Ejhle, nečekané řešení důchodového problému z Afriky: zimbabwský penzijní fond bude uchovávat úspory svých účastníků v kravách. Těch živých, bučících kusech dobytka, pokud byste si snad na chvíli mysleli, že jde jen o exotické jméno pro nějakou moderní kryptoměnu. V rohatých, čtvernohých kravách. Za každý vklad se nakoupí nové krávy do stáda, a navíc má tento druh aktiva tendenci rozmnožovat se sám, což bankovky v sejfu vesměs nedělají.

Myšlenka to není až tak absurdní, jak na první pohled vypadá. Zakladatelkou celého projektu je bankovní manažerka, která za své profesionální kariéry neustále bojovala s problémem hyperinflace ve své vlastní zemi. A dobytek se používal jako míra majetku po celá tisíciletí, však taková bible je odkazů na něj plná. Ostatně anglické slovo fee (poplatek) se vyvinulo ze starogermánského fehu, což znamená právě dobytek. Fanoušci germánských run jej budou znát jako ᚠ, kterážto runa se také hojně používala jako symbol bohatství a prosperity. Zkrátka, čím více krav, tím větší vikingský frajer.

„Fé vældr frænda róge; føðesk ulfr í skóge.” tedy „Bohatství je zdrojem nesváru mezi příbuznými; vlk žije v lese.”, píše se v Norské RUNOVé BÁSni. „Vlk“ zde byl míněn jako vnější síla, která vás o bohatství může připravit.

(Zapřísáhlí tolkienisté nyní budou namítat, že ᚠ je Gandalfova podpisová runa a měla by tedy znamenat G, ne F. Jenže J. R. R. Tolkien si původní germánský futhark pro účely použití ve Středozemi poněkud předefinoval.)

Ve vyspělém světě jsme (zatím!) zvyklí na to, že měna plní zároveň dvě odlišné funkce. Jednou z nich je placení závazků (dluhů, nákupů, zaměstnanců atd.), tou druhou pak vyjádření a počítání hodnot. Říkáme, že baráček na okraji Prahy stojí deset milionů korun, ne pět set krav. Vypadá to jako skoro totéž, jenže ony jsou to ve skutečnosti funkce značně odlišné.

K plnění té první funkce, hladkého platebního styku, byly peníze v podstatě vynalezeny, protože hmotná směna „pazourky za kožešiny“ přestává v jakékoliv složitější ekonomice fungovat. Valná většina států tuto funkci měny vynucuje tím, že placení daní vyžaduje právě v lokální měně, případně ji pevně stanovila jako prostředek, kterým lze vyrovnat jakýkoliv soukromý dluh (čemuž se anglicky říká legal tender). Pokud nějaký stát rezignuje na použití vlastní měny a smíří se s tím, že lidé začali spontánně platit něčím jiným – což bývá nejčastěji dolar nebo euro – je to hospodářský ekvivalent Waterloo, totální porážky. To se stalo například v tom Zimbabwe poté, co se jim tištění peněz vymklo z rukou.

(Český trestní zákoník říká, že za ohrožování oběhu tuzemských peněz můžete dostat šest měsíců. To je právě proto, aby lidé neměli chuť zavádět alternativní měny. Není to úplně tvrdě vymáháno, například se toleruje existence různých firemních dárkových poukazů apod., které teoreticky také mohou sloužit jako náhrada měny. Ale asi by se netolerovala, kdyby se stalo běžné platit s nimi u zubaře nebo v tramvaji.)

Leč ta druhá funkce, odhad hodnoty něčeho, platem vajec v obchodě počínaje a domem na nároží konče, ta už tak samozřejmá není. Hodnota se dá počítat i jinak, třeba na dolary, na zlato nebo právě na krávy. Jak už řečeno, není to dnes u nás běžné, protože jsme zvyklí na nízkou inflaci domácí měny. Ale tenhle zvyk nám nemusí vydržet věčně. Začátkem 90. let byla prý inflační situace v některých postkomunistických zemích dost špatná na to, aby se hodnoty měřily na krabice cigaret nebo na vodku (to tedy vím jen z vyprávění cizinců). Extra zle na tom byly země bývalé Jugoslávie, poničené probíhající válkou, ale Polsko bojovalo s podobnými problémy i v míru; skončilo to drastickou ekonomickou terapií Leszka Balcerowicze a škrtnutím čtyř nul z nominální hodnoty zlotého.

Může přepočítávání hodnot na dobytek nebo jiné komodity dorazit i k nám do Evropy? Trochu šílená myšlenka, ale pokud by inflace vylezla někam nad 40 procent, tak bych to asi úplně nevylučoval. „Kažení mince” není problém specifický pro primitivní společnosti, dopouštělo se ho jak vyspělé římské impérium, tak i spousta vlád ve 20. století. Dříve nebo později na to obyvatelstvo musí reagovat.

Podle současných přepálených cen nemovitostí soudím, že tuto roli by u nás mohly hrát cihly a panely. Taky možnost, ale vůči té zimbabwské má přece jen pár nevýhod: domy se nerozmnožují a v nouzi se nedají sníst.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace