Senát Kongresu USA schválil rezoluci, která označuje turecké vyvražďování Arménů genocidou. Došlo k ní před více než 100 lety. Tehdy představitelé všech velmocí raději hleděli jinam. Stejně jako dnes v případě turecké likvidace kurdského etnika na severu Sýrie, prováděné Tureckem „salámovou metodou“.

Zapomenutá genocida. Ne, není to ta arménská, kterou konečně po více než stu letech uznal i americký Senát – přes odpor Trumpa – a hodil tím poněkud vidle do přátelského vztahu mezi dvěma prezidenty, kteří si tak dobře rozumí. Není to ani genocida ve Rwandě, ani holokaust. Je to dnes a denně probíhající plíživá genocida kurdského národa.

Na straně agresora je to téměř vždy Turecko. Počínaje první opravdu velkou genocidou v Dersimu z let 1937/38, spadající na vrub „osvíceného“ zakladatele Turecka Kemala Atatürka. Přes masakr v Roboskí z roku 2011 na kurdsko-irácké hranici, kdy bylo z letadel postříleno 34 lidí přecházejících hranici, z toho většina mladistvých a dětí. Pokračovat můžeme brutální vojenskou kampaní proti silám PKK v tureckém Kurdistánu po ztroskotání mírových rozhovorů v roce 2015, kdy byly v Diyarbarkiru a Cizre srovnány se zemí celé čtvrti i s jejich obyvateli.

Z těch mimotureckých je nejbrutálnější asi genocida v Iráku pod režimem Saddáma Husajna v letech 1988 a 1989, kdy při „operaci Anfal“ bylo postříleno a zplynováno asi 50 až 100 tisíc civilistů a zničeno asi 400 vesnic. Cílem tehdy nebyli jen Kurdové, ale i Asyřané, Turkmeni, Jezídi a Židé.

Kam kamery raději nehledí

Po loňské operaci „Olivová ratolest“, jejímž výsledkem je naprostá demografická změna v syrském kantonu Afrín, kde se místo uprchlých kurdských rodin usazují proturečtí džihádisté i s rodinami, nám nyní probíhá operace „Pramen míru“. Čím poetičtější název, tím větší masakr. Cílem je oficiálně „bezpečná zóna“ do které prý chce Turecko nastěhovat syrské uprchlíky v řádu milionů lidí. Erdogan deklaruje tento plán už dlouho a většina tzv. západního i východního světa dělá, že mu to věří.

Zatím Turecko obsadilo z plánované zóny podél celé hranice se samosprávnou oblastí pod kurdskou správou v severní Sýrii do hloubky 32 až 35 kilometrů pás mezi městy Tel Abyad a Ras al Ain, a hned tam zavádí stejné pořádky jako v Afrínu. Proturečtí džihádisté, které mimochodem stále podporují západní země coby „protiasadovské rebely“, konfiskují domy a majetek, vyhánějí lidi, rabují obchody, znásilňují, mučí, zabíjejí. Do městské správy se dosazují turečtí úředníci. Tabulky a nápisy v kurdštině nahrazuje turečtina.

O zločinech proti lidskosti a válečných zločinech, které byly spáchány v rámci vytváření „bezpečné zóny“, o použití chemických zbraní, už bylo i u nás napsáno mnoho. Evropa jako celek ale téměř nereaguje. Podle představitelů států EU, s čestnou výjimkou francouzského a českého prezidenta, probíhá výstavba bezpečné zóny velmi dobře. Jinak by přece neposílali Turecku miliardy eur na „uprchlickou politiku“. Přičemž je jasné, jak říká v rozhovoru pro Junge Welt německý lékař Michael Wilk, který opakovaně a s neúnavným nasazením pracuje ve válečných zónách, že „každé jedno euro končí v turecké válečné pokladně“. Evropa a Evropská unie financují genocidu, vyhánění a válečné zločiny. Ve jménu Dobra, jak jinak.

Pokud by EU neplatila, Erdogan by do ní opět vyslal uprchlíky. Mezitím jich vyrobil dalších nejméně 300 tisíc. Lidí z pásma u hranic, kteří utekli před bombardováním a rabováním. Někteří do iráckého Kurdistánu, ale většina je v šílených podmínkách v uprchlických táborech mimo bojové zóny nedaleko severosyrského města Hasaka. Nedostává se jim vůbec ničeho. Tito uprchlíci ale oficiálně pro Evropu neexistují. To by musela uznat, že „bezpečná zóna“ zas tak bezpečná není. A pokud by to uznala a zastavila penězovod do Turecka, Erdogan „vypustí“ uprchlíky.

Evropa se chová jako Římská říše před svým zánikem. Svou ochranu svěřila barbarům. Sama nemá žádné prostředky, jak se Erdoganovi bránit. Vlastně má, ekonomické sankce, ale ty vyhlásit nechce. To by mohli tratit příjemci dividend nadnárodních koncernů, kteří mají v Turecku své „dcery“. Ano, pohled na mrznoucí děti v blátem pokrytém uprchlickém táboře – tady jsou skutečně děti, nemusí je na focení shánět – je smutný. Ale pro ty, kteří skutečně ovládají EU a vlády jejích členských států asi pořád veselejší než špatné čtvrtletní výkazy.

Podivná územní celistvost Sýrie

Nyní panuje v severní Sýrii zvláštní stav. Oficiálně je tam příměří, sjednané v říjnu nejprve Američany, pak Rusy, které samozřejmě džihádisté přidružení k druhé největší armádě v NATO nerespektovali a nerespektují. Rusové vstoupili do Kobání, nejkrvavěji vybojovaného města z dob bojů proti ISIL, ale nijak se nevměšují.

Jak opět říká dr. Wilk, nezabraňují ani náletům tureckých letadel, ani se nezapojují do bojů v nedaleké Manbídži, kde kurdské síly stále svádějí tvrdé boje s džihádisty. Jejich přítomnost je čistě symbolická. Taková kvazi vojska OSN, která ničemu nebrání. Projedou se spolu s Turky městem Kobání, což musí být pro jeho obyvatel strašný zážitek a není divu, že létají kameny.

Do bojů u Tal Tamer i jinde, kde proti Národní syrské armádě, jak se vznešeně říká džihádistům z FSA, stojí Kurdy vedené Syrské demokratické síly (SDF) bok po boku s režimní Syrskou arabskou armádou, se Rusové nezapojují. Na některých místech bojů se do obrany země nezapojuje ani SAA. V Tal Tamer bojují především asyrské křesťanské milice – součást SDF. Zdá se, že osud minimálně oblasti mezi Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Seré Kaniyé, je zpečetěn. Stejně jako dříve oblasti kolem Jarablu a celého Afrínu. Už se staví betonové zdi jako všude, kde vládnou Turci. Jak to přesně Putin myslel s tou územní celistvostí Sýrie, mi není úplně jasné. Asi myslel Damašek a okolí.

Američané obsadili ropná pole u Deir es Zor a libují si, že ropa je v bezpečí. Jestli existuje dokonalý obraz cynismu a zrady, pak je to chování prezidenta Trumpa. Podle něj Erdogan dělá „good job“ v Sýrii a bezpečná zóna je na dohled. Ropa se má dobře – a čert vem nějaké Kurdy, bývalé spojence.

Je jen dobře, že v této situaci americký Senát odhlasoval rezoluci, označující a uznávající tureckou genocidu Arménů z roku 2015. Erdogan je velmi citlivý na pojmenování masakrů, které mají Turci na svědomí, a patřičně zuří. Vrchní velitel Syrských demokratických sil generál Mazloum Abdi, zvaný také Mazloum Kobane, sice na svém twitterovém účtu tento akt přivítal a vidí v něm naději, že genocidy už v 21. století nejsou akceptovatelné, ale obávám se, že je to spíše jen povinné vyjádření optimismu. Vždyť to uznání trvalo sto let...

Hrátky s ďáblem

Zdá se tedy, že Rusové mají šanci „uvolnit Turecko z NATO“. A nejen mu dodat další raketové systémy S 400. Dokonce Turkům chtějí sdílet technologie tohoto protiletadlového systému. Bylo by dobře, kdyby Turecko z NATO odešlo, alespoň by snad ubyla jedna ruka, která ho drží nad ekonomickou propastí a dovoluje mu vše, co si zamane, včetně vyhrožování členským zemím EU Kypru a Řecku vojenským napadením. Nebo chystanou „vojenskou pomoc“ oficiální libyjské vládě, která vládne už jen v Tripolisu. A kterou doposud pomalu zatlačovaly do moře s ruskou materiální pomocí oddíly generála Haftara.

Ale protože není mechanismus, jak vyloučit člena z NATO, a Turecko je „stále příliš důležitý spojenec na jihovýchodní výspě NATO“, a to i kdyby Erdogan hrál s hlavami kurdských dětí kuželky, situace se v dohledné době nijak nezmění. Erdogan bude nejžádanější „nevěsta“ pro Východ i Západ, které samozřejmě všechno projde. Jen si říkám, jakou roli v celém tom výjimečném vztahu k Turecku hrají Trump Towers v Istanbulu a další Trumpovy akvizice v Turecku stejně jako fakt, že hlavní zahraniční poradce prezidenta Putina, Dimitrij Peskov, je ausgerechnet turkolog.

Saladdin Ahmed, profesor politických věd na Union College in Schenectady ve státě New York, napsal pro The Jerusalem Post 9. prosince: „Kurdové jsou již dlouho jedním z nejvíce znevýhodněných národů na Středním východě, který vytvořili evropští kolonizátoři, a poslední kampaň Turecka je jen pokračováním genocidní politiky, která trvá posledních 100 let. Nakonec však nejde jen o životy tisíců Kurdů; samotné hodnoty kosmopolitního humanismu, na nichž byl evropský projekt založen, jsou v nebezpečí.“

Když nebudeme stát spolu s Kurdy, kdo se postaví za nás?