Nevypůjčil jsem si název článku ze slavné divadelní hry Edwarda Franklina Albee „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ náhodou. Známé absurdní drama o malých i velkých společenských vztazích, v němž aktéři postupně ztrácejí zábrany, jako by vypadlo z pera scénáristy demonstrací, které se v pravidelných intervalech konají v mnoha městech této země.
Lidé skandují jména předsedy vlády a ministryně spravedlnosti a jejich projevy nabírají na obrátkách. Premiéra chtějí za katr a ministryni spravedlnosti Marii Benešové vyčítají, že již svým příchodem do funkce ohrožuje nezávislost justice, že přišla proto, aby pomohla premiérovi ovlivnit justici v jeho prospěch.
Předsedu vlády neznám a nemám potřebu se k jeho osobě vyjadřovat. Zato paní ministryni znám pětadvacet let a konečně (Marie mi to váhání snad promine) mi došlo, že pokud mám zapadat do scénáře oné divadelní tříaktovky, budu muset i já odhodit své zábrany, přijmout roli, která mi náleží, a připomenout veřejnosti, kdo vlastně je Marie Benešová.
Když jsem v roce 1994 nastoupil jako státní zástupce na Vrchní státní zastupitelství v Praze, byl jsem poněkud zmaten tím, jaká atmosféra tady přes všechny demokratické společenské změny panovala. Tehdy podléhalo státní zastupitelství ze zákona dohledu ministerstva spravedlnosti a dohled v pojetí VSZ byl běžně považován za prostředek, jak si vylepšit kádrový profil a dosáhnout rychlejšího služebního postupu. Jako z jiného světa zde působila prostořeká a svérázná Marie Benešová, která se nebála jakékoli tlaky odmítat a zpravidla přidala i trefný komentář. Marie se díky tomu postupně dostala do ostrého sporu s vrchním státním zástupcem Liborem Grygárkem, a protože nebyla ochotna právo ohýbat, musela nakonec odejít do advokacie. Toho, že byl především díky jejím výhradám posléze Libor Grygárek odvolán, už se jako státní zástupkyně nedočkala.
Ve funkci ministrů spravedlnosti se pak vystřídalo několik osob. V roce 1999 se jím stal Otakar Motejl, člověk vysokých mravních zásad, muž, jemuž na srdci ležela nezávislost justice jako snad nikomu jinému. Právě pro Mariin dřívější neohrožený postoj jí nabídl funkci nejvyšší státní zástupkyně. Funkci přijala pod podmínkou, že budu jejím náměstkem. Následujících několik let naší spolupráce považuji za nejvýznamnější období mého profesního života. Přijali jsme funkce proto, abychom veřejnosti ukázali, že státní zastupitelství nemusí být jen služkou mocných, ale že to může být profesně zdatný, emancipovaný, nezávislý, respektovaný a současně odpovědný nástroj výkonu trestní spravedlnosti. Marie s oblibou říkala, že justice musí postupovat stylem „padni komu padni.“
Tehdejší vláda Miloše Zemana chystala k nápravě privatizačních skandálů z devadesátých let poněkud svérázný projekt, zjevně okoukaný ze soudobé italské protimafiánské rétoriky – akci „Čisté ruce.“ Tzv. Baštova komise shromažďovala informace o neskončených trestních privatizačních kauzách s cílem zjistit, proč jsou ve vyšetřování letité průtahy. Upozornil jsem Marii Benešovou na své pochybnosti o zákonnosti tohoto projektu a nabídl jí odpovídající právní řešení. Byla to ona, kdo rázně interpeloval Miloše Zemana, aby akci v této podobě zastavil. Ten na její návrhy přistoupil a vláda uvolnila prostředky na zřízení specializovaných odborů závažné finanční kriminality u vrchních státních zastupitelství, jež se začaly privatizačními kauzami zabývat mnohem účinněji a které mimochodem působí dodnes.
Dokončení článku najdete na serveru Česká justice ZDE.
