V debatě o přechování se objevuje argument, že je každého osobní věc a právo mít jméno, jaké chce. To ale dovedeno do důsledků neplatí, i když se tím hodně lidí nesmyslně ohání.

Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společenství. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli mít právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat “Hrmtzvfffgggjkmdndll” nebo “)€”.  

Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při každém jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se mu v dětském koutku rozbrečelo dítě. A tisíc dalších věcí. Protože prostě jméno je funkční nástroj a slouží jako interface mezi jednotlivcem a společenstvím. A pokud jako takové funguje pro jednu z těch stran špatně (třeba pro to společenství), je to interface na nic.

Pokud tedy nepřistoupíme na absolutní svobodu stanovení jména, bavíme se už jen o míře pravidel. V Česku mluvíme česky, a proto je nám celkem jedno, jaká jména fungují v Americe a v Číně, protože my pro užívání potřebujeme, aby fungovala v češtině.

Když učím, zažívám několikrát ročně situaci, kdy se v českém jazykovém prostředí setkávám s asijským jménem. A většina těch lidí, většinou vietnamských studentů, má nějakou českou (jinou) verzi svého skutečného jména, protože prostě v tisíci situacích zažili, že jejich asijské jméno se v české komunikaci používá blbě.

Poskládáno z autorovy facebookové debaty.


Share on Myspace

Civilizace