V době, kdy byl prezidentem republiky Václav Klaus, jsem se často věnoval agendě žádostí o milost. V té souvislosti jsem občas navštěvoval Kancelář prezidenta republiky, která byla vůči justičním prudičům docela přátelská. Partnerem pro jednání byl většinou Ladislav Jakl, s ním někdy kancléř Jiří Weigl a výjimečně docházelo i na velmi věcné jednání s prezidentem republiky. Vzpomínám, že se Jakl jednou o milosti republiky vyjádřil jako o nástroji nespravedlnosti: funguje sice jako pojistný ventil, který napraví selhání státu, jež se jinými prostředky napravit nepodařilo, ale dosáhne na ni jen nepatrná část potřebných.

Jeho poznámka se mi vybavila z paměti, když jsem se seznámil s novinářským rámusením kolem setkání hradního kancléře Vratislava Mynáře s předsedou Nejvyššího soudu ČR Petrem Angyalossym. Schůzka se má za nevhodnou kvůli tomu, že Nejvyšší soud bude rozhodovat o dovolání, které podali spoluodsouzení omilostněného šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka. V tomto případě prezident republiky udělením milosti vytvořil nerovnovážný stav, který neomilostnění spoluodsouzení mohou vnímat jako nespravedlnost. Pokud by Nejvyšší soud vyhověl dovolání, spoluodsouzení by se mohli dostat na stejnou rovinu s Balákem.

Hradní kancléř by za těchto okolností mohl mít zájem na ovlivnění rozhodování Nejvyššího soudu, jež by mohlo přispět k zahlazení účinků prezidentovy nepřístojnosti. Chybí ovšem důkaz, že chtěl s Angyalossym mluvit právě o této záležitosti. Ale i kdyby to byla pravda, nebyl by důvod vyčítat předsedovi Nejvyššího soudu, pokud by jeho žádost vyslechl, protože by tím na soud nevzal žádný závazek.

Postavení předsedy Nejvyššího soudu je velmi silné, takže skutečně nemusí přihlížet k přání prezidenta či hradního kancléře, které směřuje proti nezávislosti soudu. Každý nositel této funkce je vyzbrojen pro odolávání lobbistickým tlakům předchozí kariérou, vysokou prestiží soudu i jeho osobně a nevýznamností protislužeb, jež by kromě ostudy mohl získat za vyhovění požadavku. Bylo by od předsedy Nejvyššího soudu krajně nezdvořilé odmítnout žádost o setkání s představitelem Kanceláře prezidenta republiky, se kterou musí občas vést úřední jednání, ale očekávat slouhovské vyhovění nějakému pokusu o zásah do nezávislosti soudu by bylo pošetilé. Zcela nepochybně to platí i v případě Angyalossyho.

Pokud by se za ním Mynář skutečně vydal s žádostí, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání neomilostněných spoluobžalovaných, svědčilo by to o jeho jisté naivitě v představách o možnostech předsedy soudu. Žádný předseda soudu není oprávněn mluvit soudcům svého soudu do jejich rozhodování. Pokud by to přece jen zkusil, musí počítat s možností, že by se mu zneužití pravomoci mohlo jednou vrátit jako bumerang, kdyby „usměrňovaný“ soudce jeho jednání zveřejnil. A někteří soudci jsou na svou nezávislost citliví až chorobně. Zvláště ovlivňování tříčlenného senátu by bylo vysoce rizikovým podnikáním.

Angyalossy není v tomto směru výjimkou. I kdyby jej Mynář přesvědčil, že vyhověním dovolání by jeho soud udělal dobrý skutek, neznamená to, že by své přesvědčení dokázal přenést do myšlení tříčlenného senátu soudců, kteří budou o dovolání rozhodovat.

Tvrzení, že předseda Nejvyššího soudu si může o nějaké věci myslet cokoli, ale „jeho“ soudci mohou zaujmout úplně jiné stanovisko, mohu podepřít příkladem z praxe, který se přihodil bývalému předsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Šámalovi. Řešil můj podnět ke kárnému řízení s jednou pražskou soudkyní. Zachoval se jako vzorový kárný žalobce. Nechal provést obsáhlé šetření případu a vydal pak pečlivě vypracované, argumenty podložené rozhodnutí o nevyhovění podnětu. Napadený postup soudkyně byl podle něho v naprostém pořádku.

Kromě podnětu ke kárnému řízení jsem podal ministrovi Robertu Pelikánovi téměř shodně formulovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Pan ministr podnětu vyhověl a tříčlenný senát soudců Nejvyššího soudu rozhodl, že dotyčná soudkyně porušila zákon a její rozsudek jako nezákonný zrušil. Netuším, co si Šámal myslel o rozhodnutí svých soudců. Představa, že soudkyně se vydáním nezákonného rozhodnutí nedopustila kárného provinění, mi připadala protismyslná.

Pozornost, věnovaná ze strany novinářů setkání Mynáře s Angyalossym, mi proto připadá nadbytečná. Pokud z ní snad přece jen padá na někoho stín, pak je to hradní kancléř, který se již v minulosti dostal do novinářských řečí kvůli jednání, vykládanému jako pokus o ovlivňování soudu. Ale ani toto obvinění nebylo průkazné.


Share on Myspace