Kanadský premiér je člověk, který podle mého názoru ztělesňuje všechny stereotypní slabiny tzv. liberální levice. Klade ohromný důraz na povrchní signalizaci ctnosti, naskočí na každou progresivní módní vlnu, nechal si „umýt hlavu“ od malé Grety atd. Podle principů politické polarizace bych tedy měl vlastně mít radost, že má teď před volbami problém s tím, že se před osmnácti lety na nějaké studentské pařbě namaskoval jako Aladin.

Skutečně jsem si také ve svém myšlenkovém okolí všiml, že řada konzervativců z toho radost má. A je mi jasné proč. Když taková progresivně-liberální ikona upadne v nemilost vlastních spojenců a ti ji verbálně trhají na kusy, přirozená myšlenka zní: Dobře mu tak, ať si spapá svoji vlastní toxickou kašičku až do dna. Působí to jako zásah točícího se kola karmy, které se občas obrátí proti těm, kdo jej pomáhali roztočit (viz v ostřejší podobě: Robespierre nebo Slánský). Jenže i tak je chyba se k takovému honu na čarodějnice přidávat, aspoň zprava. Dokonce chyba strategická, s trvalými následky.

Když šéf kanadských konzervativců Andrew Scheer prohlásí, že jej Trudeauova fotografie v kostýmu Aladina extrémně šokovala a zklamala“, vysílá tím kanadské veřejnosti signál, že kulturní válka v podstatě skončila kapitulací obránců a že převléknout se za fiktivní postavu z arabských pohádek je pro osobu nesprávné barvy kůže ideozločin.

Tím dostává Kanada novou, již nikým nezpochybňovanou hodnotovou kostru, jejíž podstatou je ponurý identitární puritanismus, umisťující lidi do úzce definovaných škatulek podle jejich tělesných charakteristik. Tvrdě se přitom dohlíží na to, aby se nikdo nepokusil do té sousední škatulky ani „dva prstíčky strčit“, dokonce ani v kostýmu na maškarní. Historické poklesky typu blackface slouží jako důvod k absolutnímu zákazu čehokoliv, co jej jen vzdáleně připomíná.

To vše k velké smůle Justina Trudeaua, který má očividně převleky rád a sám to přiznal. No dobrá, dejme tomu, že on sám si to zaslouží, když sám léta nadšeně tancoval podle falešného tónu píšťalek twitterových Krysařů, Krysařic a dalších Krysobytostí (abychom měli pokryty všechny dnes dostupné sebeidentifikace).

Jenže důsledky dopadnou nejen na něj, ale na všechny, kdo by si občas chtěli hrát na někoho jiného, například tedy na adepty hereckého řemesla. Z banální záliby se tak stává podezřelá až zakázaná aktivita, jakmile se striktně nedržíte ve své předdefinované škatulce. Právě letos se ostatně v pokrokových kruzích anglosaského světa rozběhla dost šílená debata o tom, zda heterosexuální herci smějí hrát postavy jiných orientací. (Asi není náhoda, že všechny totalitní myšlenkové systémy vždycky šikanovaly herce a dohlížely i na to poslední venkovské ochotnické divadlo. Možnost stát se na chvíli někým jiným je v totálním rozporu se shora nalajnovanou strukturou společnosti, která je rigidním politickým ideologiím vlastní.)

Za takovou permanentní škodu jeden Justin Trudeau opravdu nestojí. On se dá porazit i jinými zbraněmi, daleko férovějšími, než je tato podpásovka. Vážných chyb v úřadě nasekal dost – není třeba jej masírovat kvůli Aladinovi. A voliči to vidí a vědí; a zapamatují si to.

Myslím si, že konzervativci by v téhle věci měli vyslat přesně opačný signál, znějící asi takto: „Nikdy se nebudeme šňupat ve dvacet let starých fotkách a zkoumat, jestli náhodou neurážejí současné progresivisty. Nesouhlasíme s vlnou moralizující šikany na internetu a máte-li jí, milí občané, plné zuby, postaráme se o to, abyste to mohli nahlas říci. Nebudeme zakládat žádné výbory pro kontrolu ctnosti a kde už existují, tam je zrušíme. My jsme ta strana, která nemá zájem proměnit Kanadu v myšlenkové vězení.“ A dokonce si myslím, že by to byl přitažlivý a vítězný program, zejména pokud by byl myšlen vážně a strana se jej viditelně držela.

Podle studie provedené v sousedních USA, která zkoumala politické rozdělení americké společnosti, je kmen „pokrokových aktivistů“, který všechny tyhle věci tlačí, velmi nepočetný – pouhých osm procent celého obyvatelstva. A masivní většině Američanů (80 procent) leze politická korektnost krkem, i když by se všichni na její definici určitě neshodli. Může se stát, že osm procent má na internetu a v médiích větší sílu než 80 procent; ale u volební urny by to mělo být naopak.

Nu, a přesně proto mám za to, že konzervativci v anglosaských zemích – ono se to totiž zdaleka netýká jen Kanady – dělají velkou chybu, když na tuhle rétoriku a koncept vůbec přistupují. I kdyby to bylo jen z taktických důvodů, například kvůli odstřelení opačného lídra před volbami.

Takhle si navzájem likvidovat lidi za využití špinavých zbraní je ztělesnění doktríny vzájemně garantovaného zničení, jenom v jiné podobě; místo jedné kataklyzmatické křeče, kterou měla být jaderná válka, spíše něco jako nekonečná zákopová únavová kampaň, která se táhne celá léta a při které si obě strany navzájem eliminují všechny výraznější osobnosti, dokud buď a) nenastane vláda šedivých a podprůměrných aparátčíků, nebo b) nepřijde někdo třetí a nesmete celou situaci postupem, který do starých kolejí nezapadá. Bohužel ten někdo třetí nemusí být jen domácí nekonvenční politik, ale třeba i nějaká cizí mocnost, která má vůli vás ovládnout.

Pokud má konzervatismus v moderním světě vyhrávat volby, musí dát najevo, že pro lidi unavené hysterickým šílením moderních prokurátorů na sociálních sítích představuje něco jako klidný a svobodný přístav. Cokoliv jiného je příliš riskantní, ne-li sebezničující.

Abych parafrázoval velkého J.R.R.Tolkiena: vezmete-li Sauronův prsten a začnete-li jím vládnout, zažijete pár snadných vítězství. Velmi snadných. Ale skončí to tím, že „dvě Minas Morgul se na sebe budou cenit nad zničenou a otrávenou zemí“.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace