„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď.

Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si. 

Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky.

Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi.

Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“

Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“

Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“

Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“

Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“

Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce?