Tradiční blok labouristických okrsků na severu Anglie se fragmentoval – aspoň prozatím. Předčasné volby ve Velké Británii drtivě vyhrála konzervativní strana. Hlavní opoziční síla, labouristé, si odnesla těžkou porážku – nejmenší počet křesel od roku 1935.
Přitom v absolutních číslech ty posuny zase tak velké nebyly. Pro torye hlasovalo jen asi 300 tisíc lidí navíc proti roku 2017. Corbyn získal celkově 10 milionů voličů, tedy zhruba stejně jako Miliband roku 2015. Při přepočtu na poslanecká křesla podle britského systému ovšem hraje roli to, kde ty hlasy získáte, a nejen jejich celkový počet.
A labouristé ztratili hlasy ve svých klíčových volebních okrscích na průmyslovém severu Anglie. V místech, kde jejich kandidáti „dědili“ křesla po celé generace, tak spolehlivě doleva, že se jim říká red wall, rudá zeď. Tedy do včerejška se jim tak říkalo.
Jeremy Corbyn už také ohlásil svůj záměr vzdát se vedení strany, i když tak neučiní s okamžitou platností, ale až po období „rozjímání“ (reflection).
Pojďme se tedy podívat na to, co se stalo.
Než se začnou konzervativní čtenáři poplácávat po ramenou, jak to ti pitomí levičáci zvorali, je tu jeden varovný graf. Toto je sice velké vítězství, ale trvalý posun to být nemusí, pokud nálady v jednotlivých věkových kategoriích vypadají takto:
Je zajímavé, že zatímco třídně (to jsou ty kategorie AB-DE) byly tyhle volby poměrně vyrovnané, věkově Corbynovci mezi mladými naprosto triumfovali a hlavní záchranou konzervativců byla kategorie nad 45 let a rovněž daleko větší disciplína starších voličů v tom, skutečně k té urně dojít.
Zvlášť ta kategorie 35–44 je varovná, to už by měli být lidé s nějakým majetkem a vybudovanou společenskou pozicí, takže pokud hlasovali ze 45 procent pro stranu, která přišla s nejlevicovějším programem za poslední desítky let, naznačuje to, že se asi necítí ekonomicky zrovna komfortně.
Nicméně tyhle volby byly hlavně o brexitu a konzervativci se podle toho zařídili, kdežto labouristé ne. Základním sloganem Johnsonovy kampaně bylo „Get Brexit Done“, opakované donekonečna ze všech médií.
Konkurenční labouristické heslo „It’s Time For Real Change“ nebylo ani zdaleka tak konkrétní a působilo dojmem, že největšímu politickému tématu posledních let se strana poněkud vyhýbá.
On to nebyl jenom dojem; labouristé skutečně v předvolební kampani hodně mluvili o postátnění infrastruktury, dopravy apod., ale brexitu věnovali jen málo pozornosti. Ani oficiální pozice jejich programu, totiž, že v případě svého vítězství vyjednají novou odchodovou dohodu s EU a pak ji předloží ke schválení v druhém referendu (včetně možnosti „Zůstat v unii“), nepůsobila moc realisticky. Pro začátek nebyl ani náznak, že by EU coby druhý jednací partner k něčemu takovému vůbec svolila.
Labour Party se v této situaci ovšem neocitla zcela dobrovolně. Těžištěm jejího elektorátu byly až dosud dvě značně nekompatibilní skupiny lidí: dělnická vrstva z průmyslového severu země, kde zvítězilo Leave a kde jsou lidi vcelku patriotičtí; a „ukecané vrstvy“ (chattering classes) hlavně z Londýna, pro které je EU splněný sen a jakýkoliv nacionalismus noční můrou z minulosti, která se vrací zadusit jejich prosperitu. Zkuste napsat jednotný program pro Tomáše Halíka a havíře Slivku z Orlové. Taky se vám to nepodaří.
Labouristům se letos skutečně jejich široké rozkročení vymstilo. V Londýně si vedli dobře a získali tam navíc okrsek Putney. Zato ve své bývalé mocenské základně na severu zažili volební masakr; rudá zeď se zhroutila. Do rukou konzervativců padly i okrsky, které posledních šedesát sedmdesát let patřily labouristům. Rekord představovalo Burnley, které přišlo o labouristického poslance po 109 letech hegemonie.
„Pokud se něco podstatného nezmění, tak vlastně nevím, za čím labouristická strana stojí. Nereprezentujeme lidi, kvůli kterým jsme vznikli,“ řekla Ruth Smeeth, jedna z poslankyň, které přišly o křeslo.
Přepočteno na poslance byl labouristický výsledek nejhorší od roku 1935 a v pravicových médiích se často připomíná rok 1983, kdy labouristé nasadili proti Thatcherové velmi levicový manifest a drtivě prohráli; začalo se mu říkat nejdelší dopis na rozloučenou v historii.
Tohle srovnání má ale jeden nedostatek. Nový předseda konzervativců Boris Johnson by nevyhrál mezi dělníky na severu jenom skrze brexit. Johnson se v praktické politice značně odlišuje od svých předchůdců, zejména větší ochotou utrácet. Například je ochoten opět posílit policejní sbor, který byl v letech 2010–2018 právě jeho konzervativními předchůdci tvrdě proškrtán, nebo více investovat do infrastruktury mimo Londýn.
V zemi, jejíž hlavní město poněkud přerostlo rozumné rozměry a působí tak trochu dojmem státu ve státě, zatímco periferie stagnují, může mít takový slib efekt i mezi voliči z levé části spektra.
Dobrá, tolik Anglie; Anglie chce „ven“ a těmito volbami to dala jednoznačně najevo.
Ve Skotsku naopak výrazně posílila Skotská národní strana, která dobyla valnou většinu skotských poslaneckých křesel.
O křeslo ve Skotsku přišla ve prospěch SNP i Jo Swinson, předsedkyně liberálních demokratů. (Tato paní se nedávno proslavila nesmírně širokou definicí ženství v televizi. Zdá se ale, že gender tyhle volby moc neovlivnil, viz výše graf podle voličských skupin. Muži a ženy hlasovali dost podobně.)
SNP požaduje nové referendum o skotské nezávislosti, ovšem je na Westminsteru, zda jej umožní; další existence Spojeného království totiž nepatří mezi devolvovaná práva. Samozřejmě je možné, že Skotové zkusí totéž, co Katalánci, vyhlásit si referendum sami. Nicméně situace se od té španělské značně liší; v nekatalánské části Španělska patří jednota země k extrémně kontroverzním tématům, kdežto v Anglii je populace v tomhle směru vcelku lhostejná. Samozřejmě i Angličané mají svoje názory „Ano“ či „Ne“, ale že by kvůli tomu vznikaly nové strany a ve starých se děly palácové převraty, to se říci nedá.
Proto považuji za možné, že jim na to Johnson kývne. Pokud se pak Skotové rozhodnou pro nezávislost, posune se celé politické spektrum zbytku Británie doprava; pokud opět zůstanou, třetí referendum na totéž téma už nebudou moci s vážnou tváří požadovat.
Poslední místo, které stojí za komentář, je Severní Irsko. V dříve loajalistické provincii probíhá pozvolný demografický posun ke katolíkům, kteří mají více dětí. Letos poprvé získala v Severním Irsku Sinn Féin, strana prosazující sjednocení s Irskou republikou, více křesel než loajalisté.
Na fungování parlamentu v Londýně to nebude mít velký vliv, protože poslanci za Sinn Féin se jeho práce zásadně neúčastní. (Poslanec Dolní sněmovny musí totiž přísahat věrnost královně, což by žádný irský nacionalista neudělal.) Důsledkem je změněná vládní většina: zatímco teoreticky potřebuje vláda v 650členném parlamentu 326 křesel, prakticky je to tak o pět méně. Mají-li po těchto volbách konzervativci 365 křesel, v praxi to znamená velmi solidní pracovní většinu 45 hlasů.
Na budoucí setrvání Severního Irska ve Spojeném království to ovšem vliv časem mít bude. Demografie je dost podstatnou součástí politického vývoje. Samozřejmě se nabízí ještě třetí řešení, rozdělit Severní Irsko znovu na republikánskou část, která by se připojila k Irsku, a loajalistickou, kde by katolíci byli ve zřetelné menšině. Ale překreslování hranic podle etnicko-náboženského principu se taky může pěkně zvrhnout…
Mno nic. To je jiné téma, spíš v horizontu 10–15 let.
Pro dnešek je podstatné toto: Boris Johnson chtěl mít v parlamentu jasnou většinu. Má ji. Dokázal se zbavit těch nejvzpurnějších poslanců, vlastní poslanecký klub mu tedy nebude dělat zásadní potíže.
Z hlediska realizace brexitu je to asi nejvýhodnější možná pozice: teď, nebo nikdy.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
