Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce.

Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné.

Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat. Nejde přece o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva.

V pátek 13. září zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje.

K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu.

Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. V tomto ohledu jsem v rozporu s míněním ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání.

Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v roce 2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci.

I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý, a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně.

Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě.

Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí.

Na závěr připomínám, že od vypuknutí kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní stránku trestného činu a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.