Advent je doba největší tmy. Sotva se člověk trochu vzpamatuje, tak se stmívá. Bubáci vylézají v míře nevídané v jiných období roku. Temnota venku povzbuzuje tu uvnitř. Melancholie, smutek a úzkost mají pré. Možná to celé šílené nákupní třeštění slouží mimo jiné i k tomu, aby nás od těchto duševních procesů odvedlo. Abychom se z toho doslova vykoupili. Abychom běsy pořádně vypekli. Do vanilkových rohlíčků je ukryli, do celofánu zabalili a hezky ovázali šňůrkou. A přepili je na vánočních večírcích. Tahle část mě vlastně docela baví.

Dárky jdou mimo mě. Nevím jak dlouho, určitě už přes 10 let žádné je nekupuji, nevyrábím, neřeším. Tím pádem většinou ani nedostávám, což mi nijak nevadí. Ne, že bych dárky nedával nikdy, jen prostě nemám rád ten tlak. Že se to musí, protože Vánoce. Také mně hodně vadí to děsivé roztáčení kola konzumní hydry. A hle, nyní to začíná být in a cool a trendy, tedy populární, protože přeci ekologie, klima, pralesy, oteplování. Ano, bezpochyby na tom něco je. Čím míň nakoupíme věcí, tím míň se jich bude vyrábět, a tedy zatěžovat planetu. Tedy až se tento přístup stane většinovým. Takže jsem se stal nositelem trendu, ty brďo. Navíc pozitivního. Doufám.

Píšu tento text během dne. Je docela teplo, polojasno, krásných 11 stupňů, prostě klasický prosinec. Možná bych mohl začít mudrovat o ekologii, když už jsem ji zmínil. Ale víte co? Nevím. Prostě nevím. Někteří bijí na poplach, jiní si ťukají na čelo. Onehdy běžel po sítích obrázek z údajně vyschlých Viktoriiných vodopádů. Pak se ukázalo, že je to fotka z období sucha a ještě schválně nafocená tak, aby to vypadalo extra speciálně hrozně. Tedy suše. To ale právě neznamená, že by se všude po světě neděly pořádné průšvihy. Jen netřeba vyrábět paniku ještě navíc. A lhát a manipulovat. Pak budeme jako ti zlí oni. Víte, kteří, že? Vždy tu nějací jsou. Když zmiňujeme ekologii a průšvihy, stromek si pochopitelně také nepořizuji. Radši je sázet, ne? Což se mi letos konečně podařilo, pár meruněk a hruška.

Tedy oslím můstkem zpět ke svátkům klidu a pohody. Tak jistě – symbolika zrození nového světla, tedy ta původní, přírodní, kterou si připomínají a oslavují domorodé tradice všude možně po světě, a kterou křesťané víceméně čmajzli, mi přijde silná a hluboká. Ano, to je z velké části smysl tohoto času. Pobývání a setkávání se s temnotou, s věcmi, které jsou často náročné, divné, nepřijímané, skryté ve stínech. A oslava, že tma není nekonečná, že se kolo pootočí a světla začne přibývat. V rámci dnů a snad i v našich duších.