Doufejme, že sezóna zostřených oslav listopadu 1989 už pominula a že plynule se přejde do říše vánočních pohádek, kde dobro spolehlivě vítězí i s trochou té srandy navíc. Z televize je slyšet, že česká filmová pohádka je fenomén. Herci se jí radostně účastní, protože se mohou vyblbnout. Dětinské šaškování je u nás v oblibě zejména na přelomu roku, kdy se na teritoriích dospělejších národů pěstují spíše romantické komedie. Epidemická infantilizace publika tak u nás předchází nástup chřipky v zimním období. Každému režimu hromadný sklon ke kýči vyhovuje, takže vakcína proti zdětinštění není v dohledu. Touha uniknout alespoň na chvíli do ideálního světa přetéká dnes ze soukromí do veřejného prostoru. Je tam zklamávána, takže nakonec klade na politiku nároky, kterým na tomto světě nelze dostát. Politika nejsou fikční světy, kde dobro bojuje se zlem, nýbrž pole všednosti, na němž se přání a zájmy střetávají s možnostmi. Zvichřenému idealismu to nezní čistě, nerad si to připouští, protože je nastaven podle zásady „všechno, nebo nic“. Jeho nosu krutě čpí výpary z kompromisů, protiví se mu handlování, a když není po našem, je ohrožena demokracie. A má pravdu, protože právě takovým způsobem myšlení je demokracie ohrožována. Demokracie jako nikdy nekončící vyvažování světel a stínů, demokracie jako permanentní mechanismus na neutralizaci sobeckých snah skupin i jednotlivců, demokracie jako tlumič individuální a klanové nebo rasové a náboženské agresivity. Demokracie je pro trpělivé lidi, protože jde o proces, nikoli cíl. Kdyby byl dosažitelný, ocitli bychom se v ráji. Možná jsme místo lekcí realismu chodili za školu a poslouchali pohádky.
Podívejme se na to od základů a ohlédněme se tam, kde se konstituovala tradice českého demokratismu. Karel Havlíček uprostřed 19. století napsal: „Řádný demokrat a liberalista nemůže se jinak spokojiti než ouplnou demokracií a svobodou; on tedy nemůže jen na polovici neb některé části přestati; ale on nemusí všechno chtíti najednou, když to možná není, nýbrž vždy jen tolik, co možná dostati a proraziti, a o ostatek opět dále se přičiňuje; kdežto přepjatci najednou všechno žádajíce, přeceňujíce sil svých, často všechno ztratí a nic z toho nedosáhnou, co si žádali.“
Věčná nehotovost demokracie, i když její známé základní principy fungování jsou stálé, může provokovat a provokuje, jak jsme toho svědky v těchto měsících v naší zemi. Svou zdánlivou křehkostí jako by přivolávala ty, kdo by s ní rádi skoncovali ve jménu řádu a pořádku, i ty jimž nepřipadá dostatečně křišťálová. Dnešním nespokojencům s polistopadovým vývojem bude možná užitečné ocitovat, co napsal Karel Havlíček po revolučním roce 1848: „Člověk moudrý, který jsa pilný a rozvážlivý čtenář historie umí sobě v událostech minulých hledati příklady a poučení pro svůj čas, musel ovšem napřed viděti všechno toto, mužové, kteří vědí, jakého namáhání, jakých duševních a hmotných bojů stálo to jinde, kde právo a svoboda pevně již zakotveny jsou, tito mužové nemohli téměř ani očekávati, že by trochu hraček, trochu zpěvů a trochu křiku mohlo býti dostatečným prostředkem k zrušení libovolnosti a k zavedení pevného práva v Rakousích.“
