Zveřejnění usnesení Ústavního soudu z 30. září 2019, podle něhož se mají vystěhovat členové SBD Svatopluk žijící v bytovém komplexu v Horoměřicích, vyvolalo skandál. Převážná část reakcí veřejnosti byla odmítavá. Předseda vlády Andrej Babiš se vyjádřil, že došlo k selhání justice. Postižení obyvatelé projevovali zoufalství.
Usnesení je příznačné pro stav justice, z velké části stále ještě ovládané pohrobky normalizace, a proto poplatné předlistopadovému právnímu myšlení. Mimo to mnozí soudci a státní zástupci žijí v přesvědčení, že nezávislost justice je totožná s právem na beztrestné poškozování občanů.
Usnesení potvrdilo správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 27. června 2018, vydaného senátem předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška. Senát Ústavního soudu předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) shodně s nimi nevzal na vědomí nedotknutelnost soukromého vlastnictví, zakotvenou v Ústavě.
Těmito rozhodnutími byla do konkurzní podstaty zkrachovalého H-Systemu zahrnuta přidaná hodnota, kterou vytvořili členové družstva Svatopluk jednak vložením finančních prostředků, ale také svou nehonorovanou prací. Ve skutečnosti spáchali páni soudci vyvlastňovací akt, za který by se nemuseli stydět ani jejich vzory z padesátých let minulého století. Schválili i bezohledné chování konkurzního správce, bývalého předlistopadového prokurátora Josefa Monsporta, který od roku 2001 trýzní obyvatele hrozbou vystěhování.
Členové SBD Svatopluk, kteří se rozhodli dostavět své domy, zachránili rozestavěné objekty před zchátráním. Vložili finanční prostředky a práci a vytvořili dílo, jehož odhadní cena je dle znaleckého posudku, obstaraného konkurzním správcem, přibližně 230 milionů korun. Hodnota nemovitostí v době, kdy družstevníci začali stavět, je jen zlomkem té současné. Soudci svým rozhodnutím bezohledně ukradli přidanou hodnotu, vytvořenou družstevníky. A leckdo se těší, že podílem na lupu obdaruje klienty H-Systemu, kteří na krach projektu reagovali jen pláčem a čekáním na zázrak. Všichni jsou si přece rovni a iniciativu jednotlivců je třeba trestat. To je ryze socialistický přístup k věci.
Kritici postupu členů SPD jim vyčítají, že k dostavění domků neměli souhlas konkurzního správce. Slovutná právnička Eliška Wagnerová ale v článku v časopisu Týden 32/2018 upozornila, že povinnost souhlasu konkurzního správce byla uzákoněna až v roce 2006. Spolu s ní se k počínání soudců Nejvyššího soudu ČR negativně vyjádřil také prof. Aleš Gerloch.
Pozoruhodná je závěrečná část usnesení Ústavního soudu, v které soudci vyzývají bývalého prokurátora Josefa Monsporta k nalezení rozumného východiska z neúnosné situace, kterou spolu se soudci Nejvyššího soudu navodili. Prozradili tím špatné svědomí, bezmoc napravit své selhání a naivitu. Žádat po Josefu Monsportovi ohleduplnost je totéž jako žádat po lvu, aby se stal vegetariánem. Josef Monsport je nepochybně skvělý právník a vynikající obhájce ve věcech trestních, bohužel obdařený povahou predátora.
Víme, jak se choval po celou dobu výkonu funkce. Rozprodal část majetku z konkurzní podstaty za podezřele nízkou cenu a pomohl nabyvatelům k levnému zisku. Když rozprodával pozemky a základy domů, které dostavěli členové SBD Svatopluk ve Velkých Přílepech, začal s cenou jeden milion Kč/dům a postupně zvyšoval. Když rodina Sýkorova nechtěla dát dva miliony, prodal jim střechu nad hlavou. Nabyvatel je z domu vyhnal a obratem jej prodal za 5,7 milionu Kč. Nenarazí-li Josef Monsport na moc státu, bude se chovat stejně i dále.
Rozumné řešení je ale již od začátku jasné: nechť bývalý prokurátor prodá horoměřický komplex SBD Svatopluk za rozumnou cenu obyvatelům a problém zanikne. Zdá se dokonce, že mu to začíná docházet. V sobotu 5. října 2019 se objevil na televizní obrazovce s úlisným výrazem vlka, převlečeného za babičku a lákajícího Červenou Karkulku a rozumné řešení nabízel, včetně stažení žaloby proti SBD Svatopluk o 22 milionů Kč za nájemné. Takto se ale mohl chovat již od převzetí úřadu konkurzního správce. Měl by veřejnosti vysvětlit, co mu v tom bránilo.
Podle mého názoru nestačí konstatovat selhání justice a politovat jeho oběti, ale jsou nutné činy k nápravě křivdy. Je-li vláda skutečně vládou, měla by ze skandálu vyvodit důsledky. Počínání výše zmíněných soudců Nejvyššího a Ústavního soudu je excesem, který by se nikdy v budoucnosti neměl opakovat. Vláda by měla přijmout účinná opatření k zastavení bezpráví a dvacetiletého týrání obyvatel horoměřického obytného komplexu a měla by se postarat, aby původci skandálu nedostali druhou možnost škodit, a to nejen soudci, ale i konkurzní správce a soudkyně, která vypudila SBD z věřitelského výboru.
Podle § 132 zákona o Ústavním soudu je soudce kárně odpovědný za kárné provinění. Podle § 133 téhož zákona je kárným proviněním „jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu…“ Soudím, že skandálním jednáním soudců obou vysokých soudů byla skutková podstata kárného provinění naplněna vrchovatě, až přes míru.
Tato ustanovení ukazují cestu k uzavření skandálu.
