V létě se v Česku strhl boj o pražský pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, před pár týdny vandalové polili rudou barvou Památník Rudé armády v Ostravě. Pomníky a jejich strhávání (případně obrana před jejich strháváním) nejsou přirozeně jen českou kratochvílí. Ve Spojených státech amerických se před pár lety rozpoutala debata o odstranění sochy jednoho amerického (jižanského) generála (Robert E. Lee), ve Velké Británii se zase začalo hovořit o odstranění pomníků připomínajících admirála Nelsona (pro jeho sympatie k otroctví) nebo Cecila Rhodese (vášnivý imperialista).

Mám sice obecně tendenci shodovat se s Jacobem Burckhardtem, který ve svých Úvahách o světových dějinách napsal něco v tom smyslu, že se jedinec určité doby zpravidla cítí naprosto bezmocným, protože poplatným buď agresivní, nebo bránící se straně a že jen málo lidí si vydobylo archimedovský bod mimo dění (a ten se snažím dosáhnout), ale přece jen tentokrát archimedovský bod nechám archimedovským bodem, a připíšu několik více či méně nesouvislých poznámek na okraj.

• • •

Za prvé, jedni říkají, že je poněkud nepatřičné chodit kolem soch generála otrokářské konfederace nebo – v jiném případě – sovětského maršála zodpovědného za masakry v Budapešti (a za jiné nehezké věci). Druzí říkají něco v tom smyslu, že všechny tyto sochy jsou pouhopouhými dějinnými artefakty, popřípadě na výtky s oblibou opáčí, že třeba onen sovětský maršál dělal nejen velice nehezké věci, ale že třeba rovněž stál v čele vojsk, která v roce 1945 nemalou měrou přispěla k osvobození našeho území od nacistů.

Ironií je, že pravdu často mají obě strany (Koněv je toho dobrým příkladem). Vzniká tak rozpor, ten však není v žádném případě tragédií, a tak bychom ho za ni neměli považovat.

Ostatně už Hegel kdesi pravil, pokud si pamatuju přesně a moc ho nekomolím, že jedinou věcí, která je bez rozporu, je mrtvola.

Takže buďme rádi, že dějiny mrtvolné nejsou a nesnažme se z nich mrtvoly dělat.