvidace Lidic, stále. Sám Frank přitom byl po atentátu proti hromadným odvetným akcím a jako vždy se bál nepokojů a myslel především na produkci továren, již měl na starost, a „klid k práci“. To Himmler už takový nebyl. A Gies? Fakticky nevíme. Ale úřadoval energicky a jako vždy se mu podařilo zůstat ve stínu. Z právního hlediska nebyla jeho odpovědnost „vymahatelná“. Žil jako had a nebyl hloupý.

Kniha obsahuje i řadu fotografií, kde je zachycen. Jedna je z návštěvy Barrandova, jiná ze společenské akce, kde se 23. 1. 43 baví s jakousi dámou. Půvabnější a intimnější jsou ovšem snímky z jeho svatby na Staroměstské radnici (17. 6. 41). Frank mu šel se samozřejmostí za svědka. Gies pak získá roku 1944 na jeho návrh Válečný záslužný kříž 1. třídy, což tehdy bylo nejvyšší existující nebojové vyznamenání. Ale rodiče jeho paní jeho kariéru posléze odnesli! „Stejné datum jejich úmrtí 31. 12. 45 vyvolává domněnku, že spáchali sebevraždu v době, kdy byla jejich dcera ve vězení,“ dozvíme se.

Emil Hruška uzavírá knihu takřka třicetistránkovým rozhovorem se spoluautorkou, který se jmenuje Otec mi odkázal svůj pocit viny. Seznámila se s Emilem Hruškou po přečtení (i samostatně vydané) kapitoly Záhadný Robert Gies v knize Pán protektorátu (2015). Začali si psát, a nakonec vytvořili i tuto knihu. „Frankův stín“ zemřel na svobodě a nikdy soudně nestíhán 26. 3. 1974, jeho syn 4. 11. 2018. Dcera žije. A dobře tomu, že se dokázala se svým odkazem takto srozumitelně vyrovnat. Je sice 75 let po válce, ale pozdě na některé věci není nikdy.

Emil Hruška, Jacqueline Gies: Pravá ruka K. H. Franka. Vydala Epocha. Praha 2019. 200 stran