Potopení Moskvy, vlajkové lodi ruské černomořské flotily, je celkem ojedinělou událostí – a to hlavně proto, že průmyslově vyspělé státy proti sobě dnes válčí jen velmi zřídka. Tálibán ani Islámský stát žádnou flotilu neměly a stejně tak neměly schopnost útočit na flotily svých protivníků. Největším historickým úspěchem islámských teroristů na moři bylo poškození americké lodi USS Cole v adenském přístavu, což už je dlouho. Lodi pohybující se mimo přístav se vesměs takových improvizovaných útoků nemusejí bát vůbec.

To znamená, že chceme-li srovnat současnou událost s nějakými podobnými, musíme se vrátit až do časů britsko-argentinské války o Falklandy (1982), kdy Britové potopili Argentincům křižník General Belgrano a Argentinci Britům hned několik lodí: HMS Sheffield, HMS Ardent, HMS Antelope, HMS Coventry, SS Atlantic Conveyor a vyloďovací plavidlo Sir Galahad. Ztráty na Galahadu byly obzvlášť velké: 48 mrtvých a řada přeživších zmrzačená na zbytek života.

General Belgrano, na jehož palubě přišlo o život 323 námořníků (daleko více než na všech britských lodích dohromady), šel ke dnu po útoku britské ponorky Conqueror, která se za ním předtím nenápadně plížila po několik dní. Dá se tedy říci, že v tomto případě šlo aspoň o střetnutí podobně drahých a náročných systémů, protože ponorky nejsou o nic levnější než křižníky, spíše naopak.

Většina britských plavidel byla potopena bombami svrženými z letadel. Ale opravdu velký strach naháněly Britům naváděné protilodní střely Exocet, které si Argentina nakoupila u francouzských výrobců a s jejichž optimálním použitím by mohla válku dokonce i vyhrát. (Udržovat vojenské operace v chodu více než 10 tisíc kilometrů od domovských břehů bylo pro Brity náročné a Argentinci měli šanci je porazit pouhým opotřebením.) Argentinci jich ovšem měli na začátku války k dispozici jen pět. Thatcherová nakonec přesvědčila francouzského prezidenta Mitterranda k tomu, aby zastavil další dodávky Exocetů nejen pro Argentinu, ale i pro další jihoamerické státy, které by je patrně ihned předaly do Buenos Aires.

(Jakou formu to přesvědčování přesně mělo, to už se nedozvíme, minimálně ne do doby, než se koncem tohoto století otevřou staré archivy, a možná ani tehdy ne. Bývalý Mitterrandův psychoanalytik Ali Magoudi tvrdí, že Thatcherová vyhrožovala jaderným úderem na Argentinu, nebude-li po jejím. Důkazy pro to ovšem nemá a oba hlavní protagonisté jsou dávno mrtvi.)

Poměr ceny protilodní střely a křižníku je nesrovnatelný

To je zajímavá paralela k dnešní situaci. Už roku 1982 byla „chytrá“ protilodní střela, i když o několik generací starší než dnešní sofistikované vybavení, smrtelným nebezpečím pro lodi, jejichž pořizovací cena byla o několik řádů vyšší a jejichž ztráta znamenala pro příslušnou válčící stranu těžký problém.

Podobně jako Moskva, i HMS Sheffield první úder Exocetem přežila a potopila se až při tažení do přístavu. V obou případech to nějakou dobu trvalo (u Moskvy jeden den viz update, u Sheffieldu dokonce šest dní). Na rozdíl od ztráty Moskvy ovšem Britové neměli problém přiznat, že šlo o práci nepřítele, i když několik trapných okolností přitom zůstalo takticky utajeno a vyšly najevo až po pětadvaceti letech.

Update 16.4.2022 v 19:00: Jak dlouho trvala agónie Moskvy, to není zas tak jednoznačně známo, narazil jsem i daleko kratší údaje kolem pouhých dvou hodin. Fog of war. Přesně se to asi dozvíme až po skončení bojů. Konec update.

Čerstvě potopená Moskva byla zdaleka největší lodí černomořské flotily, s výtlakem zhruba 11 tisíc tun. Na historické poměry to zase tolik není (německý Bismarck přesahoval 50 tisíc tun), ale na standardy dnešních křižníků to byla velká loď. Mimo jiné nesla fantastické množství protiletadlových střel, s jejichž pomocí mohla rozprostřít „ochranný deštník“ nad širokým okolím.

Jestli byl tento protivzdušný deštník neproniknutelný, není úplně jisté. Pro velké stíhačky nejspíš ano. Ale podle šeptandy, která se šíří po internetu, prý odvedli Ukrajinci pozornost posádky dronem (nebo snad více drony) Bayraktar a když měli jistotu, že všichni operátoři radarů jsou zaujati něčím jiným, vystřelili po Moskvě dvě protilodní střely Neptun. Na zasažené lodi vypukl požár, zásoby munice začaly vybuchovat, a nakonec se při pokusu o odvlečení do přístavu potopila.

Rusové tvrdí, že předtím úspěšně evakuovali posádku, což se vzhledem k těžkým škodám, které plavidlo předtím utrpělo, nezdá být úplně pravděpodobné. Evakuace posádky z hořící lodi bývá obtížná i v přístavu, natož pak daleko od břehu. Osobně bych tipoval, že tam valná většina námořníků zůstala.

Každopádně vezmeme-li to čistě ekonomicky, poměr mezi cenami obou Neptunů a pár Bayraktarů (a to ani nevíme, jestli ty drony akci přežily nebo ne; střely určitě nepřežily) a cenou jednoho nového křižníku se srovnatelným vybavením, jaké nesla Moskva, je minimálně 1:100. Tento druh „výměn“ si dlouhodobě nemůže dovolit nikdo. Ani Američané by na něco takového neměli peníze.

Role námořnictva v budoucích válkách bude nejistá

Bránit se protilodním střelám je samozřejmě možné, ale vyžaduje to kvalitní výcvik, velmi dobré vybavení, a v ostré akci pak nesmíte udělat žádnou chybu; vystřelí-li proti vám nepřítel dvacet raket a vy zneškodníte jen devatenáct z nich, stejně jste nejspíš skončili. To je velice nepříjemný nepoměr.

Pak je tu další věc, a to je rozsah ztrát na životech, pokud už ke katastrofě dojde. Zničený tank, to jsou maximálně čtyři mrtví vojáci. Sestřelené letadlo – jeden až dva piloti, pokud nejde o transportní letadlo naložené výsadkáři, pak může jít o pár desítek vojáků. Ale u potopené lodi může jít celkový “účet” do stovek až tisíců lidí; tragédie, která zasáhne mnoho příbuzných a přátel naráz, a která může naladit domácí obyvatelstvo proti válce.

Z toho plyne, že role námořnictva v budoucích válkách bude poněkud nejistá. Pokud nebude na druhé straně stát nějaký Tálibán, ale stát schopný nasadit protilodní střely, musíte být připraveni na velké, drahé, a ještě navíc demoralizující ztráty (protože lodě jsou významný symbol národní suverenity a síly). Můžete se samozřejmě odsunout někam mimo dostřel protivníka, což znamená pár set kilometrů daleko, ale tím se zároveň vzdalujete od bojiště i vy – a tím pádem užitečnost plavidla pro vaši bojovou činnost poněkud klesá. Rakety typu Tomahawku sice dostřelí daleko, ale těch zase z podstaty věci nemůžete mít na palubě příliš mnoho.

Suma sumárum, všechny velké státy budou muset po této válce řešit velmi podobnou otázku: jaká je optimální míra investice do námořních sil?

Na úplný zánik námořnictva to samozřejmě nevypadá, protože pro logistiku, ostrahu domácích vod, ale i pro úkoly typu potlačování aktivity pirátů, pašeráků či teroristů budou lodě potřeba i nadále. Ale jestli bude “poměr ceny a výkonu” v případě velkých lodí stále ještě výhodný i v konvenčních válkách mezi vyspělými státy, nebo jestli se více vyplatí investovat do jiných zbraní a stavbu mořských kolosů naopak trochu utlumit…?

Na to už asi nebude nijak jednoznačná odpověď.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace